Režie Nick Cassavetes, 2006, 117 min.
Intersonic 2007
Mladý dealer Johny Truelove unese Zacka Mazurského, patnáctiletého bratra muže, který mu dluží peníze. Po třech dnech Zack zemře. Tak prostě lze popsat děj, vycházející ze skutečnosti. Do jaké míry ale scenárista Cassavetes fabuluje, není známo, DVD vysvětlující bonus postrádá. Co do možnosti, jak téma uchopit, je režisér Cassavetes bohužel stejně neprůzračný. Osciluje mezi snahou o psychologické vykreslení několika málo postav (s důrazem na uneseného a jeho opatrovníka) a paradokumentárností, kdy jsou do děje vkomponovány výpovědi novinářům. Zatímco při psychologizaci dbá tvůrce na věrohodnost prostředí, dialogů a motivací hrdinů, pseudoreálné výstupy (zvláště pak rodičů v podání Bruce Willise a Sharon Stoneové) působí jako špatná variace Vox populi. Stejně rozpolcený je i styl, jako by Cassavetes nevěděl, zda bude přísně realistický, nebo se oddá montážním hrátkám na zaručeně cool muziku a pro film zcela bezúčelným rozdělením obrazu na dva. Tam, kde se styl drží při zemi, funguje i příběh. A tam, kde styl ujíždí na vlně MTV nebo televizního zpravodajství, vyznívá každá replika křečovitě (ach běda, ten závěrečný monolog Sharon Stoneové!) a bohužel tak degraduje film jako celek. Zamrzí to kvůli výbornému castingu (mužské role), přesvědčivému herectví a silné scéně, kterou příběh vrcholí. DVD obsahuje navíc jen trailer a fotogalerii.
Lukáš Gregor
Tajemství Oberwaldu / Il Mistero di Oberwald
Režie Michelangelo Antonioni, 1981, 123 min.
Levné knihy 2007
Michelangelo Antonioni byl nejen originální vypravěč, ale také velký experimentátor. Jeho méně známé Tajemství Oberwaldu je tak kromě toho, že jde o nezvykle pojatou adaptaci románu Jeana Cocteaua Dvojhlavý orel, pojednávajícím o milostném vzplanutí šlechtičny a mladého anarchisty, také jedním z prvních pokusů 70. let využít pro filmovou tvorbu tehdy nově se rozvíjející televizní médium. Ze současného pohledu působí snahy o barevné úpravy obrazu pomocí dnes už nedokonalé elektronkové technologie ve filmu spíš rušivě a ubírají na soustředění při sledování děje. Zůstává ale osobitá adaptace díla jednoho z francouzských surrealistů, která v Antonioniho pojetí nabývá podoby mystického příběhu. Film je také poslední režisérovou spoluprací s jeho dvorní herečkou Monikou Vittiovou. České DVD přináší snímek v podprůměrné obrazové kvalitě (otázkou je, nakolik je to dáno kvalitou podkladů) s původním mono zvukem a českými titulky.
Petr Gajdošík
Povolání vrah / Assassin(s)
Režie Mathieu Kassovitz, 1997, 128 min.
Hollywood Classic Entertainment 2007
Podobně jako v oceňované Nenávisti hraje i v tomto Kassovitzově snímku důležitou roli zbraň držená v nesprávných rukou. Tentokrát však zašel režisér ještě dál a obviňuje média z toho, že podporují u mladých lidí chladnokrevnost. Snímek začíná televizními záběry z džungle, kde právě silnější jedinec ulovil slabšího, a končí zpravodajskými záběry z masakru na střední škole. Hrdina snímku, stárnoucí Wagner, hledá svého nástupce v řemesle nájemného zabíjení. Nejprve natrefí na trochu naivního zlodějíčka, který se mu omylem připlete do cesty, později však objeví někoho, kdo má skutečný zájem – asi patnáctiletého, videohrami a televizí znuděného mladíka. Sledujeme tak určitý generační rozpor: zatímco pro Wagnera je vražda rituálem, pro mladíka jde jen o převedení virtuální zkušenosti do reality. Snímek se bohužel až příliš dlouhou dobu zabývá prostředním článkem řetězu, zmíněným zlodějíčkem, který nejenže nemá co nabídnout ostřílenému vrahovi, ale ani divákovi. Oproti Nenávisti chybí snímku realističnost – Wagner pobírá za vraždění nemalé částky, ale jeho skromný život o tom zdaleka nevypovídá. Kam peníze ukrývá a proč je nevyužívá, se divák nedozví. Navíc režisér klade až příliš velký důraz na vliv televizní obrazovky a snaží se diváka dotlačit k tomu, aby „pochopil“, že za zlo může právě televize. Bez ohledu na zdlouhavost však patří závěrečná půlhodina k mistrovským filmovým zážitkům.
Jiří G. Růžička
Vráťa Brabenec, Joe Karafiát, Honza Komárek
Kanadské vytí
Guerilla records 2007
Jednou ze zásadních edičních událostí letošního roku je vydání archivní nahrávky plastikovského tria Brabenec, Karafiát a Komárek, pořízené během roku 1989 na sklonku jejich torontského exilu. Spolupráci těchto hudebníků můžeme znát především z delirantního Konce léta (Black Point 1995), v jehož atmosféře se rámcově pohybuje i Kanadské vytí, ovšem v mnohem oproštěnější, syrovější podobě. Remasterované záznamy dokumentují několik spontánních improvizací, které se odehrály ve sklepě Brabencova domu. Nahrávce dominuje Brabencův živelně vyjící saxofon, jehož polohy se pohybují v extrémech od zběsilých freejazzových sól přes tesklivou baladickou hru až po rytmické profukování. Někdy nástroj používá jen jako modulátor hlasu, skrze nějž mluví, křičí a občas i recituje. Zbylí dva muzikanti se ve svých improvizacích nedokážou oprostit od naučených bigbítových schémat, což ale nahrávce nijak neubírá a spíše to podtrhuje Brabencovy improvizační kvality. Ona rocková improvizace spočívá ve využívání dlouhých, psychedelicky zkreslených tónů podladěné kytary či syntezátoru, občasných perkusních nepravidelností a drobných kytarových preparací. Dá se bez nadsázky říci, že Kanadské vytí má jako jedna z mála českých desek vzniklých během posledních pětadvaceti let uvěřitelný freejazzový šmrnc, v němž se zdařile střetává duch undergroundu s improvizačním transem.
Karel Kouba