Ad Umění na tržišti (A2 č. 47/2007) a Došlo (A2 č. 48/2007)
Olomoucký zastupitel Pavel Kvapil (KDU-ČSL) k případu ohroženého Divadla hudby (DH) v Olomouci a k mému článku zaujal typický postoj místní vrchnosti. Nejprve zpochybnil mé zdroje, aby pak třísknul o stůl 3,5 miliony, údajně rezervovanými v městském rozpočtu pro divadlo na příští rok. Ujišťuji, že 99 procent textu mého článku je založeno na veřejných informacích (místní tisk, radniční listy, výroční zprávy DH) a pouze jedna věta je z „kuloáru“. Olomoucký kuloár značí 50 metrů potřebných k přejití mezi kancelářemi Muzea umění a Divadla hudby, respektive 400 metrů po chodníku na radnici. Je však třeba říci, že oněch 3,5 milionu nikterak neřeší budoucnost DH. Důvodem, proč je náhle divadlo na další sezonu „zachráněno“, je pouze nepřidělení dotací Muzeu umění na takzvané Středoevropské fórum. Radnice tak prozatím nemusí řešit, co s divadlem, dokud DH nedostane od Muzea umění definitivní výpověď. Nyní se budou konšelé alibisticky schovávat a tvrdit: to ne my, my divadlo chceme, to muzeum je nechce. Mezitím potichu prodali kino Lípa, jedno z možných míst přesunu divadla, jež se sem – jak na sviňu – nemohlo přestěhovat, protože jeden z nájemníků, stěnou sousedící s hypotetickým sálem divadla, prý do bytu investoval příliš, než aby mu tam rámus z divadelního provozu kazil klidné večery. Jak rychle diskuse začala, tak rychle zase skončila. Černý Petr zůstal Muzeu umění, které však samo mnoho nezmůže. Cui bono?
David Voda
Ad Žánrové víření v apokalyptickém čase (A2 č. 49/2007)
Recenzentka antologie současné italské prózy a dramatu Hořký život (Havran 2007) sice uvádí jen jméno Alice Flemrové, ale jelikož antologie je dílo kolektivní a vyslovená kritika implicitně zahrnuje všechny spoluautory, odpovídáme společně. Podnětem k reakci nebyla kritika jako taková, nýbrž způsob, jakým je napsaná celá recenze. Její autorka zpočátku vykrádá naše úvodní studie a jednotlivé medailony, aniž vysloví vlastní názor či hodnocení. (Ve vzácných případech, kdy neužije naše formulace, prozrazuje vlastní neznalost, například když tvrdí, že Nove je „mistr napětí“.) V posledním odstavci pak zaútočí na „vady na kráse“ recenzované publikace. Ta podle ní postrádá pečlivou redakční práci, díky níž „by bylo možné sjednotit užívání jazykových rovin“. Tomuto požadavku nerozumíme, neboť máme za to, že v souboru zastoupeném celkem 29 žánrově a stylisticky heterogenními ukázkami je pokus o takovou jednotu nejen marný, ba dokonce scestný. Následuje výtka, že „jazyková kultura překladů kolísá od profesionálních až k těm více či méně čitelným“. Opět je to kritika abstraktní: recenzentka by měla uvést konkrétní příklady nevyváženosti překladů. Dále je nám vytýkáno, že medailony nejsou formálně sjednocené. Nevíme, co si pod „formální jednotou“ představuje recenzentka, my se drželi jednoduché struktury: základní bio-bibliografické údaje, hlavní rysy autorovy poetiky, načrtnutí fabule a podrobnější charakteristika díla, z něhož je přeložená ukázka. Toto schéma nešlo pokaždé dodržet přesně, někteří autoři vydali celou řádku knih, jiní jsou debutanti, tvorba jedněch je žánrově rozmanitá, tvorba jiných spíše homogenní. Vzácně jednotní jsme v „žoviálním jazyce“, jímž jsou podle recenzentky medailony napsány. Naší snahou bylo představit autory zábavnější formou než jen suchopárným výčtem dat a děl. Recenzentka opět měla uvést konkrétní příklady oné „nepatřičné důvěrnosti“, jež ji tak popudila. Zcela pomýlené je napomenutí, že by se „slušelo medailony přeložit z italštiny důsledně“. Texty medailonů nejsou překlady.
Pozorný čtenář recenze si všimne, že si její autorka protiřečí. Pokud píše o „poutavých až šokujících změnách poloh“ jednotlivých ukázek, o „mnohohlasném zastoupení“ ve výběru autorů a o tom, že výboru se podařilo mj. zachytit změnu, jíž prošel italský literární jazyk, nemůže být kvalita překladů tak špatná, jinak by totiž recenzentka nemohla výše uvedené „změny“ rozpoznat. A z „nejasného a neprůhledného“ textu medailonů kupodivu dokázala vytěžit informace, z nichž poskládala dvě třetiny své recenze. Tím nechceme říci, že Hořký život je kniha bezchybná. Recenze však budí dojem, že „vady na kráse“ převažují, a s tím nemůžeme souhlasit.
Recenzi Kláry Löwensteinové považujeme za nezvládnutou a zaujatou, navíc není vítězů, jsou jen poškození: my, recenzentka, protože takový text pro ni není dobrou vizitkou, a nakonec i týdeník A2, jehož redaktoři měli autorku recenze upozornit, že kritika má být konkrétní a věcná.
Kateřina Bohadlová, Alice Flemrová, Pavel Kolařík, Helena Lergetporer, Tereza Sieglová, Vanda Vybíralová
Ad Česká republika vkusu (A2 č. 48/2007)
Jedna poznámka k článku Česká republika vkusu: Špičky české politické scény ve snaze vytvořit si image moderního politika západního střihu mnohdy využívají služeb vizážistů či PR odborníků (prezidenta nevyjímaje). Zdá se tedy, že uznávají jistou kompetenci expertů v těchto oblastech a rádi se poradí. Když ale přijde řeč na architekturu, považují expertizu mezinárodní komise či názory několika tisíců odborníků a profesionálů z oblasti výtvarného umění, architektury a designu, hudebníků, fotografů, divadelníků a filmařů, akademiků věnujících se estetice či filosofii umění, kteří podepsali Petici Jiřího Černického, akademiků VŠUP, a dalších za irelevantní.
Tatiana Dacková
Soutěž
Správná odpověď na otázku z čísla 48 – Na který text světové literatury odkazuje próza Petry Soukupové K moři? – je: Na román Virginie Woolfové K majáku. Knihu posíláme Lence Kasalické do Prahy – Letňan.
Správná odpověď na otázku z čísla 49 – Ve kterém roce byla vyhlášena nezávislost Chile? – zní: V roce 1818. Knihu Araukánské války 1546–1881 posíláme panu Jiřímu Sobotkovi do Mostu.
–mam–