Ad Důchodci v médiích (A2 č. 45/2007)
Jako autorka diskutované studie Může být stáří krásné? bych chtěla reagovat na některé výtky, které jí adresuje Kateřina Škařupová. Studie vznikla v rámci projektu Společnost přátelská všem generacím, podílejí se na ní Diakonie ČCE a Walmark, a. s., a jejím hlavním cílem je přispět k porozumění v dialogu mezi generacemi a pomáhat eliminovat předsudky a falešné představy o stáří a seniorech (viz www.spvg.cz). Tvrzení autorky článku, že studie vznikla „v rámci reklamní kampaně na doplňky stravy určené seniorům“ je zavádějící a nepravdivá, žádná reklamní kampaň v tomto směru neproběhla.
Autorka v textu výrazně kritizuje zvolenou metodologii studie, ostatní zjištění již zpravidla nekomentuje. Ve studii je objasněna metodika, která byla použita. Jednalo se o tzv. pilotáž – prvotní fázi výzkumu, která má přinést základní vhled do zkoumané problematiky. Obecně je cílem pilotáže poskytnout plošné informace o tématu, kterému se chceme věnovat, ale nemáme o něm žádná dostupná aktuální data. Proto byla zvolena kombinace kvalitativních i kvantitativních výzkumných postupů a proto bylo do analýzy zařazeno široké spektrum titulů. Studie ani nevystupuje jako reprezentativní šetření, zmiňuje, že je plánovaně výběrová (tzv. nahodilý výběr), a zdůrazňuje, že pro přesnější a podrobnější údaje je potřeba analyzovat více výtisků a jednotlivé tituly samostatně. Z toho samozřejmě vyplývají i značná omezení co do možnosti sumarizace a interpretace získaných dat a jejich zobecnění.
V neposlední řadě bych K. Škařupovou chtěla upozornit, že studie se netýká důchodců, jak ona uvádí v názvu svého textu (Důchodci v médiích...). V celé studii není toto označení použito ani jednou (případně se mluví o osobách důchodového věku), a to zcela záměrně. Především nevystihuje věk osob zobrazených na analyzovaných snímcích a za druhé je tzv. příznakové a sociologie stáří s ním zpravidla nepracuje.
Mgr. Renáta Sedláková, Ph.D.
Ad Umění na tržišti (A2 č. 47/2007)
Pokud by došlo ke zrušení Divadla hudby (DH) v Olomouci, byla by to citelná ztráta nejenom pro mě, ale určitě i pro všechny z Olomouce a okolí. Nejsem přímo z Olomouce, ale na malém prostoru Hané je DH jedno z mála míst poskytujících opravdu zajímavou, pravidelnou a aktuální kulturní programovou nabídku – vyplatí se mi tam jezdit, jelikož v blízkém okolí takovýhle příjemný prostor těžko hledat... Opravdu bych nerad, aby Olomouc dopadla jako například Přerov (což jí věřím nehrozí), kde je takříkajíc mrtvo (a to je slabé slovo – ovšem hospod, barů, diskoték a supermarketů je tam dostatek a v městském domě je jednou za rok snobský Jazzový festival a pravidelně tam zajíždějí hrající celebrity; akvapark zatím nemá). DH je pro mě výjimečné a pro vystupování například Glena Hansarda, Petra Nikla, Longital, Jiřího Pavlici, Pavly Milcové, Zuzany Homolové, Jana Buriana, Jiřího Černého, HaDivadla, Divadla Beruška, Pavla Zatloukala, Jana Budaře, Szidy Tobias, festival Jeden svět atd., ale i spousty představení pro děti, které divadlo pořádá, těžko najdete přímo v Olomouci nebo okolí alternativu. No, jsem asi prostě menšinové publikum a budu muset holt jezdit do Prahy, Brna či Ostravy – do Olomouce bych se jezdil klouzat...
Karel Kuba
Ad glosa (A2 č. 45/2007)
S Jiřím T. Králem ze zásady nikdy nesouhlasím. Jeho nihilistický příspěvek do rubriky Ovšem, kde tvrdí, že kritici nemají žádný, opakuji, žádný vliv na práci filmařů, je opět směšně exaltovaný. Kritika by vliv měla, kdyby to byla opravdová kritika. Mladí autoři dokumentárních, ale i hraných filmů skutečně postrádají kvalitní zpětnou vazbu. Buď je někdo shodí, nebo si jich ani nevšimne, protože tihle tvůrci zkrátka nemají na PR agentury. Ale pokud někdo vážně napíše dobrou kritiku, věřte mi, že každý autor na ni ohled bere, i kdyby to nepřiznal.
Erik Vácha
Ad minirecenze Hostu (A2 č. 47/2007)
Neodpustím si drobnou poznámku. Drobné rubriky mi (ani v Hostu) nevadí, pokud mají obsah. Ale množení krátkých dojmologických úvah ve všech takzvaných seriózních médiích je už neúnosné. Různé plky mají svou grafiku, stálé autory – a jejich fotografie nebo karikatury, z prstu vycucaná témata, nudný jazyk. Je to epidemie. Literární časopisy by v této nebezpečné době měly posílit imunitu.
Karel Maňák
Ad Hajlující Ježíšek (A2 č. 47/2007)
Potěšilo mě, že A2 věnovala Petru Měrkovi konečně pořádnou recenzi. Minirecenze Báry Gregorové byla nadšená, ale nejsem si jist, zda ze stejných důvodů, z nichž kniha potěšila mne. Paní Gregorové připomněl Měrka hvězdy současného polského kvelbu, takže se může zdát, že jde o nějaký středoevropský návrat k surreálnu a k estetice hnusu. Pak se v A2 o Měrkovi nehezky zmiňoval Jan Štolba. A v dopisech Vladimír Palacký: „U Měrky je ale tím vykupujícím pubertální estetika, výsměch, dětská přilnavost k exkrementům, silácká infantilita.“ S V. Palackým a P. Sladkým víceméně souhlasím, ale mrzí mě, že nikdo neupozornil na české zdroje Měrkovy provokace: Ladislava Klímu, Bohumila Hrabala, Egona Bondyho (kterého v čísle 47 též recenzujete), Víta Kremličku (vizte jen jeho monumentální dopis ve stejném vydání A2!). Měrka vykonal nový český pokus o vzdor vůči tuposti a poslušnosti.
Bohumil Lamvébr
Soutěž
Správná odpověď na otázku z čísla 46 – Kdo letos zastupoval Českou republiku na mezinárodním literárním festivalu v Berlíně v soutěži Slam Poetry? – zní: Bohdan Bláhovec. Lístky na pražské kolo soutěže jsme poslali Natálii Ječné z Prahy 5 a Marku Šrámkovi z Prahy 10.
–mam–