Berlínské spiknutí
The Good German
Režie Steven Soderbergh, 2006, 105 min.
Magic Box 2007
Dokonalé retro předvedl Steven Soderbergh ve filmu, který spolu s Bublinou natočil v pauze mezi Dannyho parťáky 2 a 3. Snímek, odehrávající se nedlouho po konci druhé světové války v Berlíně, je poctou filmu noir. Už od úvodního loga produkční společnosti máme pocit, že sledujeme dílo natočené ve 40. letech, jen s trochu dokonalejším, ostřejším obrazem. Objevují se ale také jakoby nedodělky, když například chvíli sledujeme na boku obrazu okraj „špatně zasazeného“ filmového pásu (pro natáčení byly použity zastaralé čočky). Aby byla iluze přesná, používá Soderbergh také zadní projekci, takže cítíme, že hrdinové uhánějící automobilem ve skutečnosti sedí před plátnem, a zážitek to neoslabuje, právě naopak. Obě oddělená prostředí pak ladně propojuje například z okénka vyhozený nedopalek. Někdy si režisér vystačí i se statickou fotografií rozbořeného Berlína, před níž sedí herci na lavičce. Ve snímku s detektivní zápletkou sledujeme pátrání amerického důstojníka po vrahovi jeho řidiče. To ho zavede až k pozadí Postupimské konference, na níž se rozděluje nejen Evropa, ale také vědecké mozky, které USA potřebují pro vývoj zbrojního arzenálu do nadcházející studené války. Berlínské spiknutí je cinefilský zážitek se zábavným příběhem a Georgem Clooneyem, který jako by do filmů z let čtyřicátých přirozeně patřil. Je jen škoda, že se tento snímek u nás neobjevil i na velkoplošném plátně.
Jiří G. Růžička
Nikdo mne nemá rád
Les Quatre cents coups
Režie François Truffaut, 1959, 96 min.
Levné knihy 2007
Francois Truffaut odstartoval svou režijní dráhu fenomenálním úspěchem. Film Nikdo mne nemá rád se přitom zdánlivě tváří jako „tuctové“ dílo o problematickém dětském hrdinovi, třináctiletém Antoinu Doinelovi, kterého nezájem rodičů a společnosti nasměrují do role malého kriminálníka. Své svědectví o světě, v němž se kvůli sobeckosti a pokrytectví podkopávají veškeré individuální vlastnosti a možnost víry ve spravedlnost a lásku, natočil s neobyčejnou filmařskou virtuozitou. Nepsychologizuje, nesnaží se vnášet do děje moralizující prvky, jen za sebe postupně řadí fakta, vrství všechny události a činy, a to s velkým citem pro jejich autenticitu, prozrazující autobiografickou inspiraci. Téměř dokumentární charakter díla nezastře ani použitý širokoúhlý formát a obsazení některých neherců, z nichž třináctiletý Jean-Pierre Léaud se postupem času stal Truffautovým alter ego v dalších třech celovečerních filmech o Doinelově dospívání a životních peripetiích. A právě první, „iniciační“ film této po dvacet let vznikající série zatím u nás na DVD chyběl, zatímco všechny tři následující již byly vydány. Nyní vychází ve velmi dobrém anamorfním přepisu a český divák tak má možnost si životní „dobrodružství“ Antoina Doinela prožít v jeho úplnosti.
Petr Gajdošík
Ošklivé káčátko a já
The Ugly Duckling and Me!
Režie Michael Hegner, Karsten Kiilerich, 2006, 90 min.
Hollywood Classic Entertainment 2007
Celovečerní trojrozměrné animované filmy jsou doposud doménou americké provenience, ale když se spojí evropské síly (a to konkrétně čtyř států), může dojít k tomu, že se děti starého kontinentu nemusejí cítit ochuzené. Co do konkurenceschopnosti po technologické stránce pochopitelně Ošklivé káčátko obstát nemůže, ale na rozdíl od korejské Pasti na žraloka dokázalo tento fakt proměnit ve výhodu. Animace zvířecích postav není divoce stylizovaná (viz Příběh žraloka), spíše netradiční. Se zachováním skutečné fyziognomie si hlavu neláme, využívá zkratky, trochu karikatury, a to originálněji než třeba Madagaskar. Svěžím dojmem působí i hudební kompozice, neopírající se o mohutnou instrumentaci nebo aktuální pop/rock hity. Příběh je v podstatě převedením klasické Andersenovy pohádky do současných reálií. Děj je prostý, zato si tvůrci dali práci s psychologizací postav. Ne že by filmu dominovala, ale o motivacích postav víme, dokážeme je pochopit a uvěřit jim. Gagy nejsou postaveny na parafrázích jiných děl, ale snaží se být původní, nebo naopak s lehkou ironií variovat žánrová klišé. Závěrečný soud je tedy jasný: na první pohled outsider dokázal všech svých nevýhod (rozpočet, začínání od nuly, obehraná předloha) využít ve svůj prospěch. Minimálně tak, že Evropa si ostudu neutrhla. DVD je bez bonusů.
Lukáš Gregor
The Cult
Born Into This
Roadrunner 2007
Dvojice Ian Astbury (zpěv) a Billy Duffy (kytara) patřila v osmdesátých letech k tomu nejlepšímu, co bylo na rockové scéně k mání. Z mnoha důvodů nepřežili jejich The Cult (ostatně jako mnoho jiných) prokletá léta devadesátá. V roce 2001 se vrátili s vynikající, ač na jejich poměry až nečekaně agresivně znějící deskou Beyond Good And Evil, která ale nebyla tak komerčně úspěšná, aby měla vydavatelská firma zájem pokračovat. The Cult se rozešli znovu. Born Into This je tak druhým pokusem o comeback, byť tentokrát v podstatně skromnějších podmínkách (Roadrunner) a nejspíš se skromnějšími ambicemi. Z tohoto pohledu funguje docela dobře. Billy Duffy oproti poslední desce poněkud ubral na kytarovém chaosu a do popředí se tak dostává i rytmika, tentokrát ve složení Chris Wyse – John Tempesta. Zejména Tempesta, bubeník s dlouhou metalovou praxí (Exodus, Testament), dodává novému zvuku The Cult potřebný drive. Typické Duffyho melodické linky jsou naproti tomu někdy zbytečně utopené – nejmarkantnější je to v úvodní Born Into This, kde spíše cítíte, než slyšíte, že se pod duněním kytar a rytmiky vine ještě sólová kytara, která by přitom měla duffyovsky obtáčet Astburyho vokál. Astbury je na novince civilnější, ubylo manýrů, ale je znát, že stále patří k nejosobitějším rockovým pěvcům. I když už na krku nenosí šamanské talismany a místo někdejší téměř gotiky teď zpívá „hodně vostrej rock’n’roll“.
Ondřej Gabriel
Glenn Branca
Indeterminate activity of resultant masses
Atavistic 2007
Americký kytarista a skladatel Glenn Branca proslul především svými hlukovými symfoniemi z osmdesátých let, jimiž radikálně proměnil přístup k elektrické kytaře a potažmo i k vážné hudbě. Ve svých dílech propojil postpunkový, garážový hluk orchestru, tvořeného různě naladěnými a podladěnými kytarami, doprovázenými bicími (stálými členy byli i Lee Ranaldo a Thurston Moore ze Sonic Youth), s dlouhými gradovanými hudebními plochami, upomínajícími na kompozici klasických děl. Titulní archivní nahrávka Indeterminate activity of resultant masses z roku 1981 je na albu obestřena příběhem generačního sporu, který vyvstává zařazením téměř dvacetiminutového rozhovoru belgického novináře s Johnem Cagem. V rozhovoru, který je reakcí na živé uvedení titulní skladby, kritizuje Brancovu kompozici a obecněji i hudbu mladé generace. Jeho hlavní námitka spočívá v přílišném prosazování Brancova ega, v hlasitosti a politické angažovanosti jeho díla, s čímž měl Cage zřejmě problém také kvůli své inklinaci k zenu. Z chatrně argumentované promluvy však klasik vychází spíše jako hnidopišský mentor. Jakýmsi vtipným rozuzlením je poslední skladba alba, Brancova cageovská kompozice hraná tradičním orchestrem, v níž se oklikou hlásí ke svému předchůdci. Dokument, z něhož jiskří inspirativní hudebně-slovní polemika dvou generací avantgardních hudebníků.
Karel Kouba
Prince
Planet Earth
Sony/BMG 2007
Prince vždycky produkoval kvalitní hudbu a potvrzuje to i jeho poslední deska, byť už nepřináší žádná překvapení, ale jen kvalitní písničkovou produkci. V době uhlazeného bezpohlavního r’n’b, jenž kraluje americkým žebříčkům, potěší Planet Earth pestrostí použitých prvků, které nezbavují desku konzistentnosti, i silnými emocemi. Jen posluchači nesmí vadit, že Prince už není tím pobuřujícím sexuálním ďáblíkem, ale zvěstovatelem Jehovy. Rockery potěší především bouřící kytara, která se neobjevuje jen ve skladbě příznačně nazvané Guitar, ale zazní už v závěru soulově gradující titulní skladby, otevírající desku. Dává říz i popové baladě Lion Of Juda. Prince přitom nezapomíná ani na své funkové kořeny, což jasně ukazuje skladba Chelsea Rodger s žesti v duchu nejenergičtějších nahrávek New Power Generation. Slyšet je saxofonista Maceo Parker. Přirozeně nechybí ani smooth r’n’b, který v USA letí, což dokumentuje Mr. Goonnight s decentním rapem. Uhlazená je i táhnoucí se balada Somewhere Here On Earth se sladkým saxofonem, nechybí jí však napětí. Jak moc se vrátil Prince k minulosti, ukazuje závěrečné Revelation/Resolution. Písnička s beglajtem na kytaru by se klidně dala hrát u táboráku, i když nemá syrovost Marleyho skladby Redemption Song, jež uzavírala album Uprising. Do dějin hudebního průmyslu toto album vstoupilo i tím, že se v Anglii v den vydání zdarma přibalovalo k jednomu z bulvárů.
Alex Švamberk