Ad Americká ražba (A2 č. 12/2008)
Vždycky jsem se zájmem pozoroval trpaslíky, jak nevidíce, že stojí na ramenou obrů, nonšalantně lustrují jejich dílo. V nedávném čísle A2 jsem takto zaznamenal Josefa Mouchu v recenzi publikace Umění po roce 1900. Co Moucha považuje za největší slabost práce Rosalind Kraussové, Hala Fostera, Yve-Alaina Boise a Benjamina H. D. Buchloha, jinak autorů amerického časopisu October, je spíše její největší předností, a sice důsledně uplatňované ideové a metodologické zázemí (psychoanalýza, marxismus, strukturalismus, dekonstrukce). Pak se může přihodit podobné překvapení jako při čtení Hanse Beltinga. Můžeme snadno nabýt dojmu, že se tu přespříliš teoretizuje (čti přemýšlí nad uměním) a že se „tělo umění“, tak jak ho vnímáme my, vytrácí. Potíž je v tom, že u nás se nad uměním příliš „nepřemýšlí“ a teoretická a metodologická základna například českých absolventů oboru dějiny umění je stále mizerná. Také Moucha, zdá se, aby tu neutonul, chápe se myšlenkových stébel Maxe Dvořáka a Pierra Francastela, u nás notoricky známých, v recenzované práci však absentujících. Jiní se mu do ideologického krámu nehodí. Význam recenzované publikace je ohromný a jen stěží najdeme v češtině originálnější a náročnější práci.
Před několika léty volal Tomáš Pospiszyl po tom, abychom hledali nové nezápadní pojmy pro naše umění po roce 1945 (tehdy reklamoval užívání pojmu minimalismus na některé autory 60. let). Také Moucha se domnívá, že „pokud zůstaneme odkázáni na dovoz hotových příruček o historii umění, budeme pořád – samozřejmě marně – reklamovat manko internacionálního dialogu a z toho vyplývající deformace minulosti“. Problém je, myslím, ještě někde jinde. Mouchovy stesky nad tím, že Štyrský ani Mucha, Šíma, Teige, Drtikol, Sudek, Diviš či Boudník s Knížákem nepronikli do amerického kontextu (rozuměj do knihy), jsou jalové. Naše umění přece po většinu 20. století přežívalo v mnohonásobné izolaci (politické, kulturní, jazykové) a ani dnes český stát nepodporuje „vývoz“ našich klasiků skrze publikace a velké retrospektivy do západních metropolí. „Jak se potom divit, že čtveřice autorů se na 25 stranách odvolává na Dubuffeta a neví, co v New Yorku za války maloval Alén Diviš?“ (J. M.) No, přece kvůli osudu samotáře a emigranta, kvůli Divišovu poválečnému návratu do Prahy a příklonu k tradiční křesťanské ikonografii; zatímco Dubuffet v Paříži zakládal art brut teoreticky (knihami) i prakticky (výstavami i sbírkou)!
Abych to uzavřel nonšalantně (taky jsem trpaslík): autoři A2 by si měli častěji uvědomovat, že tento časopis vlastně také stojí na ramenou jiných a v mnohém chce navázat na étos Octoberu – provokativní, intelektuální revue, kriticky pozorné k politickým a sociálním kontextům současného umění a jejich různorodým interpretacím.
David Voda
Ad Žádný komunista není Plastic People (A2 č. 14/2008)
Lobotomii – nic menšího by podle Přešlapu Jiřího T. Krále musel prodělat čtenář, aby souhlasil s mým článkem Plastiky dneška je Komunistický svaz mládeže, vydaným v Britských listech. Pro připomenutí: Název i článek je reakcí na text Andreje Bažanta Plastici dneška? v Literárních novinách, který přirovnával k legendární undergroundové kapele uměleckou skupinu Ztohoven. Hlavní tezí článku je, že Ztohoven jsou s Plastiky nesrovnatelní, neboť jsou společensky akceptovaným výstřelkem. Má-li už smysl
nějaká paralela, je to srovnání obdobně motivované represe: potlačení skupin, které 1) ztělesňují hodnoty nepohodlné danému režimu a 2) jsou pokládány za snadné cíle, neboť se vymykají většinovému kulturnímu kódu. Zde jsem našel překvapující paralelu Plastiků s mladými komunisty, přičemž jsem výslovně zdůraznil i odlišnosti, včetně toho, že undergroundová skupina na rozdíl od komsomolců vyvolává sympatie.
Autor Přešlapu zjevně neměl potřebu článek nijak pozorně číst – názor si udělal už u titulku: s textem lze souhlasit jen tehdy, nemá-li to člověk v hlavě v pořádku, sugeruje svým čtenářům. Bezděky tak staví na ideologii „zdravého rozumu“ a neuvědomuje si, že i tento „zdravý rozum“ představuje ve skutečnosti soubor sedimentovaných politických předsudků, represivně rozehrávaných proti nonkonformním názorům. Právě ideologie zdravého rozumu byla ve své době používána proti Plastikům, přičemž verše Pavla Zajíčka „běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu“ nebyly brány jako „umění“, ale jako doklad, že ti, jimž se líbí, nebo kdo se jich dokonce zastávají, to asi nemají v hlavě v pořádku… Králův článek je dokladem, že tento typ myšlení zdaleka nevymřel a stále slouží k ospravedlňování nemyšlení a represivního přístupu, byť má momentálně mnohem menší následky.
Ondřej Slačálek
Soutěž
Správná odpověď na soutěžní úlohu z čísla 12 – Na jaký hudební nástroj a v které skupině hraje Tomáš Přidal? – zní: Na kytaru v kapele I hate polly. Knihu Tomáše Přidala Hlasy v sušence posíláme Majce Žižkové do Teplic. Správná odpověď na soutěžní úlohu z čísla 13 – Napište nám název románu Jaroslava Putíka, který vznikl přepracováním jeho knihy Červené jahody. – zní: Proměny mladého muže. Knihu Jaroslava Putíka Zlatý pták posíláme Jindřišce Mazáčové do Horní Bečvy.
–mam–