Ad Nedémonizujte Polsko (A2 č. 15/2008)
Kritička mého článku (Polsko vzpomíná na rok 1968, A2 č. 13/2008) Joanna Derdowska nepostřehla, že jsem v něm nestudoval a nechtěl ani sugerovat „vrozený polský antisemitismus“. Poukazoval jsem však na multikulturní přístup poválečných evropských Židů ke konceptu národa.
Polsko roku 1968 zde posloužilo jako příklad, kde Židé nejtvrdším způsobem narazili na přístup odlišný, který je ale běžný v různém stupni v celé středovýchodní Evropě. Možná silnější důraz na existenci etnického národa v Polsku než například mezi Čechy není dán genetickou výbavou Poláků, nýbrž odlišným historickým vývojem polského „národního obrození“. Zejména absence stabilní polské státnosti či autonomie v 19. století a neustálé střety s jazykově i nábožensky odlišnými národy z východu i západu velmi zostřily etnickou hranici polského národa. Právě komunistická polská vláda toho však dokázala cynicky zneužít.
Vrátil bych se k příkladu starého pána Zygmunta Baumana. Ačkoliv mu Derdowska stáhla kalhoty a ukázala jeho rudé trenýrky, jež oblékal před šedesáti lety (od té doby postupně bledly), z diskuse ho nevyřadila. Zrovna Bauman chtěl chápat židovství jen jako jakýsi bonus k bytí Polákem. Jeho příklad tedy nejen nepovažuji za „nevhodný“, ale v kontextu mého článku za exemplum par excellence.
Most mezi historickou událostí a současností asi v článku působí (ve snaze o žurnalistickou zkratku) zjednodušujícím či zkreslujícím dojmem. Ovšem i tyto pasáže pouze říkají, že Poláci neprošli ve společenské praxi transformací v národ občansko-politický, byť takovou sebeprezentaci mohou vytvářet. Stojí snad přitom za zmínku, že „etnické a národní“ menšiny (na rozdíl od kupříkladu sexuálních) dnes prožívají pod křídly speciálního zákona na jejich ochranu a podporu zřejmě nejkrásnější léta na polské zemi v celé své historii.
Nemůžu se zbavit pocitu, že autorka přelétla můj text s filtrem, který ji dovolí spatřit jen to, na co je při útocích na dobré jméno polského národa zvyklá. Pokud se některé střelivo v arzenálu protivníka nevyskytuje, prostě si ho doplní. Z kánonu obranných „defamačních“ argumentů pak vynechala snad jedině polskou organizaci na pomoc Židům před Hitlerem „Žegota“, kterou jako světový unikát zřídila přímo (exilová) vláda. Neustálým trhoveckým účtováním, například často slýchané „my jsme vás mordovali v Jedwabném a Kielcích, ale vy jste nás mučili ve stalinských žalářích“, se mnozí Poláci možná ve svých očích hájí. Ve skutečnosti však potvrzují lépe, než bych to dokázal já sám, že Židé v Polsku byli a zůstali „oni“, oproti „nám“ Polákům. Derdowské jsem vděčný mimo jiné za to, že svou reakcí přispěla ke zviditelnění velkých témat našeho čtyřikrát početnějšího souseda, která se v českých médiích snobsky a zápecnicky ignorují. Její vlastenecká povinnost však byla službou spíše medvědí. Posiluje totiž nepříliš vábný obraz, o jehož rozšíření se postarala minulá vládní garnitura dvojčat Kaczyńských. Tedy Poláků jako ukřivděnců, po kolena zabředlých ve starých národních antagonismech. Místo temných věšteb „opravdového“ antisemitismu by snad trocha haškovského (nebo gombrowiczovského?) odstupu neškodila.
Ondřej Klípa
Ad Došlo (A2 č. 15/2008)
Ondřej Slačálek na těchto stránkách vyrobil z mého myšlení „ideologii zdravého rozumu“, jíž se zaštiťoval minulý režim při pronásledování skupiny Plastic People (rozuměj: nedělali umění, ale něco, co není normální) a která se nyní projevila zákazem Komunistického svazu mládeže kvůli stanovám, v nichž usiluje o odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků formou revoluce (je to tedy také něco ujetého). Pravda je ale prostší: soud zakázal mladé komunisty, protože si dali do stanov úsilí o potlačení nějakého lidského práva. Jde samozřejmě o opatření symbolické, mladým rudým těžko co zabrání najmout si hospodu a dál v ní hlásat ideály světové revoluce. Stejně tak by jim stačilo změnit pár slov ve stanovách, což už pravicoví extremisté pochopili. Chránit demokracii (tedy soubor sedimentovaných politických předsudků, jak by napsal Slačálek) je věc nevděčná a neexistuje jen jeden jediný správný způsob, jak to dělat (přikláním se k rozsáhlé svobodě slova a zároveň nekompromisním zákrokům při náznaku, že extremisté své bludy realizují). Ale mělo by být jedno, zda tito lidé s „nonkonformními názory“ nosí trička s podobiznou Rudolfa Hesse nebo Che Guevary. Je-li takový postoj projevem „nemyšlení“ a „represivního přístupu“, pak se k němu hrdě hlásím. A stejně tak se hlásím k obraně společnosti, v níž jakákoliv kapela může svobodně „běžet hovnem proti plátnu“.
Jiří T. Král
Ad Krize české literatury (A2 č. 13/2008)
Dovolte mi jedním komentovaným příkladem krátce reagovat na článek Štefana Švece Četl jsem „román“ Michela Houellebecqa Rozšíření bitevního pole, kterýmžto dílkem se zmiňovaný autor mezinárodně proslavil, a mohu konstatovat, že ve srovnání kupříkladu s dílem Spas českého spisovatele Ivana Matouška se Rozšíření bitevního pole zjeví jako ubohá žabařina. To, že se mezinárodním bestsellerem stalo „Rozšíření“, a nikoli Spas, nevypovídá o kvalitě zmíněných knih a už vůbec to není vinou Ivana Matouška. Inu, je otázkou vkusu, z jakého úhlu literaturu posuzujeme. O vkusu Štefana Švece bohužel svědčí to, že jako „argument“ používá účelově vybrané a z kontextu vytržené titulky článků. Ofkóz – dnes je přece nejdůležitější ksicht, fejs, píár, imidž, anobrž fasáda… Pokud lze něco v souvislosti se současnou literaturou nazvat krizí, pak je to schopnost inteligence soustředit se na vnímání hlubších a složitějších textů. Hodnotných prozaických i básnických děl české provenience vyšlo za poslední desetiletí samozřejmě vícero a to, zda byla tato díla masově čtena a zda se zabývala tématy, která aktuálně hýbou světovými médii, považuji za naprosto irelevantní hodnotící měřítko.
Vladislav Reisinger