Ad Tragédie nedorozumění (A2 č. 50/2007)
Recenzent A2 Čestmír Lang tvrdí, že od románu Pokání z roku 2001 prozaické umění britského autora Iana McEwana zraje. Lang je ve svých tvrzeních přesvědčivý, ba svůdný: „…knihy jsou méně stylisticky rafinované, ale o to přesvědčivější v lakoničnosti a věcnosti stylu i v lucidní intenzitě emocionálních obsesí. Blockbusterové thrillery jeho raných próz se – jakoby lehkým obratem ruky – proměňují ve velkou literaturu.“ Poslední novelku Na chesilské pláži jsem přečetl ve vlaku ze Zábřehu na Moravě do Prahy (České dráhy dopřávají cestujícím čtenářům čím dál víc času, zpoždění se krásně prodlužují), a kdybych nevěděl, že ji napsal McEwan, ani bych se jí dál nezabýval. Je to oblá a roztomilá hříčka na téma potřeby sexuální revoluce. Mohla ji napsat Tereza Brdečková nebo teta Sally. V čem je ta literární velikost, nechápu. Ani z vaší recenze. Vraťte mi úder Betonové zahrady!
Jiří Doktor
Ad Street art Praha (A2 č. 50/2007)
Nejsem již nejmladší a malůvkám na zdi říkám malůvky na zdi. Ovšem nezatracuji je, neboť, považme, mnohé ve světovém umění, jež nám všem je dnes tolik drahé, vzniklo proti dobovým zákazům. Tudíž se snažím i zde nebýt zbrklá (budiž, to není potíž v mém věku) a rozlišovat (což bývá zapeklitější). V článku mě velice zaujal názor, že ne každý prostor je opravdu veřejný. Míní se tím třeba fasády domů v soukromém vlastnictví, ano? Nebo i ve vlastnictví státu? Možná by to měli majitelé galerií také rozlišovat a vystavovat jen to umění (či jeho dokumentaci), které není vandalismem. Tomu bych říkala zodpovědnost.
Jana Prokopová
Partička pro partičku za grantové peníze. Ten katalog je ale bohužel o street umělcích jediný! První v řadě, je na něj vidět. Bohužel – dělali ho snaživí laici, co chtějí být in, a spojili se s protřelými profesionály, které už nic nebaví, ale nějak si kariéru udržovat musí. Nevadí, příště to určitě vyjde líp, česká scéna je širší.
Jan Bohuňa
Ad A2nketa (A2 č. 51–52/2007)
Na co jste byli v české kultuře či společenském dění v uplynulém roce hrdí? – Z Tokia sleduji dění v Čechách jen nepřímo, ale hrdost se mi tu nevyhnula, naopak jsem ji asi pociťoval víc než doma. Může za to nové tokijské České centrum – výstavy a představení, kterými prezentuje naši kulturu v Japonsku, jsou vždy zážitek i pro Čecha.
Kdo by měl lidem za svou letošní práci vracet vstupné (dotace či školné)? – Nevím, kdo konkrétně by měl vracet vstupné, ale když si vezmu, že v Japonsku pro finanční nejasnosti páchají politici z hanby i sebevraždy, zatímco Čechům se dál vesele smějí z médií, mám dojem, že je něco v nepořádku.
Čím bychom se měli inspirovat ze zahraničí? – V případě Japonska asi péčí o kulturu, ve všech smyslech slova. Mimochodem, víte, že například sehnat kompletního Jiřího Trnku, Karla Zemana nebo Jana Švankmajera na DVD je mnohem snazší v Tokiu než v Praze?
Tomáš Jurkovič
Kdo by měl lidem za svou letošní práci vracet vstupné (dotace či školné)? – Nejen všechno vrátit, ale zaplatit škodu na nervech lidí a na české kultuře, na povědomí o spravedlnosti a o dobrých mravech by měli: pražský primátor Pavel Bém (například za rozprodej Letné před našima očima); lidovecký ministr kultury Václav Jehlička, který škudlí drobné na Památníku národního písemnictví, na Státní opeře Praha, na Divadelním ústavu, předvádí Topolánkovi, jak je kulturní resort skromný a úslužně šetrný, a pak vyškrábne pro katolickou církev miliardy, jen to hvízdne. Živá kultura u nás musí nejdřív chcípnout, aby už nikdo neměl pochybnosti o jejím kolosálním historickém významu a zároveň aby se jí už nikdo nemusel bát, pak teprve dostane prachy – na muzeum. Platit by měli novináři, kteří vedou „kulturní“ rubriky na Aktualne.cz, v Mladé frontě Dnes, v Právu, v Reflexu – za servilní reklamní činnost, jíž se zabývají, a za prznění češtiny. Čeští architekti, ti, co si přispěchali plivnout na Jana Kaplického, když vyhrál, co oni ne. Milan Knížák, jenž z Veletržního paláce udělal zasmrádlý socialistický podnik, zakomplexovaný barák, kam se nikdo nechce vracet, natož s dětmi. Bohumil Fischer na ministerstvu kultury – drží ochrannou ruku nad portálem czlit.cz, kde literárně publicističtí ščúři, jejichž jména vyhledávat na internetu nebudu, bojují slaboduše za státní peníze své osobní bojůvky. Hudební redaktoři na ČRo 1 za tupost, tupost, tupost a prodejnost. Národní divadlo za groteskní jednání o uvedení nové hry Václava Havla. Dramaturgové České televize by po zaplacení měli navíc zamířit přímo na Záhořovo lože. Za všechno odvysílané estrádní a reprízové zlo. Adam Drda by měl upustit groš za každý ubleptaný fejeton na Rádiu Česko, který uvedl. Komentátoři Lidových novin a Mladé fronty by se nedoplatili za nedbale skrytou reklamu ODS a Václava Klause. Jaroslav Hutka za vznešenou nudu své kýčovité pomsty. Ten chlap, co mi na jaře prodal neoliberální eseje Bernarda-Henriho Lévyho, by se měl taky revanšovat. A cestovné nechť vrátí čeští politici, kteří jezdí, jak je rok dlouhý, za hranice a ani tam nepáchnou do galerie nebo do divadla, aby viděli. Teda aby neviděli. Všecko zpátky, barbaři!
Marián Kropucha
Soutěž
Správná odpověď na otázku z čísla 50/2007 – Jakou literární cenu získal Stanislav Komárek v roce 2005? – zní: Cenu Toma Stopparda. Knihu Stanislava Komárka Mandaríni posíláme Evě Hlaváčkové do Letohradu.
–mam–