Režie David Von Ancken, 2006, 115 min..
David Von Ancken učinil první odbočku od režie televizních seriálů (Beze stopy, Kriminálka New York aj.) směrem k celovečernímu filmu. Zatímco kočírovat lidi na place zvládl (kamerou, hereckými výkony či hudbou spíše mile překvapí), se samotným udržením dynamického, ale pevného tvaru příběhu si neporadil. Zápletka o pronásledování jednoho muže druhým není ničím zpestřena (jaksi povinné flashbacky s vysvětlovací funkcí působí spíše jako přítěž) a vystačila by si právě na jednu seriálovou epizodu. Ancken ji však natáhl do – v tomto případě neuvěřitelných – 115 minut, takže napětí po zdařilém vstupu pomalu vyhasíná, o tempu je škoda psát. Nabízel by se ponor do duší ústřední dvojice (jako to dokázalo vynikající Proposition) nebo alespoň akční podívaná (vzpomeňme na Friedkinova Štvance), Ancken bohužel tápe mezi obojím a ani k jednomu se neodváží. Samotný závěr sestupnou tendenci snímku jen podtrhl, pomsta se po dvou hodinách sledování nenávistného honu nekoná a záběr na odcházející muže po poušti za doprovodu romantické melodie si podává ruku s klišé. DVD obsahuje jako bonus pouze trailer.
Lukáš Gregor
Osudový kruh / Le Cercle rouge
Režie Jean-Pierre Melville, 1970, 140 min.
Hollywood Classic Entertainment 2007
Ačkoliv je žánr gangsterského filmu neobyčejně bohatý, kvalitních filmů je v něm mnohem méně, než by se na první pohled zdálo. Drama Osudový kruh (v naší literatuře uváděné také jako Červený kruh) J.-P. Melvilleho z roku 1970 je jedním z nich. Téměř s chladnou dokonalostí natočená historie setkání tří neznámých mužů a jedné téměř dokonalé loupeže má všechny atributy filmu noir – málomluvné a výhradně mužské hrdiny „bez minulosti“, podlé jednání policie, strohou kameru, syrové až chladné barvy obrazu a minimalistickou hudbu. Hvězdnou hereckou trojici Delon – Volonté – Montand doplňuje ve své patrně životní roli umanutého, vypočítavého a nekompromisního policisty populární francouzský komik Bourvil. Skoro se až nechce věřit, že se po všech stránkách tak mimořádné dílo nedočkalo žádných větších ocenění, uznale o něm ale hovoří leckterý současný filmař, včetně Quentina Tarantina. Film se k nám dostává na DVD s anamorfním přepisem obrazu v originálním formátu 1.66:1, francouzským zvukem, volitelným českým dabingem a českými titulky.
Petr Gajdošík
Šťastné a veselé / Joyeux Noël
Režie Christian Carion, 2005, 115 min.
Hollywood Classic Entertainment 2007
Je to dojemný příběh. Vojáci si jeden den v roce uvědomí svou rovnost před Bohem, přestanou po sobě střílet a dokonce se sejdou mezi zákopy, aby si zapěli koledy a předali dárky (tedy dopisy určené bližním, nacházejícím se v místech, která střeží nepřátelská armáda). Kdyby se ta událost nikdy nestala – říká přebal –, asi bychom uvěřili jen stěží, leč zázraky se patrně dějí. A jsou divácky vděčné. Přesto se člověk při sledování tohoto filmu neubrání pocitu, že tu něco nehraje. Kdyby měl uvěřit, musel by režisér pojmout snímek mnohem syrověji a jít trochu do hloubky při vykreslování postav. Takhle tu máme několik neživotných hrdinů – samé správné chlapy, kteří, ač na nepřátelských stranách, místo válčení hrají fotbal, poplácávají se po ramenou a svěřují si svá milostná tajemství. Zlo je zjevné (nic nechápající důstojníci v zázemí), stejně jako dobro, které je na straně těch, co sedí kolem vánočního stromečku uprostřed bitevního pole. Tenhle příběh může být klidně založen na pravdě, výsledný film je bohužel jen lacinou pohádkou s potenciálem dojmout citlivější povahy. Není ani divu, že v loňském roce film zastupoval Francii v boji o Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, toho však nakonec dostal ještě srdceryvnější Tsotsi.
Jiří G. Růžička
HIM
Venus Doom
Warner Music 2007
Reprodukce obrazu Davida Harouniho na obalu šestého alba HIM je to nejzajímavější, co novinka bývalých gotických romantiků přináší. Počítat totiž nelze ani odvahu, s jakou za sebou Finové nechali stylová klišé, která svému středoškolskému publiku dosud nabízeli, a vrhli se do jimi neprobádaných končin tvrdého rockového spektra. Zvuk nových HIM je rozpolcený. Je patrné výrazné přitvrzení v duchu raných Black Sabbath, syrových alb Metalliky z osmdesátých let nebo přirozeně garážových Soundgarden z období o deset let později. Nelze ale přeslechnout, jak těžko se HIM s růžovým lakem svého dosavadního já loučí. Do každé písně zakomponovali drsné kytarové sólo, jako by na něm měl každý song stát. Zpěvák Ville Valo se s drnčením šestistrunek pasuje těžkopádně, zapadá za ně. Přemet to je ale cílený, chtěl oddělit budoucnost kapely od sladkobolné minulosti. Kdyby už nezpíval o sebevraždě přítele (The Kiss Of Dawn), smrti a rozchodech, byl by to řez mnohem radikálnější. Takhle zůstalo u povrchní, demonstrativní úpravy zvuku. V desetiminutové písni Sleepwalking Past Hope je například slyšet, že si HIM s velkým časovým prostorem nevědí rady. Nejspíš vznikla spojením tří čtyř průměrných písňových zárodků, pročež nadělala méně škody, neboť je na světě jen průměrný jeden. V dohánění kvantity se ale HIM na zbytku alba překonali, takže zklamání je přece jenom dost.
Jaroslav Špulák