Ad Od racionality k vizionářství a zpět (A2 č. 39/2007)
I když se dnes polemika nenosí, jako jeden z editorů knihy divadelních her Egona Bondyho musím reagovat na nepochopení a předpojatost, s níž je recenzovala Martina Musilová v A2. Z jejího textu je totiž zřejmé, že analytické uchopení inkriminovaných her je nad její možnosti, respektive, že je předem rozhodnuta Bondyho odsoudit. Ač se tedy prohlašuje za náruživého „ctitele dramatické literatury“, její výtka, že Bondyho dramata nejsou hrami, je neprofesionální, neboť to dokládá tím, že byla napsána v relativně krátké době a že bylo inscenováno pouze jediné. Připomínám, že – nehledě na dlouholetý umělecký zájem Bondyho o divadlo – ve svobodné době by vše bylo jinak a že měřeno takovým metrem, neobstál by mnohý ze zakázaných českých dramatiků. Ještě horší se jeví recenzentčina snaha pohanět Bondyho za každou cenu, patrná například z toho, když témata jeho her hodnotí jako nadčasová („přesahují dobu svého vzniku“), ovšem nevidí v tom žádnou hodnotu, neboť „po vlně coolness dramatiky“ prý „ztratila řada z nich na provokativnosti“. Co tu tedy co rehabilituje? Není snad právě v kontextu současných trendů historicky důležité Bondyho subverzivní gesto, kterým předjímá další generaci – použiji-li autorčina termínu – dramatické literatury? Zato zdroj Bondyho dramatiky recenzentka, která v úvodu též neopomene prohlásit, že nepatří „mezi znalce a obdivovatele díla Egona Bondyho“, nalézá poměrně snadno, a to antropologicky (!) v jeho traumatech z padesátých let.
Neschopnost porozumět však Musilová nejvíce obnaží tím, když kritizuje Bondyho za to, že s „dramatickou, to jest jednací řečí“ se u něho nesetkáme, protože prý jedná s postavami jako s objekty, a tedy racionálně. Kromě toho, že své tvrzení nepovažuje za nutné argumentovat, chápe recenzentka tento fakt a priori jako „slabinu textů“. Na to je třeba namítnout, že pokud na Bondyho nasadíme rezidua poetiky 19. století, jakékoli recenzování ztratí smysl a nezbude než utéct k antropologii, Jungovi apod., jako to činí autorka. Přístup je to prostě metodologicky scestný a takovýmto, vlastně karteziánským sítem by nejen (opět) neprošla leckterá dramatika, kupříkladu Hynkova, Šebkova, Effenbergerova, Hoffmeisterova, Kratochvilova, a když domyslíme recenzentčinu tezi do konce, ani Brecht, ani Dürrenmatt, ba ani Havel.
Rozum ovšem zůstává stát, když recenzentka dojde k závěru, že divadelní hry EB jsou „v jistém smyslu monologické a opět totalitní“, neboť prý mluvě postav chybí „naslouchání a s ním spojená odpověď na vyřčené“. Pravdou je pravý opak a znovu je třeba hájit Bondyho proti prodloužené klasicistní optice: Bondyho záměr byl veden snahou o rozbití dramatického dialogu, který sleduje dialektický vývoj, a současně i snahou o rozbití jazyka jako takového, neboť se chtěl zcela oprostit od totalitarizující dramatiky (literatury) i společnosti. Toto jeho antitotalitarizující celoživotní úsilí Musilová paradoxně označí za „totalitní jazyk“ a vyvodí z něj vskutku invalidní („antropologické“!) otázky, „zda lze o totalitní společnosti mluvit jejím jazykem?“ a „zda lze zobrazit zničení přirozeného světa a zároveň nezničit vlastní řeč?“. Hry Egona Bondyho naopak vykazují tendenci ničit dialog proto, že byl zničen přirozený svět, což ale jednak není nedostatek, nýbrž přednost textů, a hlavně to není totéž jako „o totalitní společnosti mluvit jejím jazykem“.
Konfuzní myšlenkové kreace závěrem dokresluje i neopodstatněná potřeba autorky polemizovat s editory výboru Radimem Kopáčem a mnou, jelikož by považovala za užitečné „u každého textu přehledně uvést datum jeho vzniku“. Provinili jsme se prosím tím, že jsme data – přehledně! – uvedli do ediční poznámky, nikoli přímo za texty her. To se nenašel nikdo, kdo umí recenzovat divadelní hry alespoň tak, aby nešel s kanónem na vrabce?
Lenka Jungmannová
Ad minirecenze (A2 č. 42/2007)
Souhlasím s výhradami Jiřího G. Růžičky k formální stránce snímku Barevný závoj, ale nikoli s tím, že studenti alespoň „nebudou muset knihu číst“. Případní zájemci o Maughamovo úctyhodné literární dílo by měli sáhnout po zdařilejších románech a (zejména) novelách, jestliže si však po zhlédnutí Curranova filmu přečtou jeho předlohu, budou nemálo překvapeni. Některé změny lze brát jako obohacení děje, v románu například čtenáři nenajdou nedůvěru a nenávist cholerou postižených čínských venkovanů vůči Evropanům, včetně ošetřovatelů. Závažnější je posun ve vývoji vztahu ústředního páru Waltera a Kitty Faneových, zatímco u Maughama zemře muž se ženou neusmířen, ve filmu krizi překonají a (konečně se) opravdu milují. Na plátně se tudíž neodehrává jedna z nejsilnějších scén knihy, opětovné Kittino podlehnutí Charliemu Townsendovi, a namísto toho dojde k setkání po letech a (příkladnému) odmítnutí nové svůdníkovy nabídky. Barevný závoj byl kdysi považován za nejkýčovitější spisovatelův román, ale jak je vidět, pro účely dnešního „romantického dramatu“ je kýčovitý málo a musí se pozměnit. Za bezohledné překroucení považuji však hlavně jinou scénu. Matka představená z komunity obětavých jeptišek ve filmu říká, že namísto lásky k Bohu, který ji zklamal, už cítí jen povinnost. V románu však dotyčná postava pouze praví, že „především je třeba milovat povinnost“. Maugham nebyl žádný propagátor náboženství, měl k němu rezervovaný, ostražitý vztah, ale to dnes zřejmě některým „svobodomyslným“ intelektuálům nestačí: do víry lidí v Boha je třeba při každé příležitosti kopnout.
Oto Horák
Ad minirecenze (A2 č. 36/2007)
Z textu Petra Gajdošíka o filmu Agnieszky Hollandové Total Eclipse vypadlo, že předlohou filmu je – myslím – stejnojmenná hra současného britského dramatika Ch. Hamptona, která se také druhdy hrála v Labyrintu (Hampton produkuje podobný žánr her zpracovávajících biografické náměty celkem sériově). Zmiňuju to jen, aby nám nakonec z Rimbauda a Verlaina sestupnou řadou nezbyla jen A. Hollandová nebo nedej bože jen DiCaprio.
Jan Matonoha