Reflexe vlastního žití i zábava

Spojení divadla a vězení vyžaduje dvojí pohled: zpoza mříží ven i ze svobodného světa dovnitř. Tvorba vězňů je spíše terapií než uměním, přesto má svůj nepopiratelný smysl.

Podle nejnovější Statistické ročenky bylo v České republice v roce 2006 průměrně 19 124 vězňů, z toho přes dva a půl tisíce obviněných a zbytek odsouzených. Za zdmi věznice má své místo i divadlo. A to jak profesionální, které přichází do věznic zvenku nebo za kterým se chodí ven, tak divadlo amatérské, které provozují sami vězni – ať už ve výkonu trestu nebo ve vazbě.

Divadla do věznic

Miroslav Bambušek v roce 2002 v Multiprostoru Louny uvedl hru Sebeobviňování (premiéra 22. února). Pro své potřeby upravil stejnojmennou hru Petera Handkeho spolu s jeho dalším textem, Spílání publiku, kterým inscenaci zakončil. Děj zasadil do vězení a rozepsal jednotlivé postavy – tři vězně, kteří čekají na rozsudek, dozorce a tři dámské návštěvy. Dění na jevišti doplnil filmovými dotáčkami z minulosti. Na inscenaci navíc spolupracoval herec, který sám měl vězeňskou zkušenost.

Inscenace vznikala vlastně v rámci jakési divadelní dílny. Na začátku bylo jen načrtnuté scénické čtení. Postupně ale z mluvené hry krystalizoval scénický tvar – na základě Bambuškova autorského přístupu a také v interakci s herci, jejich příběhy a konkrétními jevištními improvizacemi. Na konci tvůrčího procesu pak byla nová hra (text) a inscenace s tématem hledání viny jednotlivých postav ve vězeňském prostředí, ztráty svobody a brutality vězeňského aparátu. V duchu Bambuškovy dramatiky vrcholila inscenace ubitím odsouzených.

To, že se s inscenací rozjel soubor z Loun po českých věznicích, tak bylo vlastně logickým pokračováním tvůrčího procesu. Věznice Orá­čov v rámci Kulturního léta 2003, věznice Rýnovice, Vinařice, Bělušice... „Vězni mohou ve hře zahlédnout sami sebe a svou situaci. Na scénických dokumentech mě fascinuje to, že děláš něco o lidech, kteří u toho sedí. A něco tam na té druhé straně rezonuje. Je to hodně živé,“ řekl o zkušenostech z vězení Bambušek v rozhovoru pro Respekt.

Altoids Tour – České věznice 2007 uskutečnili také Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus spolu se symfonickým orchestrem Bezdrev a s inscenací Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?. V plánu měli například věznice Opava (kde hrají také sami vězni a vězeňkyně divadlo pro děti), Mírov, Pankrác nebo Stráž pod Ralskem. Opět šlo o téma, které do vězeňského prostředí ústrojně zapadlo.

Zjednodušeně řečeno: za zdmi věznic žije 19 tisíc potenciálních diváků. Vězeňská služba České republiky (VS) nikoho sama nekontaktuje, ale je divadlům otevřená, tvrdí Alena Votická, tisková mluvčí VS. Otevírá jim však dveře jen na jejich vlastní žádost. Záleží na rozhodnutí ředitele nebo ředitelky konkrétního zařízení, jestli divadlu umožní vystoupit. Na druhé straně mohou také sami trestaní v doprovodu vychovatele nebo odborného zaměstnance navštívit divadlo mimo areál věznice – pokud ovšem splní určitá kritéria, stanovená zákonem, vyhláškou nebo nařízením ředitele.

Spíš zábava než terapie

Jakým způsobem se v určité věznici věnují divadlu prakticky a v jaké podobě, záleží na jejím vedení a na konkrétním člověku, který má tuto aktivitu na starosti. Podle Votické má každý vychovatel a odborný zaměstnanec povinnost řídit určitý počet aktivit. Jejich specializace je ale různá. Proto se v jedné věznici nemusí divadlu věnovat nikdo a jinde jsou třeba hned dva divadelní kroužky. Divadlo obecně je „za mřížemi“ spíš způsobem trávení volného času než teatroterapií. „Jelikož se skupina odsouzených stále mění, nedá se pracovat kontinuálně a skupina je vždy otevřená,“ vysvětluje Votická.

I za mřížemi jsou ale divadelní soubory, které pracují kontinuálně, ačkoliv se mění lidé v nich. V roce 2005 například vznikl ve Vazební věznici Brno divadelní spolek Šutr – a za sebou má pět premiér. Soňa Haluzová, která tu pracuje jako psycholožka a tisková mluvčí, považuje místní divadlo za své malé, i když hodně amatérské hobby: „Pokud se mne někdo ptá, zda jsem režisérem, říkám, že také, ale více jsem manažerem a organizátorem.“ A dodává, že při hodnocení úrovně divadla a jeho činnosti se drží hodně při zemi. „Odsouzení – herci jsou ryzí amatéři, hrají pro radost sobě a ostatním.“

První premiérou spolku byl text vzešlý z autorské dílny odsouzených – Doba kamenná. Hráli životní příběhy vězňů na cele, nechyběl vězeňský humor. Pak se vrhli na Cimrmana: Akt, Dobytí severního pólu, AfrikaZáskok, premiérovaný letos v únoru. Autorskou hru Tres hombres aneb Déjà-vu mají za sebou také vězni z Vazební věznice Praha-Pankrác pod hlavičkou divadelního souboru KATR (KAtastrofální TRagédie).

Divadlo ve vězení se tak většinou vydává dvěma směry – buď jde o reflexi životních osudů odsouzených a jejich fungování ve stavu dočasného „odnětí svobody“ nebo primárně o zábavu. Autorská tvorba vězňů je pro odborníka asi nejzajímavější a v rámci divadelních aktivit vězňů by si zasloužila největší pozornost. Právě ona se totiž může vymykat rámci běžného amatérského divadla. A to díky osobní zkušenosti aktérů, přetavené do divadelního tvaru.

Autorka je divadelní kritička.