Okázalý filmový Babylon

„I rozehnal je Hospodin jako národy různých jazyků po celé zemi, takže upustili od budování města. A nazváno jest to místo Bábel, což znamená zmatení...“

Zatímco Menzelův předrevoluční poetický rukopis bychom v jeho zatím posledním díle bohužel téměř nepoznali a u Formanova filmu váháme, proč akcentoval to, co se z jeho talentu nejvíce blíží povrchu, pak u Iñárritua jsme přesně v duchu názvu jeho posledního snímku zmateni. Právě ty pasáže, v nichž zaznívají opravdu intenzivní chvíle, jsou zároveň těmi, které nás ve výsledku nejvíce rozladí. Síla tohoto režiséra spočívá v jisté osudovosti, s níž svádí několik příběhů dohromady, často tak bolestně proti očekávání postav i diváků. Proti logice světa, proti spravedlnosti. Jeho příběhy jsou znamením toho, jak je člověk bezmocný vůči osudu či náhodě.

Domino efekt

Mexičan Iñárritu je mistrem nečekaných zvratů a důmyslného prokombinování příběhů, které spolu nečekaně souvisejí. Mnohem podstatnější však je, že bývá schopen dovádět tyto situace až do extrému, do vypjatosti, která vyvolává silné emoce. Jeho postavy prožívají shodou okolností situace až existenciální, kunderovsky krutě žertovné. Nelze zapomenout na jeden z příběhů jeho celovečerního debutu Amores perros, v němž krásná dlouhonohá modelka při autonehodě přijde o dolní končetiny a z okna svého luxusního bytu pomalu sleduje, jak odstraňují billboard s její reklamou. Tuto náhodu, napovídající, že člověk nejvíce schází s tím, s čím sám zachází, však graduje další ironie osudu – milenec, který kvůli její kráse před nedávnem odešel od rodiny. Žena, jež ztratila svou nejsilnější zbraň, je stále posedlejší paranoidní představou, že pod novou podlahou bytu běhá jejich ztracený pejsek… To, kvůli čemu postavy Iñárrituových příběhů žily svůj život, se bortí ve zlomku vteřiny. Mozaika jeho příběhů připomíná domino – jakmile se naruší jedna část, spustí se řetězec nešťastných souvislostí, který naznačuje nejasnou spojitost všech věcí.

Přesně to platí i o jeho nejnovějším snímku Babel, který už svým názvem evokuje zmatení jazyků, kultur i příběhů. Babel pro Iñárritua představuje symbol současnosti, v níž jsou kultury sice globálně stále více propojené, ale zároveň principiálně natolik odlišné, že každá hovoří jiným jazykem: nutně dochází k nedorozumění a odcizení. Máme zde čtyři různé kultury se stejným počtem příběhů, které se na chvíli zapletou dohromady. Americká dvojice (Susan a Richard) se snaží své obapolné osamění prolomit na dovolené v Maroku, kde je však Susan tragicky postřelena. Tragicky a omylem, protože dva maročtí kluci si právě v poušti zkoušejí novou otcovu pušku. Tu pušku, kterou prodal jejich otci japonský cestovatel z Tokia, jenž má problémy se svou hluchoněmou dcerou. Posledním vrcholem propleteného čtyřúhelníku je Mexičanka, která hlídá Richardovi a Susan v Americe děti, a protože se chce podívat na svatbu svého syna, převeze je na jeden večer ilegálně do Mexika. Cesta se však promění v noční můru…

To, co nás rozděluje…

V každém z příběhů na sebe narážejí vždy dva jazyky, a tudíž dvojí nedorozumění. Mexičanka bojuje s americkými úřady, Američané se snaží dovolat pomoci v Maroku, zatímco v asijské metropoli se sráží japonština se znakovým jazykem. Na těchto příbězích je podstatné také to, jak se v nich střetává jedinec s dominantním systémem kultury (v případě marockých pastevců), byrokracie (Mexičanka na hranicích se Spojenými státy, Američané v Maroku) či jazyka (normální versus znaková řeč).

Právě díky vyhrocenosti některých situací se ve svých nelepších pasážích Iñárritu dostává svým figurám na dřeň. Vynikající je například bezmocná opuštěnost mexické chůvy uprostřed pouště na hranicích USA a Mexika, kdy zoufale hledá pomoc pro děti a roztrhaná a špinavá ji „nachází“ v rukou americké policie. Nebo scéna z marocké pouště, v níž jen z pohledů očí a gest vytušíme, že mezi Susan a Richardem vládne osamělost a nedostupnost, podobná jejich zeměpisné izolaci. Ve skutečnosti se totiž nejedná o konfrontaci kultur, jak by se mohlo zdát, ale o nedorozumění a nejistotu mezi vlastními, nejbližšími lidmi. Není překvapivé, když se Američan nedomluví v Maroku; mnohem horší je, že mu nepomohou jeho američtí spolucestující ani americké velvyslanectví, které se bojí, že postřelení Susan je dalším projevem terorismu. Pro otce marockých chlapců je větším neštěstím, že hoši sledovali svou nahou sestru, než že omylem postřelili americkou turistku. Stejně tak hlavní zradou pro mexickou chůvu není to, že ji americké úřady neprávem obviňují z krádeže dětí a ohrožení jejich zdraví, ale to, že jí nevěří děti, o něž se léta starala. Příznačná je pak i japonská epizoda, v níž se hluchoněmá dívka snaží o vyhroceně fyzický kontakt s muži, protože jí chybí komunikace pomocí slov i hlubší vztah s otcem, který je pravou příčinou jejích traumat. Lidé si už navykli žít jenom ve vlastních světech, zajímat se pouze o sebe. Tím, co naše příběhy spojuje, zůstává vědomí nejasných souvislostí, které se projevují v těch nejnepravděpodobnějších příbězích. Naznačují univerzálnost světa, v němž se nic neděje úplně náhodou, vše má svůj smysl a vše je něčím vyváženo. Selže-li jedna věc, projeví se to na druhé a třetí.

…jen láska nespojí

Kritiky zmiňovaná „globalita“ tohoto filmového „poselství“ je u Iñárritua zcela apolitická, zaměřená pouze obecně, podobně jako předešlé dva režisérovy filmy. To však zůstává také jedním z hlavních úskalí tohoto snímku. Jakmile se totiž příběh dotkne militantních pokusů Maročanů na Američanech, které si světová velmoc vykládá celkem logicky, ale bohužel dost hystericky jako pokus o teroristický útok, dostává se příběh nechtěně do politických konotací, které nejsou zcela korektní jakýmkoliv směrem. Iñárrituova narativní smyčka se jeví jako zbabělost a únik či dokonce bezradnost. Dalším a pro mě ještě větším rozčarováním byla jistá očekávatelnost toho, jak se věci zauzlí, a co hůř, jak dopadnou. Vypjatost a emocionální extrémy, které u předešlých dvou filmů tohoto tvůrce byly předností, zde hraničí s citovou manipulací. V některých očekávatelných happy endech jednotlivých příběhů už se vytrácí věrohodnost a zbývá jen melodramatičnost, ústící v kýč.

Výsledkem Iñárrituovy práce je tedy nakonec opravdu zmatení, čímž paradoxně autor dostál názvu svého filmu. Zmatení z filmu, v němž režisér ve svém rozmáchlém a místy působivém gestu mnoho věcí nedořekl nebo zkreslil až k nepochopení. Divák tak ve výsledku pocítí zklamání nad prací dříve velkého tvůrce, a to letos již potřetí.

Autorka je filmová kritička.