Křižník Potěmkin
Bronenosec Poťomkin
Režie Sergej M. Ejzenštejn, 1925, 72 a 65 min.
Levné knihy 2007
Při sledování jednoho z nejklasičtějších filmů historie člověka napadá ledacos. Je to opravdu geniální dílo, nebo geniální manipulace? Je to největší film historie (soudě podle umístění v četných anketách), drama na půdorysu antické tragédie, zlomový snímek filmové avantgardy, nebo propaganda zpracovaná na „společenskou objednávku“? Asi od všeho něco. Křižník Potěmkin zůstane ale určitě navěky dílem, jež vneslo do kinematografie mnoho nového a obohatilo filmovou řeč. I přes vědomí společenských podmínek, v nichž (a pro něž) byl film vytvořen, dokáže i dnes strhnout svým výrazem a dynamikou, a to nejen při slavné a v historii kinematografie mnohokrát citované scéně s kočárkem na schodišti. Z čistě kinematografického hlediska je sledování filmu stále zážitkem. O to víc potěší, že film vyšel ve speciálním dvoudiskovém vydání, které nabízí dvě odlišné střihové verze. Tou první je režisérský sestřih (72 minut), doprovozený hudbou Dmitrije Šostakoviče, druhou cenzurovaný sestřih z roku 1950 (65 minut) s hudbou Nikolaje Krjukova.
Petr Gajdošík
Sinikka Langeland
Starflowers
ECM 2007
Živnou půdou nahrávky je poezie Hanse Børliho (1918–1989), respektovaného novodobého barda, občanským povoláním dřevorubce a osobností vzdělance, jehož básně a prózy vycházejí z úvah o člověku, přírodě a tradici. Zpěvačka a hráčka na strunný nástroj kantele Sinikka Langeland pochází ze stejného kraje jako on. Osobitým způsobem zhudebnila některé jeho básně a ke studiové realizaci si přizvala čtyři hráče jazzové provenience – Arve Henriksena (trubka), Trygve Seima (saxofon), Anderse Jormina (kontrabas) a Markku Ounaskariho (bicí). Výsledkem není čistý jazz, nýbrž osobitý výraz s jazzovým základem, místy s etnickým nebo vážnohudebním záběrem. Forma je dána textem, vlastní projev je nicméně svobodný, s prostorem pro improvizaci. Ve svérázném vokálním stylu zohledňuje Sinikka Langeland tradiční techniky. Kantele je původně lidový nástroj o pěti strunách, umělkyně nicméně hraje na koncertní kantele, která má 39 strun, rozsah pět oktáv a je laditelná do všech tónin. CD projekt na Børliho poezii je dalším zpěvaččiným příspěvkem k plodům jejích kreativních aktivit, které se všechny sbíhají k reáliím jejího rodného kraje, obývaného potomky dávných finských přistěhovalců. Živými tématy jsou mytologie, příroda (les), runová kultura, rituál, křesťanství, proměny kultury. Z písní na nahrávce je slyšet spřízněnost s Janem Garbarkem, atmosféra je seversky zádumčivá.
Wanda Dobrovská
The Dillinger Escape Plan
Ire Works
Relapse 2007
Už od svého vzniku v americkém New Jersey před deseti lety jsou The Dillinger Escape Plan označováni za „budoucnost tvrdé alternativní hudby“. Tvorbou na pomezí technického hardcore a metalu a svými intenzivními koncerty si v minulosti vysloužili mnoho pochvalných referencí, a zatím nejvíc jich sklidila druhá velká deska Miss Machine z roku 2004. Na novém albu kapela objevuje další možnosti napříč progesivní hudbou: kombinuje rukopis minulých let s novými přístupy a vytváří tak působivou kolekci, otevřenou jak loajálním fanouškům, tak publiku, kterému jejich hudební estetika dřív nesedla. Z původní sestavy kapely zůstal pouze kytarista Ben Weinman. Bubeníka Chrise Pennieho nahradil Gil Sharone (ze Stolen Babies), novým členem je také Jeff Tuttle (z Heads Will Roll). Hosty na Ire Works jsou ve vokálech Brent Hinds z Mastodon (v Horse Hunter) a původní zpěvák Dimitri Minakakis (v titulní skladbě Fix Your Face). Obě zmíněné z mozaiky třinácti skladeb vybočují jen lehce, mnohem větší překvapení je připraveno třeba v podobě Black Bubblegum s reminiscencí zvuku Faith No More s Pattonem (s ním DEP natočili desku Irony Is a Dead Scene v roce 2002). Zejména svěže pak působí bohaté aranže a drobné, nečekaně líbivé experimenty, v technickém metalu obvyklého ražení takřka nevídané. Vznikla poctivá deska, která nebude mít nouzi o nominace na nejvyšší místa letošních žebříčků.
Karel Kočka
Prouza
V tichosti
Indies Scope Records 2007
Frýdecko-místecká skupina Prouza vystoupila poprvé 17. listopadu 1989! Své předposlední album pak nahrála v roce 1992. Na vrcholu své slávy se rozpadá. Za těch patnáct let, která mezi alby uplynula, nezůstal, s jedinou výjimkou, kámen na kameni. Tehdejší zpěvák Tomáš Hampel kamsi zmizel, a tak není divu, že zní skupina jinak – poslední album je víceméně klasický bigbeat, postavený na lehko zapamatovatelných textech, o jejichž autorovi Pavlu Indrovi se mi podařilo zjistit jen to, že v roce 2000 publikoval své verše na webu Písmák pod přezdívkou Hrouda. Texty patří určitě k tomu nejlepšímu, co může současná Prouza nabídnout. Najdeme tu rýmy jako „nenarodil jsem se/ byl jsem zrozen/ do proudu list/ do lisu hrozen“ nebo „nebráním se/ věřím, že jsem/ správným směrem vlečen/ vstoje nebo vkleče/ vždycky je den a noc/ nádech a výdech/ a před tím neutečeš“. Album to rozhodně není špatné, možná dokonce patří k tomu nejlepšímu, co tu v loňském roce vyšlo, nicméně nic nového nepřináší. Je to, jako byste si pustili starou Hudbu Praha nebo třeba Vítkovo kvarteto. Skupina se snaží nevystoupit příliš z temné atmosféry, která na začátku 90. let přispěla k tomu, že se stala povinnou položkou v diskografii každého, kdo chtěl být in. Dnes asi mladé posluchače neosloví; spíše ty, kteří na bigbeatu vyrůstali. Doba a její hudba se změnily…
Jiří G. Růžička