Režie Robert Redford, USA, 2007, 88 min.
Bontonfilm 2008
Nelze se ubránit podezření, že za návrat Roberta Redforda k režii po sedmileté pauze může vyhrocení deziluze z Bushovy vlády a započetí primárek před nadcházejícími prezidentskými volbami. Výsledná podoba filmu dosvědčuje, že zde jednoznačně převládla angažovanost nad tvůrčím pnutím. Hrdinové a zbabělci mají bezpochyby dobrý úmysl (až morální poslání): ke kladům snímku patří spolehlivé herecké výkony (Redford, Streepová, Cruise) a především pak umně a dynamicky vystavěný syžet s třemi dějovými liniemi, na sobě nezávislými a současně se v podtextu protínajícími. Redford vypráví takřka výhradně skrze dialogy, pouze v „afghánské“ linii si vyzkoušel i akční exteriérové pasáže. Jeho záměr ukázat nemorálnost těch, kdo rozhodují z Bílého domu o životech občanů, je však až příliš očividný. Totéž platí o glorifikaci amerického vojáka (a jeho smrti). Ve filmu toho postavy mnoho namluví, dokonce vyřknou nejednu ne zcela banální myšlenku. Bohužel i dostatek vět pouze vzletných. Hrdinové a zbabělci tak zůstanou stát na hranici mezi agitkou a dveřmi do našeho svědomí, přičemž „ideologická nahota“ film táhne k tomu prvnímu.
Lukáš Gregor
Kráska dne / Belle de jour
Režie Luis Buňuel, 1967, 101 min.
Hollywood Classic Entertainment 2007
Zatímco mnozí významní režiséři jsou na českém DVD trhu zastoupeni hned několika disky (především díky společnosti Levné knihy), snímků jednoho ze zakladatelů surrealismu Luise Buňuela najdeme poskrovnu. O to víc potěší každý další. Kráska dne spadá do jeho pozdější tvorby, rozhodně však patří k těm nejlepším filmům. Režisér se tu chápe situace využívané především v erotické literatuře: spořádaná manželka, která kvůli ostychu spí krátce po svatbě v posteli oddělené od manžela, má trochu masochistické sexuální představy. Když pak objeví možnost tajně docházet do jednoho z nevěstinců, nenechá si ji ujít. Buňuel však celou situaci nenahlíží tak jako erotické romány – nesoustředí se na muže, užívající si slastí s roztouženou ženou, nýbrž na ženu, žijící dva životy. Pro mužské publikum tak tato žena není předmětem touhy, ale spíš znepokojení. Až příliš totiž nabourává ideál „domácí pohody“. Do příběhu navíc nechává režisér vstoupit i další mužský prvek, jakýsi archetyp bouřliváka, plného sebevědomí, který se však ničeho neštítí. Vztah postavy, která je nám svou krásou sympatická (jedna z životních rolí Catherine Deneuvové), s postavou veskrze zápornou v nás vyvolává tíseň – zažité „pohádkové“ stereotypy jsou nabourány, každou chvíli očekáváme tragédii. Prolínající se sen a skutečnost pak nutí k většímu soustředění. Možná trochu krutý, ale do paměti se vrývající filmový zážitek!
Jiří G. Růžička
Sacco a Vanzetti / Sacco e Vanzetti
Režie Giuliano Montaldo, 1971, 120 min.
Levné knihy 2008
Společnost Levné knihy znovu uvádí do naší distribuce některé italské filmy, jež u nás byly za minulého režimu ideologicky zneužívány jako vzor pro kritiku západní společnosti a jejího politického systému. Jedním z nich je politická, dokumentaristicky pojatá rekonstrukce justiční vraždy dvou křivě obviněných italských emigrantů v USA ve dvacátých letech minulého století. Režisér vycházel při realizaci snímku z některých ideových pravidel a formálních postupů poválečného proudu neorealismu. Používá zejména strohý dokumentární styl, jehož prostřednictvím – s užitím pohledů do minulosti očima jednotlivých svědků a vypovídajících – vypráví průběh zločinu, soudního procesu i popravy obou obžalovaných. Film byl v době svého vzniku chápán jako kritická invektiva proti americkému justičnímu aparátu a soudnímu systému z pohledu levicově zaměřeného filmaře. Montaldo na základě studia dobových písemných materiálů, soudních análů a novinových článků přehodnotil veřejnosti prezentovaná fakta týkající se celé kauzy. Právě v neklidné době sedmdesátých let volí téma, kterým kriticky poukazuje na současnou společenskou a politickou strukturu USA. DVD neobsahuje kromě nabídky dalších titulů bohužel žádné bonusy.
Jan Švábenický
Dým bramborové natě
Režie František Vláčil, 1976, 95 min.
Bontonfilm 2008
Je málo takových děl, která snad ani nechtějí být velkými filmy a jejichž autoři se snažili jen maximálně soustředit na zpracování na první pohled nenápadného tématu. Dým bramborové natě Františka Vláčila takovým filmem je. Námět skromný, provedení až komorní, ale expresivita a opravdovost zachycení všech rozměrů lidského života mimořádná. „Dotkl jsem se něčeho, jen nevím čeho,“ říká doktor v jednom místě filmu. Obdobně je to myslím i se samotným Dýmem. Divák má dojem, že se skrze tento, na první pohled „banální“ film dotkl něčeho hlubokého a podstatného. V umění i v sobě samém. Ačkoliv to může znít pateticky, snímek je důkazem, že je-li tvůrce pravdivý, může být každé dílo veliké. Film vznik l po několikaleté Vláčilově vynucené odmlce, stejným tvůrčím návratem byl i pro tehdy zapovězeného Rudolfa Hrušínského. Přepis na DVD je ve slušném obrazovém transferu, který si udržel zejména přirozené barevné ladění melancholických podzimních krajin. Jako bonusy najdeme tři krátké vzpomínky hereckých představitelů (A. Švehlík, V. Jandák, J. Somr), malou fotogalerii a filmografie tvůrců.
Petr Gajdošík
Giedré Lukšaité-Mrázková, Jaroslav Tůma, František Vyhnálek – život s cembalem
Arta 2007
Tentokrát není „hvězdou“ dvojalba ani hudba, ani interpret, nýbrž nástroj, respektive nástroje: cembala z hovorčovické dílny Františka Vyhnálka. Nahrávka vznikla k dvacátému výročí její existence. Vzhledem k tomu, že trend historicky poučené interpretace (který vedl k oživení stavby cembal) je poměrně mladá záležitost a my jsme ho za minulého režimu u nás takřka nepoznali, neměl Vyhnálek v roce 1987 možnost navázat na tuzemskou tradici a zahájil činnost své dílny doslova „od nuly“. První cembalo postavené nikoliv z prefabrikovaných dílů, nýbrž samostatně podle dochovaného plánu bylo určené pro Jaroslava Tůmu, který na ně na této nahrávce hraje Toccatu decimu od Girolama Frescobaldiho a jedenáct chorálních preludií od J. S. Bacha. Vedle tohoto – jednomanuálového německého – cembala defiluje na CD šest dalších hudebních nástrojů – dvě dvoumanuálová vlámská cembala, dvoumanuálové francouzské cembalo, dva italské virginaly a jednomanuálové italské cembalo. Jaroslav Tůma a Giedré Lukšaité-Mrázková na ně střídavě hrají skladby barokních mistrů. Baroko tu má své výsostné opodstatnění, právě v jeho čase zažívalo cembalo zlatý věk a doboví skladatelé ho vybavili literaturou, která je dodnes aktuální. Cembala z dílny Františka Vyhnálka jsou nejen nádhernými a v hudebním provozu dokonale funkčními nástroji, ale jsou to i krásná umělecká díla. Barevná fotodokumentace tak mohla být bohatší.
Wanda Dobrovská
M.B. + E.D.A
Regolelettroniche
Baskaru 2007
„Otec italského industriálu“ Maurizio Bianchi (1955) ve svém hlukovém období vydal obrovské množství alb. Po mnohaleté pauze a konverzi k jehovismu je jeho tvorba jemnější a prosta apokalyptických zvukových hran a vizí. O dvacet let mladší Emanuela di Angelis prošla celou řadou noiseových a elektronických sestav (Joyce Whore Not, Tu M, Mou, Lips!), až se před třemi roky vydala na sólovou dráhu. Společné album sestává ze čtyř skladeb v délce od dvou do pětadvaceti minut. Každý kus je decentním rozvíjením jedné donekonečna se opakující smyčky, která zní tak trochu „zpoza rohu“, jako by jejím zvukovým zdrojem bylo přehrávané elpíčko, což ale dle údajů na obalu alba není. Repetice je hlavním, téměř jediným stavebním kamenem celého alba, čtyři použité smyčky se od sebe příliš neliší a jsou ve svém průběhu jen decentně měněny zkreslením (v takových chvílích se připomene Bianchiho zvukově divoká minulost) občasným škobrtnutím. Minimalismus Bianchiho a di Angelis se odvíjí jako dlouhá nit s pravidelně uvázanými uzlíky, okolo níž se rozprostírá ticho. Doporučuje se hlasitý poslech o samotě, takhle zvečera. Romanticky barevný kytičkovaný obal trochu klame; spíš než hudbě na disku obsažené je příbuzný estetice mladého francouzského vydavatelství.
Petr Ferenc
Prosti Dumi
Ajde na Balkana
Indies Scope 2007
Prosti Dumi jsou další z kapel, které učaroval balkánský folklor; dokázali se však vyvarovat klišé a jejich album zastiňuje většinu podobných nahrávek. Nehrají tradiční písně v novém, ale přicházejí s vlastním materiálem, v němž se jim lépe daří integrovat tradice se špetkou rockového koření. Před prvoplánovým využitím rockové rytmiky dali přednost kombinaci baskytary s řadou perkusních nástrojů od djembe a bubnů säd až po makedonský tapan, které dokážou lépe vyjádřit rytmickou neobvyklost balkánské hudby. Rytmus ovšem není primární; energii sice kapela nepostrádá, ale neplýtvá s ní, používá ji ke zdůraznění gradace nebo vytvoření kontrastu k smutkem prodchnutému materiálu, jehož tesknotu zdůrazňují dlouhé tóny akordeonu. Hlavní devízou je vedle tvůrčího potenciálu Ladislava Assenova procítěný vokál Gabry Bultasové, která má v hlase hořkost, jakou by jí mohla závidět mnohá šansoniérka. Když v závěru skladby Liljano cvete opakuje „na more, na more“, je z jejího projevu cítit nenaplněná touha a v rychlejších skladbách, jako je Rumenen stopanino a Djavolskoto devojcze, ukazuje, že zvládá i ráznější a drsnější polohy.
Alex Švamberk
Mike Oldfield
Music Of The Spheres
Universal Music 2008
Mike Oldfield jde dál za instrumentální hudbou a nadále hledá a předkládá kompozice evokující sci-fi. Na novém počinu přichází s představou prostorové muziky, již člověk není schopen autorsky ovlivnit. Obrnil se koncepcí musica universalis řeckého myslitele Pythagora. Podle ní je hudba spjatá s pohybem slunce, luny a planet, neboť jejich vzájemné vztahy odpovídají obvyklým hudebním strukturám. Muzika na albu staví na čistých, až matematicky prokomponovaných harmoniích. Dalo by se říct, že namísto hudebníka tvoří badatel, který si každý tón na desce musí zdůvodnit. Obě části desky mají pevnou strukturu a skladby silné vnitřní pnutí, které se postupně, vždy s každou následující, zjevuje navenek. Pro kolekci platí, že může bez sebemenší úpravy (jak je u Oldfieldovy tvorby z posledních alb obvyklé) znamenitě fungovat jako soundtrack. Symfonické dílo bylo nahráno v britských studiích Abbey Road. Vystoupili na něm čínská pianistka Lang Lang a novozélandská zpěvačka Hayley Westenra. Oldfield pro jistotu své fanoušky i odpůrce několikrát upozornil, že v žádném případě nepokračuje v sáze Tubular Bells, svých nejslavnějších hudebních dílech. Jako by věděl, co si o jeho nahrávkách kdekdo myslí. Na jeho obranu nutno říct, že vyrovnávat by se každý měl tomu nejlepšímu, čili proč nesrovnávat s pomníky, které si v dávných časech vystavěl.
Jaroslav Špulák