Zavíráme krám
Everyday People
Režie Jim McKay, 2004, 91 min.
Magic Box 2007
Snímky a seriály z produkce televizní společnosti HBO většinou stojí za vidění. Někdy se však snaží být až příliš artové a přitom zůstávají jen povrchní, jako třeba zrovna v tomto případě. Globalizace chce své, a tak má Raskinova staromilská kavárna v New Yorku na kahánku. Developer by rád na stejném místě postavil kavárnu, která by více vyhovovala movitým nájemníkům luxusních bytů, jež mají ve stejném bloku vyrůst. To se však nelíbí zaměstnancům kavárny, pro něž může být vyhazov fatální (že by v New Yorku nebylo možné najít práci?). Režisér Jim McKay se zřejmě pokoušel o něco, co se Wayneovi Wangovi povedlo ve filmu Smoke, tedy představit několik pozoruhodných postav s jejich problémy, které spojuje jedno prostředí. To se mu však nepovedlo. Postavy z filmu Zavíráme krám a jejich dialogy jsou nedůvěryhodné, jen tak lehce nahozené. A aby byl snímek ještě navíc multi, zaplnil ho McKay postavami různé barvy pleti a neopomněl vytáhnout i jejich problémy z chudinských předměstí. Režisérova hra na „obyčejnost“ bohužel skončila až příliš obyčejně.
Jiří G. Růžička
Boj o oheň
La Guerre du feu
Režie Jean-Jacques Annaud, 1981, 100 min.
Intersonic 2007
Annaudovy poslední dva snímky sice nejdou stylem (ale ani kvalitou) ve šlépějích jeho dosavadní tvorby, režisér však stále patří mezi nejvýznamnější a vizuálně nejobratnější francouzské filmaře současnosti. Po absolvování studia a šesti letech strávených filmováním reklam překvapil celovečerním debutem, získal za něj Oscara a za dva roky si podmanil kritiky a diváky znovu. Boj o oheň nese pečeť experimentálního díla, vzpírá se tehdejším konvencím, jednoznačné žánrové zařaditelnosti. Především však nese znaky Annaudova stylu, kdy slovo ztrácí na hodnotě, již přebírá výhradně obraz. Film by mohl být takovou dějepisnou lekcí z prehistorie, kdyby však režisérovi spíš než o přesnost nešlo o symbolistní podtext díla. Vedle sebe tak existují australopithecus, neandertálci a obyvatelé z dob neolitu, byla vytvořena speciální „řeč“ (spisovatelem Anthonym Burgessem) a příběh o získání ohně je spíše metaforou cesty za „polidštěním“ než dobrodružstvím. Nejvýraznější složkou je nepochybně kamera. Claude Agostini zakomponoval kanadské, keňské a skotské exteriéry do jednolitého celku, soustředil se na pečlivé zachycení i těch nejmenších gest postav. Jeho obrazy podtrhuje emotivní hudba Philippa Sarda. DVD bohužel není vybaveno tak štědře jako francouzské vydání.
Lukáš Gregor
Jiří Pavlica
Chvění
Indies Scope Records 2007
Dávní příznivci Hradišťanu musí nad tímto albem upřímně žasnout, ale kdo Pavlicovu tvorbu v posledních letech sleduje, nebude tak překvapen. V dubnu se na vystoupení v brněnském Janáčkově divadle sešel Hradišťan s Filharmonií Brno (s dirigentem Petrem Altrichterem), souborem bicích nástrojů Jumping Drums a se skupinou Altai Kai, tedy kvartetem alikvotních zpěváků z jihozápadní Sibiře. Jiří Pavlica směřuje ke klasické hudbě už dávno a spolupráce s velkými orchestry pro něj není ničím novým. Pavlicův zájem o multikulturní projekty museli už před lety zaregistrovat přinejmenším ti, kdo v televizi někdy viděli pořad Sešli se. Ani zhudebňování básní Jana Skácela není novinkou – takto bylo pojato mimořádně úspěšné album O slunovratu. Jenže teď je toho tady nějak moc najednou. Album přímo křičí do světa, že se tady dělá velké Umění, a přestože lze jen těžko zpochybňovat kvality zúčastněných umělců anebo zhudebněných básní Jana Skácela a Vladimíra Holana, účinek těchto hodnotných ingrediencí je místy smrtící: ve čtyřech částech padesátiminutové Pavlicovy suity (Dialog básnický, Dialog s minulostí, Dialog etnický a Dialog s nadějí) defilují básnické texty, naše staroslověnská minulost, altajský folklor a vše ústí v bombastický závěr. Všechen ten přepjatý patos a naprostý nedostatek nadhledu se nedaří vyvážit ani mnohými skutečně silnými pasážemi a celek zní jako jeden velký omyl.
Jaroslav Riedel
Tři sestry
Mydlovary
EMI 2007
Na přelomu století se Tři sestry pokoušely napsat hit, který by se hrál v rádiích běžného ražení. Šly na to ze všech stran, ale výsledek byl žalostný. Kapela pochopila, že nemá smysl léty daný, prověřený a lidově úspěšný sound měnit. Od té doby se drží svého kopýtka a nejinak je tomu v případě aktuálního alba, které si pubrocková chasa věnovala k dvaadvacátým narozeninám. Poznat Tři sestry během prvních pár akordů je tedy nadále snazší než naučit se vyjmenovaná slova po „z“. Desetkrát má jeden z poslechu nového alba pocit, že se kapela opakuje, že cosi podobného už vypustila na nějaké předešlé desce. Desetkrát jí to ale odpustí, protože Tři sestry jsou projekt pro náladu, ne tolik pro duchovní potravu. Tu nicméně v určité míře zajišťují nadstandardně vtipné a chytré texty zpěváka Lou Fanánka Hagena. V posledních letech se více soustředí na dění v kapele a jí blízkém okolí. Přestal přes pivní půllitr glosovat svět, nyní glosuje jeho náplň a důsledky jeho požívání. Má nadto bohatou slovní zásobu, navíc tu a tam odkazuje ke svým starším „sesterským“ textům, čímž jaksi upevňuje fenomén party. V diskografii Tří sester je dosud nepřekonaným albem Lihová škola umění z roku 2003, na kterém se střetla výtečná Fanánkova textařská forma se silnými melodiemi. Mydlovary stojí v řadě dalších desek, které si pro sebe neuzmuly konkrétní pořadí, neboť splývají v jedno. Zábavné to je ale pořád.
Jaroslav Špulák