Cashback
Režie Sean Ellis, 2006, 97 min.
Intersonic 2007
Znáte takové ty snímky z Varů, u nichž se publikum popadá smíchy za břicho, ale za týden už si nevzpomenete nejen na to, o čem byly, ale je vám zatěžko vybavit si i jenom jednu scénu? Tak přesně takový je Cashback. Košilatý humor, pár obrazových nápadů (z chodby se pootočením perspektivy dostává hrdina do postele), příběh o rozpadajícím se vztahu, ale zároveň také o tom novém, možná lepším – to jsou ingredience, které má mladé publikum rádo, a tak mu je režiséři ještě raději předloží. A když to celé navíc vypadá jako „nezávislá“ produkce, má divák pocit něčeho nového, něčeho, co právě sám objevil, a teď se stane prorokem, který vykřičí do světa, jak úchvatný (a samozřejmě emocionálně křehký) úlovek se mu zase v Thermalu na tu akreditaci podařil. Tentokrát se však film do Varů nedostal, a tak potenciální proroci musí zajít do půjčovny. Hlavní hrdina, patřičně výtvarně nadaný, jim ukáže, co se dá dělat, když se zastaví čas, že stačí jen procházet obchoďákem (kde tento mladík pracuje po nocích, když po rozchodu nemůže spát) a odhalovat vnady nakupujících slečen. Hrdinovi to možná stačí, téma na hodinu a půl to však není. A ty, kteří by se do tohoto, pubertálními moudry nabitého dobrodružství přesto pustili, musím varovat: vyhněte se alespoň českému dabingu!
Jiří G. Růžička
Cikáni jdou do nebe / Tabor uchodit v něbo
Režie Emil Lotjanu, 1975, 96 min.
Levné knihy 2007
Snímek Cikáni jdou do nebe patřil k nejvýraznějším úspěchům sovětského filmu 70. let a dodnes si uchovává emocionální potenciál. Žánrově romantická balada, v myslích mnoha pamětníků však spíš film s nezapomenutelnými hudebními pasážemi. Děj vznikl podle několika Gorkého povídek jako příběh tragické lásky, v níž hraje největší roli osobní hrdost, nezávislost a nespoutanost hrdinů. Uhrančivé je ale i obrazové ztvárnění, využívající potenciálu krajiny moldavské Besarábie a podzimních Karpat. Film proslavila především hudební složka, chytlavé balady nebo rytmické tance, které pro film zkomponoval skladatel Eugen Doga. Hudba je navíc jednou z největších pozoruhodností díla: byla totiž složena přímo pro film a kromě tradičních nástrojů tu uslyšíte i symfonický orchestr; přesto se jí podařilo zlidovět a dnes už by nikdo neřekl, že nejde o původní folklor. České vydání obsahuje přepis filmu ve formátu 2.35:1, vedle originální zvukové stopy (originál mono i nový prostorový remix) je na disku také spíš komický český dabing a samozřejmě české titulky.
Petr Gajdošík
Most do země Terabithia / Bridge to Terabithia
Režie Gabor Csupo, 2007, 95 min.
Hollywood Classic Entertainment 2007
Trailer neboli komerční upoutávka na film je často zkreslující. Může se stát, že v něm uvidíte z proklamovaného žánru vše (v tomto případě atributy fantasy) a samotný snímek je z většiny vystaven na naprosto jiných stavebních kamenech. Most do země Terabithia, adaptace stejnojmenné knihy, se v traileru tváří jako mladší bratr Narnie, produkční zázemí se zase odvolává na Pána prstenů. Jenže v kině divák uvidí realistický příběh o přátelství Jesseho a Leslie. Debutující režisér fantasy linii upozaďuje, seč může, ostatně kouzelný svět Terabithie se před divákem objeví později, než by očekával. A přiznám se, že nejrůznější (digitální) potvůrky a hýbající se stromy jsou ve filmu stejně jakoby navíc. Může za to příběh. Neže by nevarioval několik narativních klišé, ale díky vynikajícímu obsazení působí i něco mnohokrát viděného uvěřitelně. Ústřední dětští představitelé, Josh Hutcherson a Anna Sophia Robbová, od samého počátku dokážou diváka vtáhnout jak do svých strastí, tak především do svého světa fantazie. Ten je daleko přesvědčivější, když se odráží jen v jejich očích a nabývá obrysů pouze skrze slova. Film na DVD (s nevelkou dávkou bonusů) by neměl uniknout vaší pozornosti.
Lukáš Gregor
Umělá hmota
Starej gauner
Guerilla Records 2007
Umělá hmota má dlouhou historii, Starej gauner je ovšem její první novinkové album od roku 1993. V dnešní sestavě zůstal jediný zakládající člen, zpěvák a textař Milan „Dino“ Vopálka. Vlastně se už dá mluvit o multigenerační skupině – klávesista Vojta Starý přišel na svět v roce 1983, tedy v době desátého výročí vzniku Umělé hmoty. Díky klávesám a hostujícím hudebníkům zní soubor pestřeji, ale syrová podstata skladeb zůstává neměnná. Nad všemi aranžérskými vymyšlenostmi totiž dominuje dokonalý antizpěvák Vopálka, jemuž se hlas po letech řvaní ustálil v jednotně sípavé poloze; o nějakém tónovém rozsahu je u něj těžko vůbec mluvit. Na albu najdeme novou verzi skladby Horko, jedné z úplně prvních písniček kapely. Zapadla tam zcela přirozeně, stejně jako další letitý kousek Šílený věci. Také většina ostatních skladeb se v repertoáru střádala dlouhá léta, některé byly počátkem 90. let publikovány v jiných nahrávkách. Dominantním autorem hudby je Jiří „Picek“ Fryc, který dnes už s Umělou hmotou stabilně nehraje a na albu měl roli hostujícího flétnisty. Významnou posilou ve studiu se stal Mikoláš Chadima: hrál na saxofon, napsal jednu písničku i průvodní text do bookletu. Před třiceti lety patřila Umělá hmota ke špičce českého undergroundu. Dnes je „Dinovi“ Vopálkovi dvaapadesát a opravdu se stává živoucím dinosaurem; hudební svět už těžko nějak změní, jeho řev je však pořád dobře slyšet.
Jaroslav Riedel
16 Bitch Pile-Up
Burry Me Deep
Troniks & Pacrec 2007
I když se kalifornské dívčí trio s poněkud obskurním názvem dočkalo albem Burry Me Deep své první oficiální nahrávky na CD, v hudebních kruzích už se pohybuje poměrně dlouho. Hudebnice doposud vydávaly u undergroundových vydavatelství, orientovaných na rozmanité podoby hluku, a své nahrávky prezentovaly především na kazetách a CD-R. Že se na nové desce od své předchozí činnosti příliš nevzdálily, naznačuje už bizarní obal alba, na němž jsou členky kapely zobrazeny mrtvolně ztuhlé a pokryté vrstvami kečupové krve. To samozřejmě může kromě exploatačních filmů a béčkových gore hororů do jisté míry evokovat i noisová klišé. Po poslechu však s příjemným překvapením zjišťujeme, že dívky svou tvorbou upomínají spíše na tradici temného ambientu, konkrétní hudby a minimalistické dronové elektroniky, což může vzdáleně připomenout například Nurse With Wound. Spíše než hlukové výrony zde fungují jemně členěné hororové kulisy, v nichž se setkáváme s jednotvárnými plochami fluktuujících basů či s dramatickými krajinami složenými ze zvuku startujících motocyklů, automobilových bouraček nebo psů štěkajících do dunění zvonů a pískotu rádiových vln. Vše končí ironickým úryvkem drobně zmutované popové písně, které předchází snad jediná (jakkoliv krátká) opravdu noisová pasáž. Zemitá hloubka, špinavá atmosféra analogového věku a emotivní ženský přístup.
Karel Kouba
Serj Tankian
Elect the Dead
Warner Music 2007
Má-li někdo tak charakteristický, agresivní a naléhavý hlas jako Serj Tankian, proslulý coby vokalista skupiny System Of A Down, je snadné konstatovat, že nebýt dočasného ukončení činnosti kapely, mohla být její novinka podobná právě desce Elect the Dead. První Tankianova sólovka je o stresech, jež autorovi leží na srdci. Nejsou to malé bolesti, Tankian je revolucionář volající po změnách hodnot. Křivdy všech na zemi se ho dotýkají a jeho texty tak dávají nahrávce zásadnější rozměr. Rafinovaná bezlítostnost kytar, nikdy ne stereotypní, je místy uklidňována fragmenty, které si Tankian v System Of A Down odpouštěl. Operní zpěv zesiluje stabilní naléhavost, lahodné fortepiano zase připouští uměleckou krásu, tak silnou, že trochu zastiňuje některé kytarové rify. Průvodním znakem alba je dynamika v jednotlivých skladbách. Není laciná, podporuje instrumentální i textovou moudrost, která je základním pilířem počinu. Ač je Tankian rocker, vše, co na Elect the Dead zaznamenal, je výsledkem studia lidské historie a trpělivého kladení důrazu na to, aby nahrávka v posluchači zanechala hluboký pocit. Tankian je silná osobnost, která promlouvá hudbou i slovem, a tak není divu, že se mu to podařilo.
Jaroslav Špulák