Režie Tim Story, 2007, 92 min.
Bontonfilm 2007
S ohledem na kolektivního hrdinu se nabízí srovnání Fantastických čtyřek s další sérií komiksových adaptací – X-men. Její díly ovšem disponují hlubší psychologickou kresbou postav a akcentem na rasové a politické motivy. Ve Fantastické čtyřce nic podobného nenajdeme. Letošní pokračování trpí stejnými neduhy jako počin předcházející – bezkrevností a vše prostupující nudou. Akčních scén je pomálu, chybí jim razance i atraktivní provedení. Režisér se snaží dát filmu rytmus a výpravnost, ale nemá přílišný cit ani pro jeden z těchto aspektů. Postavy jsou slušně typově obsazeny, ale jejich herecké ztvárnění je – s výjimkou Chrise Evanse alias Johnyho Storma – nevýrazné. Hlavní slabiny ovšem tkví v chaboučkém scénáři, který nepřináší dramatické situace ani plnokrevněji napsané postavy. Humor sice akcentuje odlišnost charakterů a vztahy mezi nimi, ale chybí mu nápaditost. Spíše než k X-menům se proto Fantastická čtyřka kloní k tuzemskému Čtyřlístku, a nejen na bázi podobnosti typů, z nichž je kolektiv složen: roztržitý vědec Reed Richards/Myšpulín, jediná ženská postava Sue Storm/Fifinka, mírně natvrdlý silák Ben Grimm/Bobík; paralela slábne snad jen u sebejistého Johnyho Storma a bázlivého Pindi. Oběma komiksům je společná dětinskost a asexualita. Zatímco dětskému Čtyřlístku to vyčítat nelze, u dospělejšího komiksu to rozhodně není ku prospěchu.
Tomáš Zabilanský
Spláchnutej
Flushed Away
Režie Sam Fell, David Bowers, 2006, 86 min.
Bontonfilm 2007
Jestliže u celovečerního filmu studia Aardman s dvojicí Wallacem a Gromitem posloužil gigant DreamWorks především coby distributor, o rok později se konala premiéra snímku, na jehož výrobě se podílely obě společnosti. Výsledek nese cejch rozpolcenosti; logicky, uvědomíme-li si, jakou poetiku razí Britové z Aardman a jakou lidé podepsaní třeba pod Madagaskarem. Střetá se zde jemný, místy opravdu suchý humor s podstrkáváním prvoplánových (zaručeně pochopitelných) fórků. DreamWorks po vzoru svého Příběhu žraloka přenáší lidský svět na zvířecí se vším všudy (krysy jsou oblečené, žijí v městečku, mají televizi); tentokrát díky charismatu ústředních postav stylizace funguje a je nápaditější ve využití atributů světa zvířat. Filmu nechybí spád, začleněním písní (v podání jakýchsi červíčků) paroduje disneyovské klišé a vyústění není oslabeno přílišným moralizováním. Přesto střet přístupů studia Aardman a DreamWorks nedovoluje příběhu více se odpoutat a být originálnější; nevybočuje tak z (byť o něco lepšího) průměru CGI animovaných celovečerních filmů. Jistým důkazem budiž oficiální oznámení po premiéře Spáchnutého, kdy Aardman pro „odlišnost přístupů k tvorbě“ rozvázal partnerství se společností DreamWorks.
Lukáš Gregor
Modrý anděl / Der Blaue Engel
Režie Josef von Sternberg, 1930, 110 min. + zvukové CD
Levné knihy 2007
Když se řekne Marlene Dietrichová, vybaví se film Modrý anděl. A obráceně. Ano, snímek z roku 1930 uvedl do zvukové éry na filmové plátno jednu z prvních skutečných „femme fatale“, osudových žen, pro něž byli muži ochotni obětovat vše, a odstartoval její hvězdnou kariéru, která vrcholila právě ve 30. letech. V adaptaci románu Heinricha Manna o problematickém vztahu stárnoucího seriózního profesora k barové zpěvačce pochybné pověsti Dittrichové zdatně sekuduje vynikající Emil Jannings, tehdy již držitel Oscara za film Poslední štace, který zde vytvořil jednu ze svých několika životních rolí. Opomenout ale nelze ani režijní mistrovství Josefa von Sternberga, jenž vedle zdařilé choreografie a vedení herců zaplnil film řadou symbolů a odkazů, umocňujících vyznění jednotlivých scén. V tomto směru, tedy pokud jde o obrazové vyjádření, spadá snímek vlastně ještě do němé éry. České DVD přináší film ve slušné obrazové podobě s originálním mono zvukem a českými titulky. Přiloženo je ale také samostatné CD s dvacítkou písní Marlene Dietrichové.
Petr Gajdošík
Les Savy Fav / Let’s Stay Friends
Frenchkiss Records 2007
Šest let uplynulo od poslední studiové desky Go Forth newyorské čtveřice Les Savy Fav. Mezeru sice v poločase vyplnili (povedenou!) kompilací singlů z let 1995–2004 s názvem Inches, splitem s The Apes a The Mars Volta (s těmi se předvedli i v Praze v březnu 2002 v klubu Rock Café) a přispěním na několik kompilací pro labely Wichita, Adult Swim nebo Arena Rock, ale s vlastní deskou si dali načas. U domovského vydavatelství Frenchkiss vyšla až letos v září novinka Let’s Stay Friends. Stačí však jediný poslech, abyste jim odpustili dlouhé čekání. Až nesnesitelná líbivost, to je první, co vás při poslechu Let’s Stay Friends napadne, a vrací se na mysl téměř s každou z dvanácti skladeb. Kapela sice vyšla z estetiky postpunku, v počátcích zhusta ovlivněnou zvukem třeba Pixies nebo Fugazi, syrovostí posthardcoru a hravostí art punku, ale s novou deskou ukročila trochu jinam. Tam, kde v minulosti chytlavá popová melodie jen prosvítala, rozehrávají ji nyní nesmírně příjemné aranže takřka k dokonalosti. Všechno zní neuvěřitelně lehce a jednoduše, ale (mimo jiné i díky vtipným a chytrým textům Tima Harringtona) nikde nemáte pocit „šití horkou jehlou“. Naopak, Les Savy Fav skloubili nápad a preciznost v perfektní harmonii a výjimečně vyrovnaná kolekce je jednou z nejlepších desek indiepopové scény letošního roku.
Karel Kočka
Saul Williams
The Inevitable Rise and Liberation of Niggy Tardust
Saul Williams 2007
Po letošním podařeném comebacku Nine Inch Nails Trent Reznor nezahálí. Zatímco připravuje na příští rok druhou část alba Year Zero, stačil se výrazně podílet na novém albu hiphopera Saula Williamse, které nejen produkoval, ale často přispěl i svým vokálem a zcela zásadně hudebními podklady. A spojení elektronických ploch a hiphopového frázování rozhodně funguje. Navíc se ukazuje, že svůj výrok, že hudba je dnes zadarmo, myslí Reznor vážně – Williamsovo album si můžete legálně stáhnout z internetu a zaplatíte jen pokud máte pocit, že je za co. Navíc dostanete svérázně výtvarně zpracovaný více než třicetistránkový booklet s texty ve formátu PDF, který si můžete vytisknout. Williamsovo album se pohybuje mimo mantinely jak elektronické, tak hiphopové hudby – k vábničkám jistě patří remake písně Sunday Bloody Sunday irských U2 zpívané Reznorem, najdeme tu však i skladbu v rytmu reagae nebo píseň Tr(n)igger s podklady od Public Enemy. Williamsův zpěv má navíc ráz syrovosti, kterou současný vymydlený hip hop často postrádá. Album by rozhodně nemělo uniknout zájemcům o Reznorovu tvorbu a mohlo by mile překvapit i posluchače stále zacyklenějšího hip hopu.
Jiří G. Růžička
Amy MacDonald
This Is The Life
Vertigo Records 2007
Dvacetiletá skotská zpěvačka a skladatelka Amy MacDonaldová vyrostla na písničkách starších krajanů Travis. Jejich album The Man Who bylo první, které se jí jako dvanáctileté dostalo do přehrávače. Zamlouvalo se jí; však si také do dnešní doby pamatuje vzletnost a sychravost jeho zvuku, prvky, kterými obepnula konečnou podobu vlastního debutu This Is The Life. Později putovala v poznávání hudebních gest dál. Přitakala zvuku ostrých The Babyshambles, rozpohybovaných Red Hot Chili Peppers i seriózních R.E.M., a jak jí chodily pod ruku i jiné desky, inspirovala se dál. Jen tak lze vysvětlit, proč se na počinu objevuje tolik vlivů, které z výsledného dojmu tvoří tak pestrou mozaiku, až v ní hlas talentované divy zapadá. Jedenáct skladeb na desce dokumentuje naději i bezradnost. Hned v úvodním kousku Mr Rock & Roll, countryově zabarvené písni, připomínající halasné vokální zpěvy Johnnyho Cashe, je naznačeno, že Amy má pevný, jasný, leč tuctový hlas. Další fragmenty přizvukují pocitu, že nemá problémy s frázováním ani intonací, je – vzhledem ke stylovému rozpětí alba – kosmopolitní a umí si poradit s říznými písněmi i romanticky zasněnými ploužáky. Na jejím debutu je country, rock, pop, alternativa i okouzlení názvuky indie scény. Není tam ale jasně řečeno, co tato nadějná zpěvačka chce a kam má namířeno.
Jaroslav Špulák