Baracka Obamu můžeme často vidět na fotografiích pod velkým transparentem s nápisem Naděje na změnu (Hope for Change). Tato slova vyjadřují natolik naléhavou touhu Američanů, že podobné heslo začali používat i jeho rivalové – demokratická senátorka Hillary Rodham Clintonová a republikánský senátor John McCain.
Změny vzývané v americké předvolební kampani si ve svém nedávném komentáři všiml sociolog a historik Immanuel Wallerstein. Podle něj „[Obama] zdůraznil téma ,změny‘ a to, jak se zdá, našlo odezvu u voličů, včetně těch, kteří dříve nevolili. Ovšem změna je dvojznačný pojem a jeho význam se mění podle těch, kdo jej používají. Zdá se však, že téma ,změny‘ odpovídá značnému znepokojení Američanů nad současnou celkovou situací jejich země i světa. Dvěma oblastmi nejvyššího znepokojení jsou válka v Iráku a stav hospodářství.“
Barack Obama je, jak jsou nuceni uznat i jeho protivníci, skvělý rétor. Nejnověji to dokázal 18. března, když se v projevu ve Filadelfii zabýval problémem rasové nerovnosti ve Spojených státech. Ačkoliv cílem jeho proslovu bylo hlavně odrazit útoky na jeho osobu v souvislosti s radikálními výroky jeho někdejšího mentora, afroamerického pastora reverenda Jeremiaha Wrighta, pronesl senátor Obama řeč, kterou mnozí komentátoři považovali za jistý bod zvratu jak v prezidentské kampani, tak v americké politice vůbec. Volba tématu přirozeně vyplývá i z faktu, že je Barack Obama „černý“, a byť není první Afroameričan, jenž se uchází o nejvyšší úřad Spojených států (před ním tu byla v roce 1972 Shirley Chisholmová, v letech 1984 a 1988 Jesse Jackson, v letech 1996 a 2000 Alan Keyes a v roce 2004 Carol Moseley Brownová a Al Sharpton), žádný z předchozích kandidátů a kandidátek neměl na rozdíl od něho šanci na úspěch. Komentátor deníku Boston Globe Peter S. Canellos Obamovo vystoupení popsal slovy: „Nebyla to mlhavá vize různorodosti oděná do goblénových metafor a zabarvená duhovými odstíny. Šlo o zemi, jež čelí svým hříchům a překonává hluboce zakotvené obavy a předsudky.“ A dodal: „Asi jako první v kampani roku 2008 představil Obama veliký problém jako něco, s čím jsou konfrontováni obyčejní lidé (deprimovaný bílý dělník, Afroameričan soptící nad nespravedlností), kteří jsou částí jeho vlastní volební základny.“
S tématem změny Obama vystupuje programově. Své druhé knize, která vyšla ještě před kampaní v říjnu 2006, dal titul Odvaha naděje (The Audacity of Hope). Název si vypůjčil, jak otevřeně přiznal, od Martina Luthera Kinga. Měsíc po vydání dosáhla kniha na první příčku v žebříčku bestsellerů New York Times. Někdejší prezidentský kandidát Gary Hart publikaci označil za „disertaci“ pro prezidentský úřad a liberální publicista Michael Tomasky prohlásil, že prokazuje Obamův potenciál „konstruovat novou politiku, jež je pokroková, avšak zakotvená v občanských tradicích, které oslovují širší okruh Američanů“.
Tři okruhy
Jaké změny však může Obama doopravdy uskutečnit? Immanuel Wallerstein se ve své úvaze soustřeďuje na tři oblasti: politiku zahraniční, hospodářskou a na „volnější oblast, kterou bychom mohli pojmenovat politikou kulturní“.
V zahraniční politice je podle něj „nejbezprostřednějším a převažujícím problémem Střední východ“, který zahrnuje nejenom Irák, nýbrž i Afghánistán, Írán, Pákistán a Izrael – Palestinu. Bush však tvrdě zapracoval, aby zde svázal ruce svému nástupci. Wallerstein pak vypočítává, co všechno působí proti americké (Bushově) politice v tomto regionu, a ptá se: „I kdyby byly americké vojenské síly staženy z Iráku, vyplývá z toho, že se západní Evropa, Rusko, Čína a Latinská Amerika skutečně sblíží se Spojenými státy a ocení přátelštější a inteligentnější Obamův styl? Základní geopolitické trendy jsou proti Spojeným státům. Obama může zapůsobit lépe než Bush, ale o kolik?“
O moc větší nejsou Obamovy možnosti ani v ekonomické oblasti. Demokratická administrativa by bezpochyby vedla, míní Wallerstein, jinou daňovou politiku, změny by mohly přijít v oblasti zdravotnictví a životního prostředí. Osmdesáti procentům chudé populace by se zřejmě vedlo lépe. Pracovní místa v průmyslové výrobě se však do USA nevrátí ani tehdy, kdyby vláda upustila od svých neoliberálních obchodních dohod. „Také tady,“ je přesvědčen Wallerstein, „řádí smršť, jež je možná ještě mocnější než geopolitická smršť na Středním východě, a Spojené státy její vývoj neovládají.“
Jedině kultura
Jistá svoboda jednání tedy Obamovi zbývá podle Wallersteina jedině v „oblasti kulturní“. „[Obamova] kampaň mobilizovala lidovou moc, která nabývá jak na síle, tak na autonomii,“ napsal Wallerstein. „V širším smyslu slova je to moc, která jej bude jako prezidenta popohánět nalevo, přímo i svým vlivem na členy Kongresu.“
Závěr Wallersteinova komentáře, třebaže podmíněný, proto vyznívá pro budoucnost USA velmi optimisticky: „Je těžké říci, kam tato moc Obamu dotlačí. Ale její dopad bychom mohli srovnat s dopadem tzv. náboženské pravice na politiku Republikánské strany v posledních třiceti letech. Martin Luther King ml. řekl: ,Mám sen.‘ Byl to sen o jiných Spojených státech s jinými prioritami a mnohem rovnostářštějšími mravy. Povede-li nejbližší období byť i jen k částečnému uskutečnění takového snu, bude mít dlouhodobý účinek na úlohu, kterou Spojené státy hrají, a přejí si hrát, ve světovém systému. Bude mít dlouhodobý dopad na to, jaký typ ekonomických struktur si pro sebe podrží Spojené státy a jaký si podrží svět. Změna je doopravdy možná a může to být změna velmi pozitivní. Všechno závisí mnohem méně na Obamovi než na nás ostatních. Obama by nám však – s důrazem na ,by‘ – mohl poskytnout prostor, v němž bychom ,my‘… mohli popostrčit kupředu jeho i Spojené státy.“ Podobný optimismus pochopitelně nemusíme sdílet. Ale už v nejbližších měsících, po dalších primárkách – nejpozději pak v červnu na sjezdu Demokratické strany, jenž rozhodne o jejím kandidátovi na prezidenta – uvidíme, zda naděje na změnu, vkládané do možného vítězství senátora Baracka Obamy, mohou být uskutečněny. Spojené státy i my bychom si to zasloužili.
Autor je publicista a předkladatel.