DVD CD

Gympl

Režie Tomáš Vorel, 2007, 105 min.

Bontonfilm 2008

Snímek Tomáše Vorla láká svými, v kontextu české kinematografie neokoukanými tématy. Zabývá se fenoménem graffiti a skrze něj se pokouší reflektovat život, sny a problémy současné dospívající generace. Trpí ovšem řadou nedostatků. Režisér si dává záležet na vykreslení charakterů mladých postav, starší generaci naopak líčí jako soubor karikatur. Cestou karikování dospělých postav se autoři – byť neúspěšně – snaží vyjádřit jejich nezralost, úzkoprsost a lpění na často nesmyslných pravidlech. Snímek však nenabízí jednoznačné stanovisko. Na jedné straně se tváří jako film o mladých pro mladé, jako výpověď o boji mládí se zkostnatělou generací rodičů. Na druhé straně ale obsahuje scény, které idealistický náhled na mladou generaci narušují – např. scéna infarktu učitele češtiny. Překvapí necitelné použití humoru, který svou podobou a zasazením nezapadá do kontextu vyprávění a často zbytečně shazuje vypjaté dramatické scény, jako třeba honička s policisty v parku s nápadnými upozorněními na přítomné homosexuální páry. Gympl nezasluhuje totální odsudek. Nabízí některé sympatické herecké výkony – zejména režisérův syn v hlavní roli i přes svou dramatickou nevyváženost nenudí – nebo scény sprejerských akcí, kde se zbytečně nemluví a vizuální stránka příjemně přiléhá k hiphopovému doprovodu. Jako pokus o sevřenou a do jisté míry syrovou výpověď o generačním střetu ovšem poněkud selhává.

Tomáš Zabilanský

 

Once

Režie John Carney, 2006, 85 min.

Bontonfilm 2008

Irský režisér John Carney, jenž pracoval na několika televizních filmech (Klub sebevrahů) a videoklipech, hrál v devadesátých letech v kapele Glena Hansarda The Frames. Společně začali pracovat na hudbou provázaném příběhu o osudovém setkání pouličního muzikanta a nadané pianistky z východní Evropy. Film měl být původně obsazen profesionálními herci. Hansard však doporučil svou partnerku, českou muzikantku Markétu Irglovou. Když režisér viděl, jak to mezi nimi jiskří, okamžitě svěřil hlavní roli Hansardovi. Nízkorozpočtový (pouze 160 tisíc dolarů), hudební (většinu stopáže tvoří písně), dokumentárně laděný (ruční kamera, dlouhé záběry) snímek zaujme především oním pravdivým jiskřením mezi neherci Irglovou a Hansardem. Z něj tryská charisma proudem. Film okouzlil davy svou bezprostředností a kouzlem emocionálních písní. To dokazuje, že někdy může silný obsah a působivá atmosféra skrýt stylové nedostatky. Ve filmu nalezne poučené oko nevídané množství technických chyb. Špatně navazující střihy, hluché kompozice obrazu, stylová nesjednocenost (jeřáb střižený na ruční kameru), nezáměrné pohledy do kamery, hloupé výkony okolních neherců (česky mluvící maminka pobaví převážně našince). Zvláště v klíčové scéně zpěvu oscarové písně Falling slowly u piana zaujme, jak stylové chybičky totálně utlumí gradující skladba.

Milan Klíma

 

Muž, který spadl na Zemi / The Man Who Fell to Earth

Režie Nicolas Roeg, 1976, 133 min.

Hollywood Classic Entertainment 2007

V polovině sedmdesátých let vytvořil režisér Nicolas Roeg trochu neobvyklou sci-fi. Nesoustředí se tu na vykreslování nejrůznějších vynálezů, kosmických lodí ani na popis života v odlehlých částech galaxie a nepoužívá kouzla trikových záběrů. Tajuplného mimozemšťana nechá spadnout na Zemi a tady ho vystaví lidským pokušením a nakonec i pokusům. V hlavní roli se vyjímá zpěvák David Bowie, který prochází snímkem s úspornou mimikou, dalo by se říct až s kamennou tváří. Roeg k tomu snímek plní halucinogenními scénami, prolínajícími se obrazy, nejrůznějšími křiklavými převleky, skromnými záběry z hrdinovy jakoby pusté planety, sexuálně explicitními scénami a dalšími prvky, které znesnadňují pasivní sledování a stále diváka nutí pokládat si otázky po smyslu těchto vsuvek. Do toho zapojuje různé společenské problémy: hlavní hrdina u nás hledá vodu, která na jeho planetě dochází, o Zemi se pak dozvěděl z televize, a když na konci složí píseň pro svou ženu, doufá, že ona ji uslyší v rádiu. Jako by média byla ve vesmíru něčím stejně samozřejmým, jako jsou chemické sloučeniny. I přesto, že to režisér trochu přehnal se stopáží, je Muž, který spadl na Zemi důležitým příspěvkem do žánru sci-fi, který se na poli filmové tvorby až příliš soustředil a stále soustředí na obrazovou velkolepost. Bohužel na DVD chybějí jakékoliv bonusové materiály.

Jiří G. Růžička

 

John Zorn

The Dreamers

Tzadik/RéR CZ 2008

Kde jsou ty časy, kdy byl newyorský saxofonista John Zorn jednou z určujících postav světové hudební avantgardy! Po stylotvorných albech, na nichž jazz se sebejistou drzostí infikoval temným ambientem, elektronikou, hardcorem nebo metalem, přišlo okouzlení klezmerem a zároveň jakási ztráta dechu. V druhé polovině devadesátých let jako by jeho hledačské schopnosti atrofovaly a tvorba začala sklouzávat k průměrnosti a předvídatelnosti. V roce 2001 přišel s deskou The Gift, která nevzbudila nijak ohromující reakce, ale rozhodně se dala brát jako příjemně eklektický úkrok směrem k chytrému popu. A nové album The Dreamers je šité přesně podle stejného střihu. K nahrávání si Zorn (jak bývá jeho dobrým zvykem) přizval špičkové hudebníky z oblasti jazzových přesahů (Joey Baron, Trevor Dunn, Marc Ribot ad.), což je však bohužel jeden z mála kladů, který se dá nahrávce přiznat. Židovské melodie, artrockové motivy, psychedelická hudba k filmům, surf rock – vše působí uhlazeně a povědomě, jako bychom to už někde slyšeli; z celku vane vyšeptalé prázdno. A skladbám stačí dát názvy jako Mystic Circles, Exodus nebo židovsky znějící Nekashim a opodstatnit tak jejich existenci jakýmsi závanem vyššího smyslu. Ano, řekneme si – je to dokonale technicky provedený žert, který se příjemně poslouchá. Ale poněkolikáté opakovaný vtip přestává být vtipem.

Karel Kouba

 

Old Time Relijun

Catharsis in Crisis

K Records 2008

Portlandská experimentálně rocková čtveřice je zvyklá sázet všechno na jednu kartu. Nahrávky vydávají od svého vzniku v roce 1995 jako na běžícím pásu a tuto činnost jim posvětil washingtonský label K Records (Beat Happening nebo Built to Spill), kterému vůbec nevadí, jak je kvalita jejich desek proměnlivá. Do katalogu přispěli jak skvělými alby (Witchcraft Rebellion, 2001), tak úplnými nesmysly (Varieties of Religious Experience, 2003). Novinka Catharsis in Crisis sice nemá ambice stát se přelomovou, o odpad ale rozhodně nejde. Album je v první řadě nečekaně přístupné. Nevzdává se sice originálních, často extrémně rozložených aranží (kde hraje velkou roli saxofon a klarinet) a vypjatého vokálu frontmana Arringtona de Dionysa, oblíbených kakofonií a vrstvení disharmonií, přesto má většina z patnácti skladeb silný potenciál zaujmout. Výborná je například téměř kompletně instrumentální Dark Matter s ozvěnami surf rocku, hitovka Veleno Mortale nebo rozpustilá In the Crown of Lost Light. Do svého zvuku zahrnují hudební vizionáři prvky roztříštěného noise, lo-fi estetiky, špinavé garáže, vášnivého soulpunku, východních a jinak exotických rytmů a kořenů amerického tradičního rocku. Od poslední nahrávky 2012 kapela rozšířila sestavu o čtvrtého člena, ale místo složitějších kombinací tento krok spíš rozvázal ruce původní trojici. Jejich akuální tvorba je o poznání uvolněnější.

Karel Kočka

 

Sporto

One Minute Cardinal

Starcastic.cz 2007

Album One Minute Cardinal zůstane v povědomí českých posluchačů dlouho. A to i těch, kteří jej vůbec neslyšeli. Spíš než hudba tu totiž hraje roli formát, v jakém Sporto svůj release vydali, a práce vydavatelství Starcastic, které to, že Cardinal vyšel v boxu na flashovém mp3 přehrávači, dokázalo pořádně zdůraznit. I když to nebudou asi příznivci nepůvodních elektronických kytarovek rádi slyšet, tohle je zřejmě jediná věc, kvůli které je dobré si kartonový box koupit. Hudba Sporto je sice atraktivní, ovšem nesměla by být ubita strunově zkrášlenou elektronikou. Vlezlé pípání elektronických kláves, neustále stejně unyle rozvazbený hlas a kytarové riffy, které už o patnáct let dříve proslavily britské Blur. Možná se chtěl Starcastic přiblížit pomíjivým trendům, nebo jen jednoduše zkusit něco ve středním proudu. I když by se to asi kapele Sporto nelíbilo, přesně sem totiž patří. Jen ukázala, že líbivé poprockové melodie se dají dělat i o něco sofistikovaněji a dají se pro ně zneužít i instrumenty určené pro přece jen náročnější muziku. Ale na druhé straně – pokud bychom One Minut Cardinal brali jen jako opožděnou českou odpověď na vlnu nu-raveu, obstáli by Sporto na výbornou. O tom svědčí i rychle rozprodaný první náklad alba.

Ondřej Stratilík