Ašik-Kerib
Ashug-Karibi
Režie Dodo Abašidze, Sergei Paradžanov, 1988, 78 min.
Aerofilms, Artcam, Zóna 2007
Paradžanovovo rozloučení z roku 1988, natočené podle kavkazské pohádky M. J. Lermontova, lze považovat za kvintesenci jeho režijních postupů a básnického výrazu. Příběh chudého zamilovaného trubadúra, nuceného za láskou putovat světem, je na rozdíl od Paradžanovových předchozích, závažněji laděných děl poněkud odlehčený, místy až humorný, vizuálně pestrý a ornamentální. Režisér dává ve filmu naplno propuknout orientální hravosti a manýrismu, oprošťuje ho od filosofování a hlubokých poselství. Pohádka o zamilovaných, o cestě k získání lásky je sama sobě dostatečnou hodnotou, v níž nelze nevzpomenout závěrečnou dojemnou dedikaci díla památce Andreje Tarkovského. Český disk přináší film poprvé s originálním arménským zvukem (mono i nový šestikanálový remix), dále obsahuje dva bonusové životopisné dokumenty (Paradžanov, Lermontov), textové biografie tvůrců a herců, fotogalerii a videoklip. Vše je opatřeno českými titulky. Odvážný vydavatelský počin.
Petr Gajdošík
Mladý Törless
Der junge Törless
Režie Volker Schlöndorff, 1966, 84 min.
Levné knihy 2007
Volker Schlöndorff si pro svůj debut z roku 1966 nevybral zrovna lehkou látku, nicméně svým působivým a zdařilým přepisem románu Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse uspěl a hned na počátku své kariéry vytvořil jeden ze svých nejlepších filmů. Navíc jím i předurčil své trvalé směřování k adaptacím literárních děl, které v jeho tvorbě převažují (vrcholem je Plechový bubínek podle románu G. Grasse). Mladý Törless se nese v pomalém tempu, které souzní s dusivou atmosférou chlapecké internátní školy v Rakousko-Uhersku na počátku 20. století. Nadčasový příběh je aktuální i dnes. Násilí páchané na slabším jedinci, šikanu, zneužívání moci a perverzní jednání sleduje Törless nejprve zaskočeně. Zajímá ho, „co se děje, když je člověk ponížen, nebo náhle začne jednat krutě“. Nakonec ale prohlédne: „To, co vypadá děsivě a z dálky nepochopitelně, se prostě stane. Zcela klidně a samozřejmě. A proto se před tím musíme mít na pozoru.“ Törlessova andělská tvářička (v podání Mathieua Carrièra) dokáže přesvědčivě vyjádřit znechucení, zájem, znuděnost, povýšenost i strach ze sebe samého či z druhých. Ostatní herečtí představitelé už tak dobří nejsou. Zobrazení komplikovanosti lidské duše a jednání pubertálních mladíků, s nimiž cloumají nevybouřené pudy, podporuje i hudba modernisty Hanse Wernera Henzeho. DVD je bez bonusů, obraz je standardní, místy nepříliš kvalitní.
Milan Valden
Spider-man 3
Režie Sam Raimi, 2007, 140 min.
Bontonfilm 2007
Pavoučí muž spatřil světlo světa komiksového filmu v roce 2002. Jeho režisér Sam Raimi začínal jako tvůrce bečkové, nízkorozpočtové, ale extrémně vtipné trilogie Evil Dead. Za dva roky se Spiderman utkal v sequelu s chobotnicovatým vědcem. Oba filmy byly v rámci žánru oceňovány za hloubku emocí u dobře napsaných postav, poctivou komiksovou akci a umné balancování na hraně sentimentu, patosu a kýče. Druhý sequel s rozpočtem 300 milionů dolarů slibuje i v rámci trilogie nevídané akce a epické finále, které trojku učiní králem pavoučí trilogie. Pro mnohé tento slib zůstal nesplněn. Pavoučí muž totiž zpřetrhal síť přesného vybalancování snesitelného sentimentu s nesnesitelným patosem. Ve vypjatých emocionálních scénách proto spadl do prohlubně plné laciného kýče. Mužským hrdinům se koulí po tváří slzy velké jako prachy, jež byly utopeny v záběru na slunce zapadající mezi mrakodrapy, do něhož hledí Spiderman neschopen slova, oči zvlhlé. Ztráta balance však nic nezmění na velikosti, epičnosti a glancu snad posledního dobrodružství pavoučího muže. Třetí Spiderman totiž přilétá na pavučině vystřelené z dlaně s nejpropracovanější komiksovou akcí v kontextu trilogie. Přinese uspokojivé uzavření všech tematických i vztahových linek z předchozích dvou dílů. A hlavně završí příběh Petera Parkera těmi nejlepšími speciálními efekty, které přispějí k tomu NEJpavoučtějšímu finále z celé trilogie.
Milan Klíma
Zuzana Dumková
Balance
Amplión 2007
Zuzaně Dumkové se na jejím novém, vyzrálém albu podařilo skloubit dva žánry, které jsou jí nejbližší – jazz a písničkářství. Jazzové ladění mírně převažuje, což je dáno jak volbou muzikantů, mezi nimiž se objevuje trumpetista Oskar Török a saxofonista Marcel Bárta, tak pojetím zpěvu, kdy si Dumková hodně pohrává s výrazem. Zkušenosti získané před lety u dánské perkusionistky a vokalistky Marilyn Mazurové dokázala Dumková zúročit. Má ohromující záběr, místy nabízí syrovost pouličních folkařek, jindy přináší erotickou vábivost Zuzany Navarové. Občas ozvláštní tvorbu i vokály pojatými v duchu Meredith Monkové, obohacujícími výsledný amalgám o prvky minimalismu. Písničkářství pak představuje fundament, bez něhož by deska ztratila kontury a rozplynula se. Přesvědčivější je úvod alba s písněmi Přišla dřív a Minulost, kde vystupují do popředí písničkářské kořeny. Ty jsou patrné v tom, jaký důraz klade Dumková na texty, které však vyzní teprve v jejím osobitém podání. V tištěných působí jejich symbolická lyričnost prázdně. Větší hloubka však trochu chybí celé desce. Aranžmá jsou příliš uhlazená a vzdušné skladby postrádají potřebný vnitřní kontrast, chybí jim ostřejší hrana, trocha temného spodního proudu nebo mrazivosti, kterou titulní skladbě dodává smutný text. Album tak v druhé půli sklouzává až k volně plynoucí příjemné kulise, jež může konvenovat vyznavačům new age. Dumková má na víc.
Alex Švamberk
Gogol Bordello
Super Taranta!
Indies Scope 2007
Hudební vydavatelství Indies Scope se rozhodlo distribuovat u nás poslední desku v New Yorku usazených Gogol Bordello, což je nutné přivítat i vzhledem k jejich pražskému koncertu (24. 11., divadlo Archa). Gogol Bordello je skupina složená z hudebníků mnoha národností – zastoupena je Ukrajina, Rusko, Izrael, Etiopie, USA nebo Ekvádor. Jejich hudba by se dala přirovnat k balkánské dechovce Gorana Bregoviče, je však ještě energičtější a tak trochu spadá i do škatulky punk nebo hospodský folk, jaký hrávali The Pogues. Nejde jen o hudební přímočarost, ale také o syrový hlas zpěváka Eugena Hütze. Přestože je většina textů v angličtině, objevuje se tu a tam ruština. Dokument o Hützovi má být dokonce režijním debutem Madonny, s níž kapela občas spolupracuje. Na albu najdeme čtrnáct skladeb a hned první, Ultimate, posluchače doslova zavalí hřmotnou souhrou několika smyčcových nástrojů. K vrcholům alba patří skladba Zina-Marina s údernými trubkami v refrénu. Najdeme tu ale i pomalejší skladby, například Alcohol, která je jakýmsi vyznáním alkoholu: „omlouvám se za některé z nás/ jak hanlivě tě nazývají/ protože bez tebe je všechno jiné“ (v české edici bude tato skladba jako bonus v remixu od Gipsy.cz). Album vrcholí cikánským čardášem, podle něhož je pojmenováno celé album. Super Taranta! je silná dávka energie, která při poslechu poránu vydrží na celý den!
Jiří G. Růžička
Kid Rock
Rock’n’roll Jesus
Warner Music 2007
Čtyři roky čekali příznivci amerického rock’n’rollového rebela Kida Rocka na jeho nové album. Teď, když je na světě, si mohou oprávněně říct, že se vlastně nic nestalo a oni by dál vystačili se staršími nahrávkami. Počin, který vedle frontmana produkoval Rob Cavallo (spolupracoval s Green Day, My Chemical Romance), totiž pouze oprašuje staré Kid Rockovy hudební postupy. Ostatně nejenom jeho. Provokativní název Rock’n’roll Jesus je jen malinkaté vzrušení, které by snad chtěl přinést. Ve výčtu kladů začněme u charismatického zpěvákova projevu. Ať se pohybuje v ranku syrově jiskřivém či naopak baladickém, jeho rockově nakřáplý výraz zní „sexy“. Vedle fyzické přitažlivosti to částečně osvětluje fakt, proč je Kid Rock za oceánem tolik populární zejména mezi ženskou částí posluchačstva. Oddiskutovat nelze profesně funkční aranže skladeb nebo Kid Rockův ohled na rock’n’roll sedmdesátých let, ze kterého poctivě vychází. Jinak je to ale už tisíckrát slavnostně sklízený sběr bigbítu (toho především), vlivů černé hudby v jejím širším záběru a příležitostně i gospelu. Nemoderní zvuk by se dal omluvit retro filosofií nahrávky, ovšem ta se nekoná. Je to spíš sbírka muzejních kytarových riffů, které ztrácejí kouzlo s každou další písničkou.
Jaroslav Špulák