Přehlídka nezávislého divadla, o níž jsme přinesli rozsáhlý materiál i v loňském roce (A2 č. 10/2006), měla opět tak rozrůzněný program, že psát o ní jako o celku znamená dopouštět se mnoha zjednodušení.
Pořádající občanská společnost Motus, spojená s divadlem Alfred ve dvoře, jedinou skutečnou scénou pro nové divadlo v Praze, dokazuje, že i na takovou akci lze získat dost peněz, aby organizátoři mohli vydat důstojný katalog a doprovodné materiály. Zato organizační chaos a dlouhé čekání u pokladen nezmizely. To zřejmě k podobným akcím neodmyslitelně patří – nebo jde o neukázněnost „alternativních“ diváků, kteří přicházejí na poslední chvíli.. Rozhodně se však návaly v minifoyeru Alfreda staly skutečnou demonstrací touhy po divadle „fyzickém, tanečním, vizuálním, interaktivním, vokálním, nonverbálním a cross-over“. Aby se snad na nic nezapomnělo, upozorňuje text na internetu (malainventura.cz), že předvedené inscenace „provětrávají lexikon divadelních znaků o nové tvary a formy výrazu“. Uf. Někdy by člověku úplně stačilo, kdyby před sebou viděl pořádnou práci, jejíž poselství by bylo možné jakž takž dekódovat. S tím se ovšem ani letos nedalo stoprocentně počítat.
Co vykvete a co se vylíhne
Zatímco loni byla inventura „Novým výkvětem na divadelní scéně“, letos je „Loňskou divadelní líhní“. Po zkušenostech z minulého roku snad ani není možné žehrat na chybějící peníze, mnohem víc se v takové koncentraci projevuje problém nesporně fundamentálnější: potřeba kontinuální tvorby a systematické práce.
Na program přehlídky se letos dostaly většinou týmy, které fungují už delší dobu. Některé tvoří setrvalou formaci vystupující pod stabilním názvem (Krepsko, Nejhodnější medvídci, Stage Code, Handa Gote), jiné spíná osoba režiséra pohybujícího se na alternativní scéně už delší dobu (Jiří Adámek, Apolena Vynohradnyková, Skútr, Jana Svobodová).
Na rozdíl od značně nahodilého „výkvětu“ „líheň“ ukazuje, že trvalá a cílená snaha něco vyjádřit má šanci na přežití, není-li vůbec základní podmínkou existence souboru. Jenom peníze (jimiž se evidentně mohou pyšnit projekty vznikající například v divadle Archa, někdejší Mekce dovozové a domácí alternativy) nestačí, jak se ukazuje: mnohým předvedeným inscenacím chybí základní silný příběh, jasně definované – doufejme, že to uším nového divadla nezní moc banálně – poselství, snaha o něčem promlouvat.
Opět se, naštěstí, na scéně objevily projekty pohrávající si s tématem politiky (kromě Adámkovy Tiká tiká politika to bylo kouzelně alegorické překvapení festivalu Satyrikon s. r. ó. Petra Šourka a Evy Holé) a genderu (Secondhand Women); vítanou změnou jsou projekty ryze osobního rázu s výpovědí týkající se konkrétního člověka a jeho životní zkušenosti (jak ho předvedl například Rosťa Novák v 8 – polib prdel kosům či skupina Apoleny Vynohradnykové ve Chvění radosti), což je typ inscenací, který se u nás rovněž neobjevuje příliš často. Většina ostatních tvůrců buď pracovala s principem radostné (v ideálním případě inteligentní) hry, experimentu s formou, překonáváním jejích hranic (například Krepsko).
Technika už nestačí
Pouhé variování výrazových prostředků, pokusy s hudbou, projekcí, tělem bez jasných kontur patřily na přehlídce k těm jednoznačně nejhorším; sebestředné opojení vlastním laptopem a zvuky z něj se linoucími dělá z věci exhibici, která s divadlem (jsme přece pořád ještě v divadle, ne?) nemá nic společného – nedochází zde totiž k základnímu sdílení a spoluprožití.
Jednoznačně se ukazuje, že tam, kde máme co říct, se nemusíme bát drobných nedokonalostí; nemáme-li před diváka s čím vystoupit, technika nás nezachrání – a když, tak ne na dlouho. Pokud bychom v něčem měli trvat na dokonalosti či přinejmenším vybavenosti (kterou bohužel sebevětší nasazení nemůže v profesionálním divadle nahradit), je to hlavně herectví. Při všem tom zaměření na nejrůznější vizuálno a cross-over nám z celku často vypadne herec, přitom leckteré projekty ukazují, že kontaktnost či herecká připravenost představuje – alternativa nealternativa – přece jen základní kámen inscenace.
Nové divadlo se všemi svými výrazovými experimenty pracuje už léta (přinejmenším oněch pět let, co se připravuje Malá inventura), projekce známe, deformovat zvuky už taky báječně umíme. Je načase zase myslet trochu na to, co, o čem, jak a proč vlastně hrajeme.