Režie David Yates, 2007, 138 min.
MagicBox 2007
Knižní i filmový subžánr dětské fantasy zažívá renesanci. Díky sérii bestsellerů J. K. Rowlingové se děti opět naučily číst. Nejvýdělečnější filmová série, vyvíjející se k dospělejšímu a temnějšímu, dospěla k volnému, avšak paradoxně věrnému způsobu adaptace. Columbus pojal první dva díly jako doslovné ilustrace, jež pozbyly jakékoli invence. Cuarón ve třetím filmu vypustil postradatelné epizody a materiál obohatil o brilantní filmařské nápady. Newell natočil opět adaptačně věrný, avšak prokrácený thriller s prvky romance. Yates na dosavadní vývoj navazuje. Zvolí hlavní tematickou linii (propojení Harryho a Voldemortovy mysli) a trochu rozvláčnou předlohu osekává třeba o zbytečné Harryho výbuchy vzteku. Yates se vymyká dosavadním tendencím v sérii výstavbou narativu a užitím stylových prostředků. Místo očekávaného blockbusteru, jenž by oplýval pestrobarevnými scénami pro potěchu oka, natočil takřka komorní psychologické drama. Až závěrečná třetina přinese barevné kouzelnické efekty, boje a tříštící se sklo. Nejpůsobivější scénou snímku však zůstane montáž souboje myslí. Yates daleko nejvíce a nejlépe pracuje se střihem. Pátý film obsahuje hned několik druhů střihových montáží: kondenzace času, novinové listy, montáže flashbacků a flashforwardů. Bonusová výbava představuje na první pohled působivé, avšak chabé a nedostatečné, nepovedené kouzlo. Výjimkou je jen kratičký dokument o střihu.
Milan Klíma
Romance a cigarety / Romance & Cigarettes
Režie John Turturro, 2005, 105 min.
MagicBox 2008
John Turturro je především herec. Nejvíce se proslavil spoluprací s bratry Coenovými (hrál například Bartona Finka) a ti mu teď produkují jeho další režijní počin. Charakteristika „muzikál z dělnického prostředí“ trochu evokuje snímek Do naha!, který sice posbíral kdejakou cenu, ale za vidění moc nestál. V Turturrově filmu však o dělníky zas tak nejde. Hlavní hrdina (James Gandolfini ze Sopránových) sice v některých scénách (spolu se Stevem Buscemim) cosi montuje, ale to, že je dělník, mu prostě neuvěříme. Ani zmíněná muzikálovost tu není úplně klasická. Režisér se zřejmě nechtěl spoléhat na schopnost herců zpívat, a tak si vystačí se starými fláky, které ve filmu zazní a zabíraný hrdina do nich „pobrukuje“ text či tančí. Muzikálová čísla však patří k tomu nejlepšímu ve filmu – choreografie je sehraná a vizuálně nápaditá. Zbytek filmu pak působí jen jako spojovací materiál mezi těmito scénami. I přes dobré herecké výkony po chvíli pozornost upadá a diváka vlastně ani moc nezajímá, jak hlavní hrdina vyřeší vztah se svou manželkou, dospělými dcerami a milenkou (Kate Winsletová), která se k hrdinovi ani příliš nehodí. Navíc se Turturro snaží nabourat v podstatě veselý žánr muzikálu tím, že do něj implementuje několik vážnějších situací (podobně jako von Trier v Tanci v temnotách), příliš to ale nefunguje a divák je stále na vážkách, zda se má smát či dojmout. Nejlépe možná vynechat.
Jiří G. Růžička
Velká iluze / La Grande illusion
Režie Jean Renoir, 1937, 114 min.
Hollywood Classic Enterntaiment 2008
Jean Renoir je zosobněním francouzské kinematografie 30. let a s nimi je také nejčastěji spojován, byť jeho režijní kariéra má rozpětí celých pěti dekád. Ale právě druhá polovina 30. let jako by byla tvůrčí explozí, každý jeho snímek vykazoval mimořádné kvality a dva z nich se natrvalo začlenily mezi to nejlepší z francouzské kinematografie. Do Velké iluze se promítla jeho osobní zkušenost s první světovou válkou, stejně jako aristokratičnost jeho myšlení a rodinná výchova. Příběhem ze zajateckého tábora, kde se smazávají hranice mezi národy i vyznáním, prostupuje silné morální poselství s pacifistickým nádechem. To v sílícím „dusnu“, kdy se zdála válka s Německem jako nevyhnutelná, rezonovalo a zpochybňovalo smysl válečných konfliktů. Respekt a až přátelství mezi německým velitelem tábora a zajatcem –francouzským důstojníkem vykreslovalo naději na vzájemný dialog, současně však i tragiku toho, že válka staví proti sobě lidi, kteří by, nebýt povinnosti vůči vlasti, proti sobě nikdy nestanuli. Ve Velké iluzi není Renoir pouze protiválečný, tématem je mu velkou měrou i třídní rozvrstvení společnosti, do kterého o dva roky později vrazil ironický osten v Pravidlech hry. Reflexe vlastního života dopomohla režisérovi k mimořádné umělecké výpovědi, která se konečně dostává do české DVD distribuce, bohužel doplněna pouze o trailery.
Lukáš Gregor
Asturiana – Songs from Spain and Argentina
ECM 2007
Nahrávka obsahuje úpravy písní španělských a argentinských skladatelů pro violu a klavír – celkem pětadvacet skladeb od Manuela de Fally, Enriquea Granadose, Carlose Guastavina, Alberta Ginastery, Xaviera Montsalvatgea a Carlose Lopeze Bucharda. Některé písně samostatně, některé jako výběr z cyklu, kompletně je zastoupen jen Fallův cyklus Sedmi španělských lidových písní. Jako autoři transkripcí jsou uvedeni interpreti – violistka Kim Kashkashian a klavírista Robert Levin – kteří si nosnost tohoto projektu už předtím ověřili na koncertním pódiu. Oba jsou vynikající komorní hudebníci, v souhře empatičtí vůči sobě navzájem i vůči ztvárňované hudbě. Titul je odvážným počinem; přepisem pro nástrojové duo přicházejí písně o své verbální sdělení, roli zpěvního hlasu přebírá nástroj – většinou viola za doprovodu klavíru. Původní melodie doznávají drobných proměn, ale nevzdalují se od originálu, jenom se více přizpůsobují nástrojové artikulaci. Pokud by posluchač pocítil touhu napojit se na poetické poselství původní písně, má možnost najít si její text v bookletu. Titulní Fallova Asturiana je zařazena jako úvodní track, o promyšlené dramaturgii svědčí dvojí zařazení Ginasterovy písně Triste – jako sedmý a devatenáctý track – jakoby stejně daleko od začátku i od konce celé sestavy. Album tak lze poslouchat v celku, ale i po jednotlivých písních nebo cyklech.
Wanda Dobrovská
Black Dice
Load Blown
Paw Tracks 2007
Džungle dnešních dnů, to už není prales nahusto propletený liánami, ale rušně tepající megalopolis s větvemi silnic a čilým životem nejen na zemi, ale i v několika patrech pod a nad zemským povrchem. Zrychlující běh času zachycuje řada umělců, vzpomeňme například na Koyaanisqatsi režiséra Godfreyho Reggia. I po hudební stránce máme chaosu v poslední době dostatek, z psychedelické stránky jsou v této oblasti opravdovými odborníky hudebníci okolo labelu kapely Animal Collective – Paw Tracks. Naposledy se zde se svou vizí objevila trojka z Brooklynu Black Dice, která své roztodivné útvary na pomezí klasické skladby a volného experimentu vypouští do světa už od roku 1998. Nejnovější počin, čtvrtá dlouhohrající deska Load Blown je albem složeným z dvojice posledních (loňských) EP Manoman a Roll Up/Drool a pětice nových skladeb. Analogová elektronika v čile pulsujících kouscích nezapře sonické hledačství starších Animal Collective, místo rockového nápřahu ale Black Dice přidávají abstraktno skrze milované kroucení čudlíků analogových instrumentů. Připomenou tak NEU! nebo Kraftwerk v době, kdy si ještě říkali Ralf und Florian. Není divu, že výsledný efekt má až opojně osvobozující rituální charakter, dávající posluchačům možnost společně čelit tlakům novodobých džunglí okolo nás.
Pavel Zelinka
Pole
Steingarten
Scape / Starcastic.cz 2007
Na konci loňského roku vyšlo na značce Scape album Steingarten Remixes, kde se svou předělávkou blýskl třeba i Deadbeat, který se minulý týden objevil na festivalu Sperm. Jejímu vydání však o něco dříve předcházela vynikající původní nahrávka berlínského projektu. Nejedná se o unylé abstrakce typu rozklíženého klavíru v laptopu, jak je u tohoto labelu zvykem, ale o minimalistické dubové album. Stefan Betke ovšem nejde do přímé konfrontace s mainstreamovou taneční hudbou, ale pomocí elektronických efektů a jednoduchých ruchů zkouší znovu nadefinovat jakési „deutsche-reggae“, kde jsou moderní technologie důležitější než rasta copánky. S nadhledem přidá dubstepové beaty, jednoduché houseové rytmy a melodie. A na rozlučku ještě Betke posluchači zahraje dvě downtempové skladby. Album Steingarten obsahuje ode všeho trochu, ale dost na to, aby ukázalo, že v Berlíně se mezi milionem šedých hudebních myší skrývají producenti, kteří rezignovali na všudypřítomné techno a bezprizorní experimenty, a zkusili to trochu jinak. Projekt Pole sice produkuje alba už přes jedenáct roků, ale až s deskou Steingarten se zařadil mezi elektroniky, které stojí za to zvát na koncerty.
Ondřej Stratilík