Současná řešení veřejného prostoru jsou notně ušlápnutá, domnívá se jeden z námi dotázaných odborníků. V anketě se fatálně vracejí potíže s pokleslými zakázkami a se silou developerů.
1. Myslíte si, že současná architektura tíhne více k realitě, nebo vizi?
2. Kde se v současnosti realizuje skutečný městský život? Vybaví se vám nějaké příklady městských prostor realizovaných po roce 1989?
3. Co je podle vás kýč v architektuře?
4. Jak vnímáte Grand Prix Architektů? Jak by se dala zvednout její prestiž?
5. Jak vytvořit architektonickou výstavu, aby byla atraktivní pro co nejširší veřejnost?
6. V září se konal první český festival současné architektury Architecture Week. Zaujal vás tam někdo nebo něco?
Richard Biegel, historik umění, Ústav pro dějiny umění FF UK, Praha
1. To lze těžko říci paušálně. Jsou úlohy, které „vizím“ přejí více (studentské práce, rodinné domy výjimečných klientů), ale většina zejména městské architektury je zcela ve vleku neúprosných developerských pravidel, která vznik „architektury s vizí“ často již v principu vylučují.
2. Bohužel lze říci, že „městský“ prostor se pro většinu lidí scvrkl do představy nákupní galerie plné obchodů, restaurací a multikin. Tahle mutace je velmi nebezpečná a vlastně obrací princip veřejného prostoru naruby, neboť z něj dělá jen nutné předsálí komerčních aktivit všeho druhu. Veřejný prostor ve smyslu konkrétního místa sdíleného všemi obyvateli je pomyslným středem města či čtvrtě a nesmí sloužit žádné obdobné komerční manipulaci. Vzhledem k výše zmíněné adoraci nakupování čehokoli je ale těžké jej dnes doopravdy vytvářet či udržovat. Úpravy veřejných prostor se tak raději omezují jen na vděčné dláždění starých ulic či sázení stromů. V této sázce na jistotu je bohužel skryto nebezpečí rezignace na veřejný prostor jako na něco aktuálního a zneklidňujícího, co formuje nejen město, ale i jeho obyvatele, ze kterých se zde v ideálním případě stávají myslící bytosti, jež nelze opít sebelépe prezentovaným rohlíkem.
3. Cokoli, co s odkazem na líbivé citace parazituje na okolí, aniž by mu něco smysluplného přinášelo. V našem prostředí pak zejména bezduché developerské projekty, které se tváří jako architektura, a přitom jsou prázdnými karoseriemi.
4. Řekl bych, že hlavní je, že takováto přehlídka vůbec existuje. Větší prestiž souvisí nejen s jejími pravidly, ale i s reakcí veřejnosti, která bohužel stále vnímá architekturu jako něco okrajového.
5. Je to obdobné jako u předchozí otázky. Problém není ani tak v tom, jak věci prezentovat, ale spíše jak vysvětlit lidem, že architektura je téma, které se jich bytostně dotýká. Tohle je úloha pro všechny, kdo na ní nějakým způsobem participují, ale nejvíce asi přece jen pro srozumitelně píšící kritiky a osvícené novináře.
6. Nemohu soudit, bohužel jsem se jej nezúčastnil.
Jakub Cigler, architekt, Cigler Marani Architects
1. Každý projekt, pokud v sobě nemá vizi, je mrtvý.
2. Co je skutečný městský život? Historická centra obsadili turisté a monofunkční obchodní, rezidenční a administrativní celky žijí svým životem, který je jiný, než jsme doposud byli zvyklí. Město je totiž odrazem společnosti…
3. Kýč v architektuře neexistuje, protože pokud se jedná o kýč, tak se nejedná o architekturu, ale o její pokleslou interpretaci.
4. Grand Prix a všechna další vyhlašování toho nejlepšího v České republice budou mít pachuť provinčnosti, dokud nedojde ke zrušení autonominací, nebude omezen počet kategorií a nezvýší se náročnost a kredibilita porot.
5. Atraktivnost je problém jak kvality exponátů, tak kvality publika…
6. Nebyl jsem tam.
Vendula Hnídková, historička umění, Ústav dějin umění AV ČR
1. Architektura vždy oscilovala mezi uměleckým a řemeslným projevem. Svobodná idea se snáze prosazuje v prvotním stadiu konceptu než v následných kompromisních rošádách se všemi účastníky stavebního procesu.
2. Veřejné prostory leckde mutují do veřejně využívaných prostor v majetku soukromých subjektů.
3. Kýč je velmi komplikovaný, dobově a stylově podmíněný fenomén, který nelze výstižně postihnout na několika málo řádcích. Přesto pro jeho rozpoznání spolehlivě platí zásada, že nakolik je vstřícně přijímán širší veřejností, o to více je štítivě přehlížen vrstvou intelektuálů.
4. O (ne)kvalitách Grand Prix přesvědčivě vypovídá zastoupení soutěžních projektů, vítězné výstupy a ohlas v masových médiích.
5. Neexistuje jednoznačná odpověď, protože každé téma si žádá individuální zhodnocení a jemu adekvátní expoziční pojetí. Příčin, proč se u nás architektonické výstavy nekonají ve větší míře a na lepší úrovni, je celá řada, ale jako jeden ze zásadních faktorů se jeví absence vhodných galerijních prostor.
6. Architecture Weeku jsem se neúčastnila.
Roman Koucký, architekt, Roman Koucký architektonická kancelář
1. O vizi v české architektuře se snažím mluvit už dlouho, ale odezvu nevidím vůbec žádnou. Praha je na tom nejhůře. Architektura je okolnostmi „společenské objednávky“ stále silněji nucena chovat se co nejvíce pragmaticky, což má, a bude mít i nadále, pro česká města nedozírné následky. V naší společnosti bohužel není pro vize místo.
2. Na první pohled by se mohlo zdát, že na náměstích, kde populistické radnice pořádají pseudojarmarky a jiné trachtace, ale myslím spíše, že skutečný život je v nákupních a jiných centrech všeho druhu, a tak „doma“. Je to výsledek neuvážené intelektuální segregace a neschopnosti přizpůsobit se obecným trendům. Možná, že částečně „nový prostor“ vznikl u Anděla na Smíchově, jinak jde, v nejlepším případě, převážně o nový vzhled starých prostranství.
3. To nevím, a myslím, že v dnešní době je taková otázka nesmyslná. Navíc podle mne nemá cenu plýtvat tiskovým místem na záporné příklady.
4. Cenu vnímám jako nesmírně důležitou právě pro zvyšování prestiže oboru. Ceremoniál se stále zlepšuje, i když trestuhodně pomalu. Ale to je právě výsledek téměř nulové společenské poptávky. A ovšem také zásadní neschopnosti architektů prezentovat sebe samy a svoji práci.
5. Skvělý název výzkumného úkolu. Kdo na to přijde, vyhrál.
6. Poskytl jsem rozhovor a dodnes nemám ani autorský výtisk katalogu. Mizivá propagace, neschopnost zaujmout, nesmyslné „hlavní sídlo“ ve staré budově na nedostupném místě. Evidentně party pro úzký okruh účastníků. Propagace současné architektury – po česku...
Igor Kovačević, architekt, Z architects, CCEA
1. Většina architektonické produkce v našem prostředí je založena na splnění podmínek zadavatele. Architekti pospíchají, aby hned po škole postavili svůj první dům, aby prosadili vizi, kterou si půjčili od jiných architektů, a s hrdostí ji po dokončení díla mohli prohlásit za svoji. Dnešní doba je doba samplování již existujících myšlenek, idejí, vizí.
2. V shopping centru. To je město dneška, kde se lidé jakoby potkávají, jakoby komunikují, jakoby se seznamují. – Vybavuje se mi spousta realizovaných městských prostor, ale většinou špatných. Například nové předláždění náměstí Republiky v Praze ve mně vzbuzuje pocit, že jde o stejné projektanty, kteří dříve asfaltovali nebo betonovali historická náměstí, a že konečně objevili nový materiál, kostky.
3. V architektuře kýč neexistuje. Když stavíte, neznamená to, že děláte architekturu, ale děláte stavbu. Aby se té stavbě mohlo říkat architektura, tak se v ní musí vyskytovat i někdo, kdo se zajímá ne o to, jak se to staví, ale proč se to staví. A když odpovíte na tuto otázku jiným jazykem než jazykem výnosů a výdajů, jazykem tabulek výdělečnosti, tak ve velké většině jde o vznik architektury, a ne stavební produkce.
4. Těžko se zvedá prestiž akce, která dala první cenu projektům, jako je Křivoklátský letohrádek od Stanislava Picka nebo bytový dům od Karla Scheiba a Tomáše Velinského.
Ale mediálně je to výborný materiál, chce to trošku více mediální propracovanosti, větší pompéznosti a v první řadě odpovědnější přístup organizátorů při výběru poroty. A samozřejmě je největším nedostatkem celé akce právě nízká prestiž v očích samotných architektů.
5. Špatně položená otázka, jelikož výstava dnes není cílem, ale prostředkem, jak něco sdělit. Takže, co dnes sdělit, aby o naše sdělení mělo zájem široké publikum? Jak jsme viděli v poslední době s Národní knihovnou, musí to být skandalózní.
Nejnavštěvovanější architektonickou výstavou by bylo rozporcování několika architektů, respektive jejich těl, a zakonzervování tělesné hmoty.
6. Pokud se výdělečný subjekt rozhodne s vidinou zisku pořádat takovou akci, tak je dobrá zpráva, že stoupá zájem veřejnosti o architekturu.
Architecure Week má charakter veletrhu architektury a postrádá hlubší myšlenku. Setrvává u pouhého kopírování cizích, zahraničních aktivit, čímž posunuje český kulturní prostor do nevděčné pozice, ve které jen přebíráme a rozpracováváme cizí myšlenky.
Akce byla organizována na poslední chvíli a pod jednu střechu, pod střechu Národní galerie, soustředila většinu subjektů činných v propagaci architektury, což organizátorovi dává obrovský politický potenciál pro další jednání s politiky.
Absence jakéhokoliv konceptu a veletrhový charakter celé akce, kde je jediným cílem výdělek, líčí architekta jako kteréhokoliv jiného poskytovatele služeb. S odpovědností jen a jen vůči klientům, například developerům.
Osamu Okamura, architekt, šéfredaktor architektonického časopisu ERA 21
1. Každou postavenou architekturu nejdříve předchází vize. Můžeme být rádi, že nyní procházíme obdobím ekonomického růstu, které umožňuje, abychom nezůstávali pouze u vizí. Na druhé straně u nás poněkud chybí tradice architektonického výzkumu, experimentování a hledání nových cest, které by mělo příslušet především univerzitnímu prostředí. Možná, že v období překotných společenských změn, kterými jsme procházeli, bylo důležitější hledat kořeny, pevné zakotvení a dobré řemeslo. Ale myslím, že slibný čas pro rozvinutí širší palety architektonického myšlení a vizí právě nastává. Také nastupuje generace lidí, kteří se vracejí ze škol typu londýnské AA, švýcarského ETH nebo holandského Berlage institutu.
2. Současný městský život se odehrává z velké části v dopravních a komunikačních prostředcích všeho druhu. Naše zájmy jsou velice specializované a místně specifické, s lidmi v našem bezprostředním okolí si často nemáme mnoho co říci, lidé nám blízcí jsou prostorově daleko. Času na interakci ve veřejném prostoru mnoho nezbývá. Při rostoucích vzdálenostech a dopravních zácpách nás zachraňují mobil a internet. O veřejném prostoru však v tomto případě nemůže být ani řeči. Fyzický veřejný prostor je buď degradován na líbivé pozadí pro skupinové foto, nebo vyklízí pozice pro parkující automobily. Jestli něco funguje, díky soustředěné pozornosti radnic, tak jsou to většinou jen hlavní náměstí a někde městské parky – dobrými příklady jsou úpravy veřejných prostor v Litomyšli nebo Denisovy sady v Brně. Tradičním veřejným – i když ne doslova – prostorem jsou u nás však spíše hospody a v omezené míře kavárny. Tam chodím často.
3. Nákupní centrum tvářící se jako středověký hrad. Už bych zde ale nepoužil výraz architektura, protože se jedná především o prostorový reklamní megaboard. Někteří lidé v takových věcech dokonce i bydlí.
4. Organizačně, po tom, co se k její přípravě spojily obě největší profesní architektonické organizace – Česká komora architektů s Obcí architektů, se dá udělat více už těžko. Výrazně se však dá zapracovat na výběru prestižních porotců v mezinárodním měřítku – tak, aby i našim kvalitním tvůrcům stálo za to jim ukázat své práce – a na tomu odpovídající mediální prezentaci.
5. Zvenku to může vypadat, že české architektonické výstavnictví se rozhodlo zachovat „socialistickou panelizaci“ pro budoucí věky jako svůj hlavní cíl! To je věčná diskuse. Knihu si můžete přečíst, obraz a plastiku můžete vystavit v galerii, hudbu si poslechnout na koncertě, film vidět v kině, ale jak chcete vystavit domy? Některým architektům a kurátorům se to přesto horko těžko daří právě pomocí textů, obrazů, plastických modelů, hudby a filmu... a určitě stojí za to znovu a znovu to zkoušet.
6. Mám spíše pohled zevnitř, jako jednoho z vystavujících – měli jsme tam obrazy s architektonickými komiksy Tomáše Kučerovského, které vznikly pro náš časopis. Překvapilo mne, že výstava, která vznikala téměř na poslední chvíli, může vypadat docela dobře. Chybělo mi však pevnější kurátorské vedení, festival je tak něčím mezi veletrhem a salonem. Ale proč ne.
Jakub Potůček, historik umění, kurátor, Muzeum umění Olomouc
1. Těžko říci. Rozhodně existují vizionáři, kterým se čas od času podaří realizovat něco neotřelého, ale spíše se domnívám, že architektura (již ze své podstaty) inklinuje k realitě. Pro současnou českou architektonickou scénu to myslím platí dvojnásob. V poslední době se totiž nemohu ubránit dojmu, že se čím dál více drží při zemi.
2. Jistě existují spousty nových městských celků, z nichž některé fungují lépe než ty druhé. Osobně si ale myslím, že lze jen stěží naplánovat a realizovat nové město, jež by disponovalo kvalitami přirozeně rostlých (historických) sídel. V nich se vždy člověk cítí lépe, což jsem si znovu uvědomil, když jsem nedávno navštívil naprosto odtažité Donau City ve Vídni.
3. Pro mě vždy kýč ztělesňovala okázalost, materiálová, tvarová či jakákoliv jiná. Zkrátka vše, co se dnes označuje módním slovem „trendy“.
4. Soutěž sice sleduji, ale ze setrvačnosti, stejně jako periodikum jejího pořadatele, kdysi proslulý časopis Architekt, který nejenže prezentoval vskutku to nejlepší, ale kriticky to i hodnotil. Takže pro mě časopis i soutěžní přehlídka dávno ztratily význam. A co se prestiže týče, nedomnívám se, že by se dala zlepšit. Ta soutěž se již sama překonala. Osobně bych ji zrušil a pokusil se začít znovu, jinak a jinde.
5. Je to překvapivě jednoduché. Valnou většinu lidí, kteří sledují architekturu (a jejich počet bohudík roste), nezajímají žádné komplikované, konceptuální, vizuální nebo jiné netradiční projekty, nýbrž obyčejná, srozumitelná prezentace formou fotografií a především klasických modelů, obohacených třeba mobiliářem. Takto jsme nedávno v olomouckém Muzeu umění koncipovali výstavu Slavné vily Olomouckého kraje. Ohlasy i návštěvnost několikanásobně předčily naše nejodvážnější očekávání.
6. Premiéru této akce jsem si nechal ujít, tudíž nemohu sloužit.
Jiří Příhoda, sochař, autor architektonického řešení výstav, AVU Praha
1. Ta biomorfní k vizi, ta neo-neofunkcionalistická a neominimalistická k realitě.
2. Od roku 1989 do roku 2004 jsem denně projížděl či procházel Andělem na Smíchově, a když od roku 2003 sedávám v restauraci Jet-set a představuji si, co tam před pár roky bylo a co teď, tak bych řekl, že tam se nejintenzivněji podařilo zrealizovat městský život. Je to plně dle střihu západoevropských metropolí, se vším tím příjemným i otravným, co konzumní společnost v současné době může nabídnout. O to víc při vzpomínce na starý Anděl mi vše připadá jako nějaká instalovaná scéna, jejíž iluze bude každou chvíli odhalena partou bezdomovců a pobudů, kteří se tam zoufale snaží udržet. Možná proto je tam tolik napružených ochranek těch naleštěných obchodů, aby se jim to náhodou nepovedlo.
3. 90 % postavené architektury.
4. Zúčastnil jsem se jen jednoho předávání v roce 2005 a připadlo mi to jako takové nemotorné napodobování nějakého předávání ceny v naší televizi. Později jsem se ale dověděl, že v té době to dělala neprofitní skupina nadšenců, tak se k tomu nechci přehnaně kriticky vyjadřovat. Jinak myslím, že Grand Prix má rozhodně nejdelší tradici a je to soutěž a soutěživosti je třeba. Alternativněji a civilněji udělaná prezentace se zázemím štědrého sponzora, která by umožnila to nechat zrežírovat špičkovým architektem--designérem a velkou PR agenturou, která by to masivně protlačila do médií, by byla cestou. Třeba se to ale už v roce 2006 a 2007 zlepšilo… a poslední tři roky se na televizi nedívám.
5. Nevím, jak širokou veřejnost máte na mysli a co míníte přídomkem atraktivní architektonická výstava. Mou doménou a hlavní profesí je výtvarné umění a ještě jsem na to nepřišel – natožpak v architektuře po zkušenosti se soutěží na knihovnu a odhalením naší otřesné provinčnosti.
6. Bohužel nebyl čas tam zajít…
Marcela Steinbachová, architektka, ateliér Skupina, Občanské sdružení KRUH
1. Myslím, že ze strany investorů je většina architektů tlačena hlavně k realitě současného vkusu. Vizionářů je velmi málo a nejsou bohužel většinou ani v architektonických soutěžích, tam, kde by to člověk nejvíce čekal, náležitě ohodnoceni. Tedy nepodporujeme vizi v architektuře.
2. V Berlíně, v Madridu. Bohužel si nevybavuji povedený městský prostor v ČR po roce 1989, který bych sama mohla vyzkoušet. Snad tak působí náměstí v Olomouci od HŠH. Možná i náměstí v Brně, kde je tramvaj v úrovni náměstí, bez bariér.
3. Výstavba rodinných domů na klíč za Prahou či za jinými městy. Holandské domky na Šumavě, atd.
4. Neutrálně. Opravdu mezinárodní, hodnověrnou komisí. Vystaveny by měly být jen návrhy z druhého kola + návrhy komise, které nebyly přihlášeny, ale stejně by stály za to být oceněny.
5. Například myslím, že by celou veřejnost zajímala architektonická soutěž na přestavbu Klementina. Bohužel tato soutěž nebyla a nebude vyhlášena, takže se bavme o zadavatelích. Třeba Klementinum bude řešeno jako soutěž na dodávku stavby, což je podle mého hlediska nepřijatelné, vzhledem k hodnotám barokní stavby pro celý národ. Tedy, pokud bude architektura spojována s politikařením a předáváním zakázek, asi nebude veřejnost zajímat.
6. Navštívila jsem pouze exkurzi, kterou jsme s o. s. kruh v tomto termínu organizovali, a ta mne velmi zaujala, jednalo se o setkání nad experimentálními dřevostavbami od Martina Rajniše. Možná on je příkladem nadšeného vizionáře.
Martin Strakoš, historik umění, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště Ostrava
1. Pokud srovnáme dnešní dění například se šedesátými lety, je současnost notně ušlápnutá, a to i ve světě. Těžko bych pro to volil slovo „realistická“. Pohybujeme se v hranicích „developerských vizí“, jejichž omezení jsou dána pojmy má dáti – dal, i když asijská válka mrakodrapů z tohoto pohledu vypadá jako z jiného světa. Ale také v tom není kdovíjaké vizionářství, spíš ekonomický pašalík. Zajímavé ovšem je, jak řada grandiózních projektů staví na nereálnosti záměrů, překračuje hranice, nikoli však ve smyslu experimentátorství, nýbrž s ohledem na megalomanii a utilitarismus – čím větší, vyšší a tlustší, tím lepší, neboť snadněji a lépe ovládá a využívá energii lidských mas.
2. Odrazím-li se od předchozí otázky, právě ve změněných místech nového měřítka, v obchodně-administrativních centrech, na sídlištích a jiných okrajích, třeba i na okrajích center. Napadá mne třeba pražský Anděl od Nouvela. Vlastně taková klikatá křižovatka, obklopená obchody a kancelářemi. Nákupní centra představují také něco nového. Rány, které tu lépe či hůře vrůstají do města. Bude zajímavé sledovat, jak se některé opravdu bizarně vyspekulované projekty promění, jak vrostou do stávající tkáně, popřípadě vytvoří tkáň novou. Dovedu si představit, že na místech dnešních nákupních center a dopravních sítí vzniknou vertikální struktury – doplňující současné struktury horizontální.
3. Kromě obligátního „podnikatelského baroka“, které je až příliš triviálním terčem kritiky, lze hledat kýč bez ohledu na stylové hranice. I to, co zdánlivě vypadá kompozičně, materiálově a jinak vymyšlené, může být kýčem. Zásadní je míra propracování díla, síla konceptu. U kýče a jeho rozšíření je důležitý rozměr sociologický. Pro jaké vrstvy obyvatelstva je kýč příznačný? Kdo vyhledává a nechává si budovat pokleslou architekturu a kdo ji produkuje? Mimochodem, když něco kýčovitého záměrně použijeme v dobře promyšleném díle, je to ještě kýč?
4. Grand Prix Architektů se potácí mezi smyslem a nesmyslem, stejně jako je v krizi Obec architektů. Nemá význam moc řešit, jak a proč se tam stavby nominují, jak a proč hodnotí. Důležitá je idea, proč vůbec výstavu podobného typu dělat a kdo ji dělá, kdo má v rukou celou tu mašinerii. Jestliže Obec architektů nemá vizi své existence, jestliže ji organizují lidé, kteří se za každé situace kamarádí a skamarádili s establishmentem, ztrácí takováto výstava a organizace étos, tedy smysl. O tom podle mého svědčí stále častěji absence těch nejlepších na výstavě i v katalogu. Mimochodem, viděli jste katalog soutěže? Tak se mrkněte na jeho mizerné grafické řešení. TO vám o zacílení a významu této akce řekne víc než sebelepší komentáře…
5. A je třeba chtít být atraktivní pro veřejnost, a ještě k tomu nejširší? V tom případě je nejlepší bazar nebo bleší trh, kde najdete všechno a za pár peněz, popřípadě veřejný dům, kde jsou k mání blondýny, brunety i zrzky, holky tenké, tlusté, velké, malé a třeba veselé. Co takhle se pokusit o veselou výstavu architektury? To by přece mohlo nejširší televeřejnost zaujmout, ne?
6. O tomto festivalu na periferii, kde žiji, nebylo ani vidu, ani slechu. Teprve po vaší otázce jsem se podíval na internetové stránky www.architectureweek.cz. Jedna věc je, když někdo dělá obecně prospěšnou činnost, shání granty, pracuje pro to a žije svým zájmem. Jinou záležitostí je, když se z toho dělá byznys. Přednáška propojená s koktejlem, prezentace firem a já nevím co ještě, to je svět, který čpí nezajímavostí, čili hrou na kdovíjak sofistikovanou osvětu. A před tím je třeba mít se na pozoru, protože něco – produkt, přesně marketinkově specifikovaný a zároveň omezený – je vydáváno za něco jiného, tedy za otevřené myšlení.
Josef Vomáčka, nezávislý kurátor, publicista
1. Vize – nějakou by měl mít každý tvůrce. Co je však realita? Prostředí, vytvářené jasnými a logickými tlaky investora a developera, méně už pak osvícenými městskými či státními orgány či výjimečným zákazníkem. Architektura tudíž nikam netíhne, ale nutně existuje v realitě a je jí formována i prostoupena.
2. Nejzajímavější městskou prostorou je pro mne oblast pražského Anděla, která na mne krátce po dokončení působila značně rozpačitě a nedotaženě. A hle – jakási opravdová neviditelná ruka a logika trhu pomohla místu stát se stále živějším městským celkem, raketově doplňovaným kavárnami, restauracemi, jídelnami, ale také v bočních ulicích galeriemi či kluby. Místo se stalo nejen potřebným a logicky využívaným (dopravní uzel), ale také prostorem komunikace a přátelských schůzek. Evidentně lidem ze západních částí Prahy nahradilo někdejší Václavské náměstí. Je to ve finále úspěch.
3. Jako vždy ve všem – komerčně motivovaná podbízivost za hranici dobrého vkusu. Bohužel příkladů není málo – mnoho tvůrců takových staveb se prezentuje v podvodných „odborných“ médiích nebo v určitém počtu každoročně i na Salonu obce architektů. A co je opravdu zarážející – zákazníků požadujících ty nejpokleslejší plody „podnikatelského baroka“ masově přibývá. Oblasti na jih od Prahy (Jesenice, Vestec, Psáry a okolí) jsou toho smutným dokladem.
4. Formou prezentace, pečlivou prací hodnotné mezinárodní poroty, odpovídajícím zájmem médií.
5. Tvůrci výstavy bych přál odpovídající finanční prostředky, prostor a téma. Úspěch by se určitě dostavil. Obávám se, že většina tvůrců výstav ničím takovým neoplývá (ne vlastní vinou…).
6. Neměl jsem čas tuto akci sledovat. Navíc souběžně probíhalo tolik architektonických událostí, že mi to spíše připadalo kontraproduktivní.
Připravili Petr Vaňous a Klára Pučerová.