Neberte si to osobně

V těchto dnech na Staroměstské radnici probíhá společná výstava čtyř umělců – Ondřeje Brodyho, Viktora Freša, Jiřího Skály a Evžena Šimery. V zahajovacím proslovu na vernisáži kurátorka Olga Malá představila vystavující jako nadějné mladé autory, „o nichž jistě ještě uslyšíme“. Zároveň v tiskové zprávě uvedla, že umělci touto výstavou uzavírají pětileté období společné činnosti a vydávají se každý svou vlastní cestou. To je paradoxní: dozvídáme se, že ti, kdo nám jsou představováni jako začínající tvůrci, již mají za sebou šestileté období společných projektů, kdy dokázali „rozčeřit hladinu naší mladé umělecké scény“. Co je to vlastně za „mladou scénu“, na níž se tato „prehistorická“ činnost rozvíjela? Jaké místo ve skutečnosti zaujímají tito umělci v kontextu současného českého umění? A jakou roli hraje Galerie hlavního města Prahy, a státní instituce obecně, pokud jde o sledování a podporu tohoto kontextu?

Pro začátek faktické upřesnění. Ondřej Brody, Viktor Frešo, Jiří Skála a Evžen Sumera za prvé nejsou začínající umělci, za druhé nikdy spolu netvořili a netvoří uměleckou skupinu. Tito čtyři autoři již delší čas významně zasahují do dění na současné pražské scéně jak svou individuální tvorbou, tak v rámci různých typů spolupráce. Jejich společná vystoupení v dané sestavě neměla uvědoměle skupinový ráz, docházelo k ním spíše ad hoc při konkrétních příležitostech. Tvrzení, že se výstavou na radnici jejich spolupráce chýlí k závěru, tak nevyjadřuje rozpad skupiny, ale vyčerpanost určitého typu komunikace mezi přáteli, který, jak sami přiznávají, již nefunguje.

Ostrý start

První společná realizace čtveřice, projekt Ber si to osobně, představený v roce 2004 v dnes již kultovní (ač stále širokým masám neznámé) Galerii A. M. 180, se při pohledu zpět jeví jako její nejúspěšnější výstup. S odstupem času jej dokonce neváhám označit za jeden z nejdůležitějších počinů na pražské scéně během posledních let. Každý ze čtveřice tehdy na stěnu galerie napsal jméno jednoho představitele místní umělecké scény, kterého nemá rád. Pokud je mi známo, žádný projekt do té doby v tak čisté a radikální podobě nepoukázal na komunitní charakter pražské „scény“. Toto společenství je natolik malé a jeho členové jsou v tak úzkém osobním styku, že předpoklad obecnosti umělecké výpovědi ztrácí smysl. V rámci komunity si umělec může dovolit být naprosto adresný a pracovat s významy, které jsou srozumitelné jen nejužšímu okruhu – má totiž téměř stoprocentní jistotu, že na výstavu nikdo mimo tento okruh nepřijde. Radikální afirmace komunity, kterou předvedl projekt Ber si to osobně, tak zároveň představovala nejostřejší kritiku její uzavřenosti.

Konfrontace dvou světů

I ve svých dalších společných počinech se čtveřice zabývala problematikou vztahu umělecké komunity a institucionálního provozu současného umění. Projekt Beru si to osobně, uskutečněný roku 2005 v Bratislavě, byl vytvořen na objednávku kurátora, který si žádal něco v duchu prvního vystoupení. Tentokrát se každý vyznal z toho, komu a co závidí. Společný projekt (v pětici s Markem Therem), prezentovaný pod názvem Markéta Vaňková (2005), vznikl v důsledku odhalení, že nápad, ke kterému tito autoři samostatně došli – vytvořit akční malbu pomocí vrhu barvy z Nuselského mostu –, již před patnácti lety uskutečnila umělkyně Markéta Vaňková. Místo aby se projektu vzdali, přizvali Vaňkovou k jeho opětovnému provedení. Ve stejném roce (opět společně s Markem Therem) využili termín výstavy, který získali v Galerii AVU, k tomu, aby tam nastěhovali ateliér Jiřího Davida z VŠUP. V prostoru galerie, který předtím sloužil výuce, po dobu trvání výstavy probíhal běžný ateliérový provoz. Provokativnost tohoto gesta těžila z faktu, že Jiří David byl před pár lety zmanipulovaným konkursem donucen ukončit svou pedagogickou činnost na AVU, jejíž chod údajně „destabilizoval“.

V roce 2006 tito čtyři umělci oslovili kurátorku GHMP Olgu Malou s nabídkou společné výstavy pro Staroměstskou radnici. Motivací podle jejich vlastních slov bylo překročit uzavřenost komunitního uměleckého života a vyzkoušet si vystavování v prestižní státní instituci. Následoval takřka rok vyjednávání a dotváření koncepce. Vývoj projektu ztěžoval fakt, že způsob komunikace mezi jednotlivými účastníky se od prvních společných počinů poněkud změnil. Zatímco tehdy byli všichni studenty AVU a vídali se denně, nyní se stýkají s mnohem menší intenzitou, jsou dokonce roztroušení po různých státech – Ondřej Brody studuje v Belgii a Viktor Frešo žije v Bratislavě. Na podzim čtveřice definitivně upustila od myšlenky společného projektu a bylo rozhodnuto, že jednotliví autoři zde budou vystupovat samostatně.

Jak vyznívá Autovize?

Výstava Autovize působí jako důstojná prezentace čtyř mladých umělců – práce jsou vesměs kvalitní a dobře nainstalované, galerie dokonce vykazuje otevřenost, když umožňuje, aby se v jejích prostorách objevilo pohyblivé zobrazení jisté dost ohavné aktivity. GHMP se prostřednictvím této výstavy snaží navodit dojem, že je progresivní a otevřenou institucí, která se nebojí podporovat provokující mladé umělce. Hlubší zamyšlení nad danou výstavou v kontextu dosavadní produkce čtveřice spolu se zákulisními informacemi však odhalují, že tento dojem je klamný. Adjustace děl dopadla velkoryse nikoli díky podmínkám, které vytvořila instituce, ale spíše jím navzdory – galerie nepřispěla na nic; tisk fotografií, vyplotrování nápisu na zeď či nákup občerstvení si museli zaplatit vystavující sami. Volba provokativní práce Lízání kurátorova zadku od Ondřeje Brodyho pak není projevem odvázanosti, nýbrž výsledkem kompromisu. Kurátorka Olga Malá od tohoto autora původně vybrala video Le Déjeuner sur l’Herbe, které ukazuje souložící pornoherce v mizanscéně Manetovy Snídaně v trávě. Ředitel galerie Karel Srp, který podle umělcových slov práci neviděl, jí byl na základě pouhého popisu natolik pohoršen, že její vystavení nepovolil. Ondřej Brody je nakonec na výstavě zastoupen videozáznamem akce, kterou uskutečnil společně s Kristoferem Paetauem roku 2005 v Antverpách. Akce paroduje hierarchii, která panuje ve vztahu mezi umělci a institucemi umění – chceš-li být vystaven, musíš lízat anus. V prostorách Staroměstské radnice působí videozáznam velmi účinně – jak vzhledem k muzeálnímu charakteru samotného prostoru, tak vůči zkostnatělosti výstavní politiky GHMP a dalších kamenných institucí. Sám autor se však přiznává, že na tuto prezentaci není zrovna hrdý. Video, které vzniklo jako dokumentace akce, je vystaveno jako samostatný artefakt, a tak zcela ztrácí původní kritický osten. Totéž se dá říct o výstavě jako celku – jednotlivé práce jsou vytrženy z kontextu aktuálního provozu pražské scény, který stále funguje především na komunitní bázi, jsou muzeifikovány a suspendovány. Fakt je, že vystavující umělci v tomto případě podlehli tlakům ze strany galerie a ocitli se doopravdy v potupné pozici, již akce Brodyho a Paetaueho chtěla ironizovat.

Pozorujeme-li vývoj společné tvorby čtyř autorů od prvního vystoupení v „undergroundové“ Galerii A. M. 180 až k výstavě v reprezentativních prostorách Staroměstské radnice, docházíme k paradoxnímu zjištění. Zatímco na počátku byl vyzrálý koncept s bezchybně zvoleným místem, načasováním i způsobem provedení, na konci je umírněná, takřka školská prezentace čtyř vzájemně nesouvisejících projektů umělců, které spojuje pouze osobní a generační blízkost. Jedná se o ukázkový příklad „kamarádské hurá výstavy“ – typ prezentace, který tito autoři dávno nemají zapotřebí a k němuž se nesnižovali ani ve svých začátcích. Ze slov vystavujících se dá usoudit, že jejich spolupráce s GHMP byla experimentem – jaké to je, vystoupit z komunitního prostředí a začlenit se do oficiálního výstavního provozu. Experiment potvrdil očekávání – je to skutečně tak hrozné, jak to zní, ne-li horší.

Autor vystudoval FHS UK.