Použiji-li výrok jedné z nadšených recenzí na český snímek Bobule – „film, jehož chuť si budete ještě nějaký ten týden přehazovat na jazyku“, mám hned na mysli jiný jazyk, tedy řeč. Úrodná vinařská jižní Morava má vlastní nářečí a kulturu. Bylo by hnidopišské vyčítat filmu špatně přehozenou mašli u kroje (jedna patří dopředu a druhá dozadu), zmínku o tak starém ročníku vína, že každý vinař v případě bílé odrůdy musí zakroutit hlavou, anebo hraní golfu mezi vinicemi za dob komunismu. Jak se u toho má ale cítit Moravák, když mu jedna z hlavních moravských postav v naprostém klidu jako dovětek naservíruje slovo „viď“, tedy typický projev pražáctví? Zle. A to mu ještě přidá bodrý Václav Postránecký, který si patrně spletl region, když místo malebného jihomoravského “kurňa”, jak by řekli vinaři, „keří do vína opravdu dělajú 25 roků“ (nikoliv „let“), použije slovo „kurva“, vyskytující se spíš v oblastech severních. Možná si mohli tvůrci nejprve otevřít nějaký dobrý ročník s Moravákem a nechat ho z dialogů vyházet plesnivé bobulky.
Lucie Vavříková
V Tichomoří se říká, že pokud muž přežije padesátku, má šanci se dožít opravdu vysokého věku. V Polynésii, Melanésii a Mikronésii totiž mnoho lidí umírá mladých v důsledku infarktu, mrtvice či komplikací spojených s cukrovkou. „Je to neuvěřitelné, co tu lide konzumují,“ děsí se Heiko Bammann, ktery po léta pracoval pro Organizaci pro výživu a zemědělství FAO v Tichomoří. Téměř nikdo tu již nerybaří, skoro nic se tu nepěstuje, přestože jsou ostrovní země pro pěstování tropického ovoce jako stvořené. Dováží se místo toho zmražené jídlo té nejnižší kvality z Nového Zélandu, Austrálie a Spojených států. Tyto potraviny se tu pak prodávají několikrát dráž než jinde ve světě. V některých oblastech Mikronésie trpí až 90 procent dospělých cukrovkou a na Marshallových ostrovech potkáte desítky lidí bez končetin (důsledek zanedbané cukrovky). Členové vlády několika tichomořských zemí se v letadlech nemohou vejít ani do sedadel první třídy. Dvěstěkilogramoví muži či ženy tu nejsou žádnou výjimkou. Na jídelníčcích místních restaurací hrdě dominují hamburgery s vejci, sýrem a hranolkami, zatímco saláty na nich buď nenajdete nebo stojí třikrát víc než kus tučného masa.
André Vltchek
Další historická konference v letošním „osmičkovém“ roce a zároveň druhá na parlamentní půdě proběhla 14.–15. dubna v Senátu s názvem 1918: Model komplexního transformačního procesu?. Rok 1918 zde byl tematizován jako dějinný přeryv i jako intermezzo dlouhodobějších procesů, pomyslný svorník mezi „dlouhým“ devatenáctým stoletím a stoletím dvacátým. Došlo na pohledy ve srovnávací perspektivě, ať už diachronně (paralely s rokem 1989) či synchronně (srovnání mladého státu s jeho středoevropskými sousedy), stejně tak jako na obrazy vzniku Československa rakouskýma či maďarskýma očima. Nechyběly analýzy mytizace či „druhého života“ října 1918 v kolektivní paměti. Meziválečné Československo se tak stává z fetiše volným polem pro rozličné výklady. Obrovské tematické i konceptuální rozpětí konference a různorodost referentů mohly přinést ostřejší konflikty na úrovni generační či nacionální. Že na ně nedošlo, lze snad chápat i jako jistý barometr stavu české historiografie. Zdá se, že ta po fázi obrazoborectví a prvních vzdorů konečně dospívá a nachází rovnocenné místo mezi svými středo- a západoevropskými protějšky. Snad jí to vydrží.
Matěj Kotalík
Kulturní obec (či její zbytky) se začala intenzivně rozčilovat nad přerozdělováním magistrátních grantů. Je to ohromná kauza, díky níž si mohou oddechnout radní ostatních městských částí. I oni přerozdělují – a ne zrovna malé částky, jenže na ně v tom petičním shonu jaksi není vidět. A tak si v klidu na Praze jedna „odklepnou“ statisícovou podporu pro estrádní umělce, kteří se tváří jako bůhvíjací lidumilové, když důchodcům předvedou ve velkém sále Lucerny vykopávky českého popu. Zkrátka nepřijdou ani Shakespearovské slavnosti, vrchol to umění, a do kasičky dostanou přisypáno i naše oblíbené muzikály. Z rozdělených peněz je evidentní, že Praha 1 neví, na co má vlastně přispět, čemuž se nelze divit, nemá totiž schválenou žádnou kulturní politiku. Proč také, když z celkové částky jedenácti milionů rozdala jen sedm, o zbytek nechť si přijdou zájemci o peníze žebrat pod rouškou „spolupořadatelství“, úspěšné kamufláže nejasného financování. Až se zmíněná kulturní obec vypořádá s panem Richterem (a nepadne-li do té doby absolutním vyčerpáním), bude načase podívat se na prsty menším zvířatům. Vidím to jako velký úkol, poslední, než tu kultura zdechne docela.
Marta Ljubková