Režie Mikael Håfström, 2007, 94 min.
Palace Pictures 2008
Snímek vznikl na základě povídky Stephena Kinga, přičemž zápletkou připomíná jiné jeho dílo – Shining (1980, režie Stanley Kubrick). Společný je zde ústřední motiv konfrontace hlavního hrdiny s klaustrofobickým prostředím, kde se dějí podivné věci. V obou případech se jedná o horor s výraznými psychologickými prvky. Nesnaží se děsit přímočarým způsobem, ale navodit atmosféru odtržení od reality, kdy hrdina není schopen rozeznat, co je reálné a co je jen výplodem jeho mysli. Spíše než s prostorem a jeho podivnými úkazy je pak konfrontován se sebou samým, se svými zhmotněnými vzpomínkami, představami a sny. Síla Pokoje 1408 spočívá v jeho první polovině, jež se vyznačuje staromilskou, stísněnou náladou a je vizuálně výborně provedena. Režisér používá ostré, hypnotické svícení, dynamickou kameru a časté střihy přes osu k vyvolání plíživé, paranoidní atmosféry. V závěru se snímek bohužel zvrhne v sled efektních katastrofických vizí. Poněkud nefunkčně působí i nastavené dvojité finále. Některé dějové momenty jsou použity chaoticky a odtrženě od zbylého kontextu (proč pokoj prochází agresivními změnami – mráz, požár, tajemná prasklina ve zdi atd.?). Jiné, jako třeba hlas mrtvé dcerky pouštěný z diktafonu v samém závěru, jsou zase použity až příliš doslovně a jejich přítomnost je zbytečná.
Tomáš Zabilanský
Záhrada
Režie Martin Šulík, 1995, 99 min.
MagicBox 2008
„Teraz je konečně všetko, ako má byť,“ pronáší na konci snímku Marián Labuda, společně se svým synem zahleděný na mladou dívku vznášející se uprostřed zahrady. Režisér Martin Šulík tímto i dalšími snímky potvrdil, že patří k nejzajímavějším tvůrcům nejen ve středoevropském prostoru. Jeho filmy jsou plné tajuplných událostí, předmětů a setkání a Záhrada patří určitě k těm nejlepším. Zatímco Tomáš Vorel hledá svou cestu z města dost křečovitě, Šulíkovi se to v Záhradě povedlo i s několika mystickými přesahy a především nadsázkou. Prostor znovuobjevené zpustlé zahrady je tu magickým místem, které skýtá prostor pro setkání nejen se samotnou přírodou, ale i slavnými filosofy či proroky, kteří tudy provedou stádo ovcí, rozbije se jim tu auto, nebo se objeví po noci strávené s uleželou slivovicí, nalezenou podle plánku v deníku předka hrdiny příběhu. Hlas vypravěče dělí film do jednotlivých kapitol, když, podobně jako třeba u verneovek, prozradí, co můžeme v následujících chvílích očekávat. Hlavní roli ztvárnil neokoukaný, i když pro účely filmu možná až příliš tělesně vypracovaný Roman Luknár, kterého skvěle doplňuje Marián Labuda nebo mladičká Zuzana Šulajová. DVD (jen s trailerem) vychází jako další počin šulíkovské kolekce, kterou vydává MagicBox; snad se dočkáme i výborného hraného dokumentu Klíč k určování trpaslíků o Pavlu Juráčkovi.
Jiří G. Růžička
Vlna zločinu / Crimewave
Režie Sam Raimi, 1985, 83 min.
Hollywood Classic Entrtainment 2008
Kriminální komedie z poloviny 80. let by dnes patrně zůstala bez povšimnutí, kdyby pod ní nebyli podepsaní bratři Coenové (scénář) a jejich kamarád Sam Raimi (režie). Vlně zločinu dominuje černohumorná poetika Coenů, setkáme se zde s atributy později osvědčenými ve všech jejich snímcích. Sam Raimi, který měl toho času za sebou i první díl „absolutně brakového“ hororu The Evil Dead, si i zde hraje se stylovými prostředky několika (odlišných) žánrů. To, co v jejich kinematografii ale fungovalo „odděleně“, se v tomto případě tříští. Coenové i Raimi jako by neznali míru, nájemní vrazi tak jsou pouhými karikaturami, nadsázka parodických motivů se proměňuje v křeč. Scénáři chybí alespoň kapka věrohodnosti. Příběh nezaujme a postavy naopak v divákovi vyvolávají čiré nesympatie. Nevyznějí ani detaily při evokaci dobového koloritu a žánrových postupů, neboť Raimi film přestylizoval. Vlna zločinu představuje smutný důkaz, kdy tvůrčí ambice a talent neznají hranice. Vydání tohoto snímku na DVD, stejně jako důvod, proč se na něj podívat, tak má skutečně opodstatnění pouze ve jménech tvůrců.
Lukáš Gregor
Teodor Anzellotti
Chanson Discrète
Winter & Winter 2007
Spousta nové hudby by bez Teodora Anzellottiho nevznikla – spousta staré hudby by bez něho zase těžko zazněla na akordeon. Na nahrávce jsou zastoupeny oba tyto póly. Anzellottiho přístup k dramaturgii je takřka esoterický. Zohledňuje kategorii „uměřenosti“, vtělenou do čtyř skladeb barokního mistra Johanna Jakoba Frobergera a současně reprezentovanou i ve třech dílech soudobých skladatelů – Luciana Beria, Toshia Hosokawy a Salvatora Sciarrina. Berio psal svou Sequenzu XIII přímo pro Anzellottiho. Stará hudba je na ní pravidelně střídána novou, vzniká jakási metaskladba na jediné nadčasové téma, život v jeho vznosných i přízemních projevech a smrt, jíž se barokní lidé nebáli hledět vstříc. Jednou ze skladeb je Frobergerova Meditace „na vlastní smrt“, jinou zase Lamentace „nad tím, jak mě okradli“ – skladatel připojuje doporučení hrát skladbu s větší ohleduplností, „než jakou ke mně projevil ten voják“. Akordeon je v Anzellottiho rukou nástrojem mistrovským a výrazově tvárným, ostatně právě díky Anzellottimu je dnes už také konstrukčně hodně komplikovaný. Skladatel s ním zachází podobně, jako Berio zacházel s hudebním materiálem – počítá se zkušeností, kterou akordeon za dobu své existence nabyl, takže na jedné straně je otevřený symbolice ulice, jíž je nástroj zatížen, a na druhé se svým uměním dotýká nejsubtilnějších hudebně-filosofických dimenzí.
Wanda Dobrovská
Morning Recordings
The Welcome Kinetic
Loose Thread / Starcastic 2007
Chicago můžeme směle vnímat jako křižovatku nezávislé hudby. Tam, kde se před dvěma staletími směňovaly první výpěstky západních farmářů za průmyslové výrobky Východu, dochází dnes k fúzím v oblasti kultury. Labely jako Thrill Jockey, Kranky nebo Drag City už dlouho těží z této jedinečné konstelace na poli nezávislé rockové muziky. Parta okolo Pramoda Tummaly (ex-Melochrome) sice nevydává na žádném z těchto slavnějších labelů, ale ani vydavatelství Loose Thread není v nezávisle rockových kruzích žádným vyjukaným zelenáčem. Pramod má rád velkokapelový zvuk ze 70. let. Devět muzikantů, kteří mu kryjí záda, obsluhuje veškerý rejstřík nástrojů od dechů až k cimbálu. Ve svém středu také ukrývají postavy jako Edith Frost (známou právě z Drag City) nebo multiistrumentalistu Barryho Phippse, byvšího parťáka z Melochrome. Nálada desky lavíruje někde mezi surfařskou lehkostí The Polyphonic Spree, new-country nádechy Lambchop a anglickou uhlazeností Tindersticks. Takže další kapela-projekt na křižovatce, u které zatím není jasno, kterým směrem se vydá. Snad si Pramod vybere ten, který mu přinese osobitý zvuk a třeba i větší popularitu.
Pavel Zelinka
HT
Absinth
Duna 2007
HT patří ke základním souborům slovenské punkové a postpunkové scény. Ani po svém obnovení se nevzdali radikálních názorů a tvrdé kritiky současné společnosti, zejména Slovenska: „Sme iba národ hotentotov, Pobrežie kocoviny, biele miesto na mapě sveta, čierna diera Európy...“ zpívají v písni Hotentoten a rozvíjejí v parafrázi: „Rozkradli, pobrali, čo sa len dalo... Zbalili kufre a vypadli s nimi/ užívať sveta bez trestu, bez viny... žiadnu paniku, všetci sú už v Mexiku.“ Poučili se, že změna mnoho nového nepřinese, jenže HT dokážou jít za klišé hesel a dělat si legraci ze sebe, což ukazuje zparchantělé reggae G18 o úspěšnějších souputnících. Kvůli tomu se dá zapomenout i na banality o bílé holubici, jíž vytékají z krvavých očí krvavé slzy, byť akusticky úvod s cellem a španělkou i patetická gradace dávají vzpomenout na doby festivalu politické písně. Bohužel tato píseň jen potvrzuje, že skupina těžko hledá styl. Řízný HC/punk úvodního N.K.R. a nadupaný melodický punk Nárezu, Hotentoten a Mexika jí už nestačí. A tak se Mistero X nese v duchu nu-metalu a Schizofrénia nabízí temný postpunk, výrazný refrén však ukazuje, že HT to táhne ke střednímu rockovému proudu, což potvrzují Mosty. Pomalu gradující písnička je dobrá, ale vedle radikálních skladeb působí nepatřičně. Nesoulad mezi poselstvím a uměřenou hudbou potvrzuje Revolution, začínající jako folková balada.
Alex Švamberk