Tuxedomoon vydávají v roce svých kulatin novou desku s názvem Vapour Trails. Skupina ji měla hotovou už loni, ale tehdy by jejím zveřejněním konkurovala sama sobě. V té době se totiž objevil Bardo Hotel Soundtrack, hudba k filmu existujícímu jen v posluchačových představách.
Když se dali Tuxedomoon po přelomu tisíciletí znovu dohromady, jako by chytli druhou mízu. Vydávají jednu desku za druhou a koncertují jako zamlada. Vydavatelská společnost Crammed jim k narozeninám udělala čtyřpatrový dort; respektive speciální box s názvem 77o7, který obsahuje tři CD a jedno DVD. Kromě novinkového albav Vapour Trails se v krabici nachází živý záznam z únorového turné, nazvaného 16o2o7 – 39°N 7°W (titul určuje čas a zeměpisnou polohu koncertu), sbírka rarit Lost Chords a soubor videí Found Films.
S druhou mízou za múzou
Pro nahrávání nové kolekce si Tuxedomoon vybrali Athény. Stejně jako jsou roztroušeni po světě samotní členové kapely, i jejich desky vznikají na mnoha místech. V bookletu Vapour Trails sami uvažují, zda to není jejich posláním, vtiskávat hudební formy atmosférám různých měst. V Řecku již několik let žije houslista a kytarista Blaine L. Reininger.
Kupodivu hned první text Muchos Colores je španělský. Saxofonista a klávesista Steven Brown, jenž své srdce naposledy nechal v Mexiku, zde cituje dětskou knížku od mluvčího Zapatistické armády národního osvobození Marcose, která se jmenuje La Historia de Los Colores. Titul je inspirovaný mayským mýtem o zrození, jež poučuje o toleranci a respektu k různorodosti. „Můžeš zahlédnout pravdu a nevědět to, ale nemůžeš bez svého vědomí uvažovat o zlu.“ Elektronické perkuse se líně převalují na pozadí klavíru pro všech deset prstů a houslí navrstvených do poněkud disonantních akordů. Ponurá kompozice Dark Temple stojí pevně na pilířích táhlých tónů filtrované baskytary Petera Principla. „Kamkoliv přijdu, kdekoliv jsem, postavím temný chrám; chrám dovolávání. Kdybych mohl, zažehnu svíci, vydám obětinu,“ recituje Brown v tichých zákoutích architektonické skladby.
Oproti comebackovému albu Cabin in the Sky (Crammed Discs; 2004), které bylo důkladně komponované i aranžované, dostala na Vapour Trails větší prostor aleatorika. Nejdůrazněji zasahuje v Epso Meth Lama a v Dizzy. Prvně jmenovaná skladba je pulsující hříčkou, v níž se živé a neživé nástroje střetnou v chaoticky polyrytmickém tvaru. Jeho kontury rozmazává extatický sbor, zpívající v (pravděpodobně) smyšleném jazyce. Dizzy je založená na motorickém klokotání elektroniky, které je průběžně nabouráváno výpady Reiningerovy zběsilé kytary. Škála jejích agresivních zvuků se pohybuje od škubání strun přes rvaní signálového kabelu až po trhání reproduktorové membrány. Pokud v sobě obal desky nese prvky op--artu a zároveň si pohrává s motivem výzkumu očních pohybů, pak nahrávka samotná je uměním auditivním a výzkum jejího vlivu na pohyb uší by rovněž nemusel být bez zajímavosti.
Záznam koncertu 16o2o7 – 39°N 7°W pochází z portugalského Portalegre. Stejně jako na pražském vystoupení i zde nabídli Tuxedomoon posluchačům několik kusů z Vapour Trails. Kromě výše zmíněných Muchos Colores a Dizzy je zde zachycena živá verze karnevalové Big Olive a písně Still Small Voice, jež pojednává o zázraku.
Ztracené zlomky
Když Tuxedomoon vydali v roce 1987 kompilaci Pinheads on the Move, na níž seřadili staré singly a rarity, vypadalo to, že svůj archiv probrali definitivně. Peter Principle, jenž tehdy album sestavil, je ale důkladný a na páscích našel dalších sedmdesát minut zachycujících bouřlivý vývoj kapely. A rozhodně se nejedná o nějaké bezcenné výškrabky.
Na CD Lost Chords se nachází čtrnáct tracků z období let 1977 až 1986 a jeden z roku 1998, kdy došlo k pokusu o reunion. Většinou jde o různé črty motivů, zvukové koláže, živé záznamy hudby, kterou posluchač Tuxedomoon ze studiových nahrávek nezná. Ačkoliv je zvuk kapely stále rozpoznatelný, album ukazuje neznámé polohy, jež skupina zkoušela a pak vykročila zcela jiným směrem. Mezi nejpřekvapivější okamžiky patří například píseň Up All Night z roku 1985 s jindy nepoužitým ženským vokálem Marcie Barcellosové.
Fanoušky, kteří mají v oblibě rané období, v němž se syrově mísí primitivní elektronika s muzikantskou zručností, potěší přítomnost několika skladeb, které se nevešly na debutovou desku Half Mute. Tupé údery automatického bubeníka z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsou nepřeslechnutelné. Vedle divoce se měnících možností elektronického a nahrávacího vybavení se zdá být basová kytara archiváře Principla skutečným základním kamenem hudebního výrazu Tuxedomoon. Na širokém průřezu nabízeném prostřednictvím Lost Chords je to velmi patrné. Podstatou jeho hry zůstává repetice a určitá autistická umíněnost (viz krásný okamžik, kdy se v živé nahrávce Oceanus z roku 1978 jeho linka vynoří ze závějí bílého šumu). Zvuková úroveň kompilace je oproti zmíněné desce Pinheads on the Move na vysoké úrovni. Tenkrát Principle několik skladeb přejímal z praskajících vinylových desek, protože původní mastery shořely. Nyní pouze čistil magnetofonové pásky.
Nalezené vize
Nehudební člen Tuxedomoon Bruce Geduldig, jenž bývá na obalech alb uváděn s funkcí „Mise en Scene“, shromáždil téměř tři hodiny obrazového materiálu. Scénograf kapely, která vždy kladla důraz na vizuální složku svých vystoupení, k sobě poskládal klipy, dokumenty a koncertní projekce. Poodhaluje některé z neexistujících filmů, k nimž kapela kdysi natočila soundtracky.
Menu DVD Found Films je rozděleno do šesti sekcí. Největší pozornost si zaslouží obrazy k nedoceněnému projektu (a později CD) Ghost Sonata (An Opera without Words). Bezsyžetová abstrakce svým pojetím často odkazuje na německý filmový expresionismus. Vize se báječně doplňují s hudbou, která je střídavě industriální a klasická. Druhým velkým oddílem je 1000 Pictures by Picture. V něm se nacházejí videoklipy k téměř celé desce Holy Wars (1985) a k několika písním z Half Mute (1980) a Desire (1981). Natáčeny byly na Super-8, šestnáctku, Betacam a U-matic. Obrazová kvalita je zde dost nevyrovnaná; záběry snímané na filmovou surovinu jsou s prehistorickým videem nesrovnatelné. Nejpůsobivější je ovšem snímek k instrumentální skladbě Waltz. Očividně nízkorozpočtové video v závěru vyhlíží jako poměrně nákladné postkatastrofické sci-fi. Geduldig totiž natáčel poblíž jakéhosi vodního díla, které jako by snad ani nemělo pozemský původ. Úplnou raritou je pak šestiskladbový útvar Colorado Suite z roku 1977. Zamaskovaní Tuxedomoon zde ve svých úplných počátcích předvádějí ryzí elektropunkovou avantgardu. Cesta, kterou k dnešnímu dni ušli, se najednou zdá opravdu dlouhá.
Autor je redaktor aktualne.cz.
Tuxedomoon: 77o7. Crammed Discs; 2007.