Edith Piaf
La Môme
Režie Olivier Dahan, 2007, 140 min.
MagicBox 2007
Příběhy hvězd táhnou. A ještě víc táhnou životy těch hvězd, které se na výsluní musely prohrabat z ničeho. Nejvíc ale táhnou životy hvězd, které zemřely alespoň trochu mladé. Edith Piaf taková byla, její písně zná celý svět, a tak nápad natočit o ní film je tak trochu sázka na jistotu. Šansonová diva si s pomocí více či méně zištných postav prošlapala cestu z chodníku do koncertních sálů, zrychlený život, plný milenců a drog, však udělal své a ona zemřela tři roky před oslavou svých padesátin. Ve snímku vypadá její „stáří“ děsivě – téměř plešatá stařena, šourající se o holi, nepoznávající své nejbližší, která přesto marně touží po dalších a dalších vystoupeních. Trochu rušivě působí přeskakování mezi časovými liniemi, které jako by k ničemu nesměřovalo (z dětství se dostáváme téměř na smrtelnou postel a zpátky). Některé momenty jsou ve snímku spíše jen načrtnuté (voják, který pro Piaf složí její největší hit, stejně tajemně přijde, jako odejde, režisér nenabídne ani prostřih na živé provedení písně) a ze života zpěvačky jako by chtěl režisér vydestilovat jen to horší a vytáhnout z diváka pár slziček. Tenhle film sice ničím příliš nevyčnívá – i když Marion Cotillardová v roli Edith Piaf exceluje –, silná látka však udělá své. A život Edith Piaf byla opravdu trochu silnější káva. U životopisných filmů bych však očekával bonusy, zasazující snímek do reality; na DVD najdeme jen trailer.
Jiří G. Růžička
Škola otců
Režie Ladislav Helge, 1957, 103 min.
Filmexport Home Video 2007
Osobnost Ladislava Helgeho vstoupila do československé kinematografie dva roky před 1. festivalem československého filmu, a ačkoliv debut po premiéře získal státní cenu, na festivalu byl spolu s dalšími snímky kritizován tehdejším ministrem kultury i prezidentem a cenzura již pro příště nedovolila, aby se Helgeho tvůrčí talent podobně projevil. Není se čemu divit, i s odstupem času je ostří Školy otců cítit třeba z kritiky pionýrské organizace či soudruhů, kteří cestou k budování vlasti přehlížejí morální hodnoty. Půdorysem je střet učitele (K. Höger) s maloměšťáckou povahou jeho kolegů a rodičů studentů. Teze „rodiče přece nepřispěli na stavbu školy proto, aby jejich děti nosily domů špatné známky“ prochází celým příběhem. Při sledování zjistíme, jak (bohužel) aktuální tento problém „nejlepšího prospěchu v okrese“ může být i dnes. Přednosti Školy otců nespočívají však jen v odvaze sdělení, ale také ve formě. Díky (často úderným) dialogům, ale i vypointování motivů máme ucelenou představu o charakterech postav. Helgemu se navíc podařilo minimalizovat schematismus, což se promítlo i do závěru (nikoliv morální výhra dobráka, ale deziluze). Škola otců vyšla v kvalitním obrazovém přepisu na DVD spolu s Krakatitem Otakara Vávry, filmem zcela odlišným, a můžeme si tak srovnat dva protichůdné herecké přístupy Karla Högera – civilní, uměřený ze Školy a expresivní z Krakatitu.
Lukáš Gregor
Frigo na mašině / The General
Režie Buster Keaton, Clyde Bruckman, 1927, 75 min.
Levné knihy 2007
Další němá klasika na našem DVD trhu, slavný americký snímek Frigo na mašině (1927), je někým považována za vrchol němého filmu vůbec. Vžitý distribuční název je poněkud zavádějící, originální titul zní Generál a odkazuje k druhému „hrdinovi“ filmu – mohutné parní lokomotivě, nazvané Generál, jež je ústředním bodem celého dění. Buster Keaton, muž s věčně kamennou tváří, dokázal v tomto díle skloubit komediální prvky, zde ovšem uměřené a jen střídmě až filigránsky užívané, s téměř akčním dramatem z dob občanské války. Vše ve filmu je „poctivá realita“, žádné triky a modely, žádné náhražky rekvizit. A člověk si náhle uvědomí, jak i po osmdesáti letech od svého vzniku dokáže reálně natočené drama strhnout víc než sebedokonalejší počítačová animace současnosti. Samotný film připomíná svůj leitmotiv – rozjetou lokomotivu: promyšlený scénář na sebe vrství jednu scénu za druhou, sentimentální pasáže se střídají s dramatem i s (tragi)komickými sekvencemi, děj postupně graduje ve strhující finále, které je patrně nejdražší scénou v dějinách němé kinematografie. Český disk přináší film ve slušné obrazové kvalitě, s hudebním doprovodem a českými titulky.
Petr Gajdošík
Petr Venkrbec
Alone
X Production 2007
Saxofon do elektroniky pasuje. To potvrzují třeba Ivan Myslikovjan, Nikos Petros Kuluris nebo jejich nástupce Pavel Rajnoch, kteří o zvuk saxofonu obohacují DJské sety. Ostatně jméno Philippe Nadaud (Muž s červenou tváří) mluví za vše. Jeho cestou se vydal i Petr Venkrbec, známější dříve jako dechová sekce dnes už nefungujících Moimir Papalescu and The Nihilists nebo spřízněného projektu Magnetik. Jazzově nasáklé jamy na jeho debutu Alone proplétá zastřeně tepající house, který se v momentě přetransformuje v experimentální metronom, podle jehož pokynů odehrává klavír a saxofon příkré blues, připomínající posmutnělého a bezbranného Dannyho Smiřického v našem století. Těch osobností si ve 21 krátkometrážních skladbách dokážete představit přesně 21. Jednou vás mučí písklavý tón v kubrickovské odyseji, podruhé se ocitáte v polorozpadlém baru, kde praská podlaha pod hrubým nánosem nemravnosti, a pak skončíte na breakbeatové party, kde zralé ženy lascivně pokukují přes svá huňatá boa na saxofonistu schovaného za laptopem. Venkrbcovo dílo má sílu i zásluhou někdy až úsměvně jednoduchých podkladů. Ty navozují dojem automatických dem japonských keyboardů. Alone je však album zasvěcené saxofonu a ten v ústech Petra Venkrbce dokazuje svou univerzálnost. Tato hudba má dost velké rozpětí na to, aby dokázala obejmout alternativní prostory a koncertní síně.
Ondřej Stratilík
Pavol Hammel & Radim Hladík
Déjà vu – Live
Indies Happy Trails Records 2007
Pavol Hammel v poslední době na koncertech přesvědčivě dokazuje, že je stále ve formě. Když vystupuje se skupinou Prúdy, dokáže přímo sršet rockovou energií. Setká-li se na pódiu s kytaristou Radimem Hladíkem, dostávají písničky podstatně odlišnou, komorní podobu – zdánlivě nenápadnou, ale většinou opravdu hlubokou. Vystoupení s Hladíkem zachycuje toto album, natočené letos v květnu v brněnském klubu Stará pekárna. Hammel zde tvoří určující polovinu dvojice – až na jednu výjimku je výsadním autorem hudby. Hladík se nepouští do žádných exhibic, jeho hraní se plně podřizuje náladě písní. Výběr není neočekávaný, mnohé skladby jsou od Hammelových koncertů téměř neodmyslitelné (Medulienka, Stretnutie s tichom). Jsou zde písničky z šedesátých let (Balada o smutnom Jánovi, Po písmenku), Hammel s Hladíkem připomněli i skladbu, při jejímž nahrávání se poprvé sešli ve studiu – byla to Smutná ranná električka z desky Zelená pošta (1972). Ani novější písně se však vedle osvědčených titulů nijak neztrácejí. Pavol Hammel vydal koncerních nahrávek několik, a nevyhne se tedy opakování (třeba Unplugged obsahuje sedm stejných písniček jako Déjà vu), navíc před šesti lety vyšlo obdobně pojaté album Piesne (záznam vystoupení, kde ho na kytaru doprovázel Juraj Burian), tato deska je ovšem lepší – výběrem repertoáru i provedením a má mimořádně pěkný booklet.
Jaroslav Riedel
V. Václavek, M. Dvořáček
Život je pulsující píseň
Indies Scope Records 2007
Vladimír Václavek jde s novým albem dál svou cestou a hned v první písni předvede, v čem je jeho největší síla. Šamansky znějící zaříkání „Na břehu jezera stojí bílý vlk a pije moji smrt“ je nejsilnější a nejlepší skladbou alba, která nenechá nikoho na pochybách, že Václavek je zralý muzikant. To se promítá i do jeho hudby, kterou posouvá nad rámec toho, co je v českých a moravských luzích běžně k slyšení. Paradoxně tak zarazí kýčovitost, která se objeví hned v druhé skladbě Chlapeček. Václavek do svého typického minimalistického podkladu zpívá jakousi sociální baladu o tom, že chlapeček má před sebou řízeček a linka je pustinou bez tatínka. Skladby tohoto typu srážejí vyznění celého alba a nejsou ani vtipné, ani poučné. Na druhé straně je ale hned v prvních dvou skladbách představen princip nové desky. Skladby s hloubkou, z níž až běhá mráz po zádech, jsou střídány pochybným popem s texty, které by se daly čekat spíše od Divokého Billa. Rozpačití z poslední desky budou zejména Václavkovi fanoušci, kteří sledují jeho tvorbu léta. V některých skladbách je totiž svébytný zpěvák zatím nejdál, kam došel, v těch dalších tam, kam by se snad ani pouštět neměl.
Richard Klíčník