Režie Chris Miller, Raman Hui, 2007, 93 min.
Bontonfilm 2007
Prostořeký zlobr Shrek se dočkal svého třetího dobrodružství. První dva díly nastolily novou vlnu animovaných pohádek i pro dospělé. Dospělým libé ozvláštnění vycházelo z množství intertextuálních parodií na současnou popkulturu. Tvůrci třetího filmu se ale rozhodli vtipné citace minimalizovat s odůvodněním, že si je po šrečím vzoru „vypůjčil“ každý druhý snímek s mluvícími zviřátky. Nechali se slyšet, že budou nadále rozvíjet pouze oblasti specifického šrečího humoru. Zbyly dlouhé nudné pasáže. Předčasné střihy. Zklamání. Fakt, že nejvtipnějším místem filmu je ojedinělá parodie na stařičkou Sněhurku Walta Disneyho, smutně dokazuje, že se autoři třetího dílu vydali na své pohádkové cestě nesprávnou odbočkou. Rozvleklé moralizující dialogy. Kraťoučké akce. Rozhořčení. Výpravu za pubertálním králem Artušem zachraňuje něco, co současným animovaným filmům chybí. Sympatické propracované postavy. Shrekovo trauma z nečekaného otcovství úspěšně prolíná celým příběhem, kocour a oslík si poměrně vtipně prohodí svá těla. Technika a úroveň animace doznaly výrazného zlepšení oproti předchozím dílům, například posmutnělé svícení ve scéně žábákova pohřbu. Originální zářivá jednička. Výborná dvojka. Trojka. Shrek si na své třetí cestě z hlediska vtipnosti dal výraznou pauzu. Nezbývá než doufat, že již ohlášený čtvrtý díl nám za tři roky přinese více šrečí nádhery.
Milan Klíma
Blade Runner
Režie Ridley Scott, 1982, 120 min.
MagicBox 2007
Blade Runner patří k základním sci-fi filmům v dějinách kinematografie. Čeští diváci však mají poprvé možnost vidět jej v režisérském sestřihu, označeném dokonce za finální. Snímek, odehrávající se v čím dál bližší budoucnosti (2019), je jedinečný v tom, že v něm těžko najdeme kladného hrdinu. Není jím ani lovec replikantů Deckard v podání Harrisona Forda a asi ani lovení replikanti, kteří se vzbouřili proti svému osudu (jejich stvořitelé je obdarovali falešnými vzpomínkami, schopností prožívat city a čtyřletou životností). Jediným zlem se ukazuje být systém, který roboty využívá, zlidštil je, ale po využití likviduje. Má divák fandit sympatickému detektivovi, nebo zamilovanému robotickému páru, který jde přes mrtvoly? Na snímku i dnes oceníme jeho zešeřelou atmosféru, vizi přelidněného světa, který se již vypořádal s posledními zbytky přírody a preferuje její umělé náhražky. V tomto dvoudiskovém vydání najdeme kromě režisérsky upravené verze (a údajně i nově dotočených scén) také dokument přesahující tři a půl hodiny! Dozvíme se z něj například, že původně měl Deckarda ztvárnit Dustin Hoffman nebo že Ridley Scott souhlasil s režírováním až poté, co zemřel jeho starší bratr. Fanoušci snímku však nejvíc ocení asi komentované vystřižené scény, v nichž se objevuje i sen o jednorožci, kterého Deckard najde v papírové podobě v závěrečné scéně. Po letech se Blade Runner zdá být stále lepší!
Jiří G. Růžička
Nebe nad Berlínem / Der Himmel über Berlin
Režie Wim Wenders, 1987, 127 min.
Zóna, Aerofilms 2007
Jeden z nejvýznamnějších filmů osmdesátých let se v době svého uvedení stal doslova kultem. Jeho hypnotická atmosféra, neobvyklé ztvárnění a koneckonců i originální myšlenka „andělů“ mezi námi z něj učinily dílo, jež oslovilo rozdílné divácké skupiny. Čistě z filmového hlediska přinesl film mnoho nového, od práce s kamerou přes střih až po hudební složku, kombinující filmovou a živou hudbu. Nejpodstatnější na filmu ale je, že na plátně opět ožily emoce ve spojení s filosofickou hloubkou (což mi připadá přesnější než zprofanovaný termín „poselství“). Nebe nad Berlínem je film o nás, o našem světě, o poezii a hloubce života, kterou si ale sami často neumíme uvědomovat. Nevnímáme všechny rozměry a barvy našeho žití a andělé kolem nás mohou přinášet jen znamení. České DVD obsahuje film v kvalitním transferu s originálním německým zvukem a původními českými titulky z 80. let. Doplněny jsou režisérem komentované vystřižené scény, hudba k filmu a trailer. Bezesporu jeden z nejdůležitějších disků roku.
Petr Gajdošík
MCH Band
1982–1989
Black Point Music 2007
Osmdesátá léta byla pro Mikoláše Chadimu nelehkým, ale zároveň neobyčejně produktivním obdobím. V atmosféře neustálých zákazů byl nucen vzdát se stabilní kapely. Sestavoval tedy krátkodobé formace, vystupující většinou pod různými pseudonymy. Nahrávky pořizoval podomácku, ale se slušnými technickými výsledky; vydával je pak na samizdatových kazetách pod hlavičkou MCH Band. Nejstarší kazetou je Krokodlak (1982), jednorázový projekt se členy Švehlíku. O rok pozdější nahrávka – Jsme zdrávi a daří se nám dobře – má ještě temnější a expresivnější zvuk, umocněný trombonem Vladimíra Dědka. Stejně jako v případě Krokodlaka jsou zařazeny dvě verze pořadu: propracovaná domácí nahrávka plus syrovější záznam koncertu. Experimentální fázi MCH Bandu odstartovalo vystoupení na festivalu v Ostrově nad Ohří v říjnu 1984. Pětatřicetiminutovou skladbu s divokými improvizacemi na podkladě magnetofonových smyček najdeme na disku Feeling fine in 1984well. Strukturovanější, ale stále radikální pokračování vyšlo na 198Four Well? (1985), kazeta Gorleben (1986) se vrátila k písňové formě. Nejznámější se stala nahrávka Es reut mich f... (1988), postavená na německých textech Ivana Wernische. S tímto repertoárem totiž mohl MCH Band od začátku roku 1989 normálně koncertovat a roku 1990 jej vydal jako svou první desku. Reprezentativně připravené šestialbum je doplněno obsáhlou přílohou.
Jaroslav Riedel
Josef Klíč
Vosková podobizna nepolapitelného
Guerilla records 2006
Violoncellista a skladatel Josef Klíč (1976) vytvořil a nahrál pro brněnské HaDivadlo hudbu k inscenaci Čapkovy hry Věc Makropulos (režie Ondřej Elbel) a posléze se ji rozhodl vydat též na samostatném nosiči, spolu se dvěma rovněž literárně inspirovanými skladbami. Vydávání soundtracků k divadelním inscenacím u nás není běžnou praxí a je samozřejmé, že hudba na objednávku funguje jinak jako doprovod v divadle a jinak při poslechu v obýváku či v autě. Právě řidičům by ji asi nebylo dobré doporučovat: pro takto nervní a strhující hudbu je třeba soustředěné vnímání – totiž: mít prostor na reakci, která nemusí být nejmírnější. Leckterý by se pak mohl vybourat, neboť při několikanásobném poslechu má svérázná, v podstatě jen violoncellová nahrávka s několika vokálními party (kromě hlasu autora též alt Marcely Arnoštové) až narkotické účinky. Risk je nemalý, odměna veliká! Ostatně, již zdánlivě artistní název varuje i slibuje zároveň.
Vojtěch Varyš
Annie Lennox
Songs Of Mass Destruction
Sony/BMG 2007
Čtvrté sólové studiové album skotské divy je intimní zpovědí zpěvačky plné obav a pochybností, která v silných a smysluplných textech vypráví příběh smutku, hořkosti a bilancování („Womankind was born for pain“, „I’ve seen too much, I know too much, I hurt too much, I feel too much“). Není náhodou, že většinu alba zaujímají zvukově čisté křehké balady, kterým dominuje jemné aranžmá postavené na suverénním hlasovém výkonu
Lennoxové, doplněné nerušivým klavírním doprovodem (některé party odehrála sama zpěvačka) spolu s podpůrnými vokály. Tyto balady (Through The Glass Darkly, Lost, Fingernail Moon) jsou dobře provedeným mírným nadstandardem, do výšin však album vytahují písně s tepajícím soulovým drivem, ve kterých Lennoxová dokazuje univerzálnost svého talentu a bez problému hájí pozici jedné z mála bílých zpěvaček schopných měřit se s černošskými interpretkami. Zvuk, tempo a provedení písní Love Is Blind, Ghosts In My Machine či Womankind se vyrovnají tomu nejlepšímu, co letos na černošské scéně vzniklo, a nesou zřetelnou pečeť autora a producenta Glena Ballarda, který kdysi vystřelil do hudebního nebe Alanis Morissettovou (album Jagged Little Pill). Songs Of Mass Destruction je precizně zpracované album s překvapivou energií.
Jan Jílek