Když jsme v září roku 2004 s Michalem Kosákem dělali rozhovor „bilančního“ charakteru s Jiřím Brabcem, který ho nakonec pro časté zabíhání do osobních vzpomínek (včetně rodinných apod.) nedovolil zveřejnit, poslední otázka byla směřována právě k jeho vztahu k žákům. Jiří Brabec nás ani nenechal otázku dokončit a řekl: „Já nemám vůbec žádné žáky, to vůbec není pravda! Nemám lidi, kteří by šli v mých stopách, mám okolo sebe lidi, kterých si vážím proto, že myslí samostatně. Na fakultě jsem se s nimi setkal. A jsem strašně rád, že s nimi mohu spolupracovat. Nikdy jsem neměl pocit, že já jsem ten, kdo určuje dialog, naopak mě vždy zajímá, jak ti lidé myslí, protože naštěstí myslí úplně jinak než já, jelikož mají jiné zkušenosti. Takže: žáci žádní, ale spolupracovníků celá řada. A vůbec mi nevadí, že oni to tak necítí.“
Tato citace by zcela postačovala jako odpověď na příspěvek Vladimíra Novotného s názvem Kde ti všichni žáci jsou?, který byl publikován na Portálu české literatury 17. 12. 2007 a v němž reagoval na rozhovor s Petrem Boháčem v Tvaru 20/2007, kde se mluví o Brabcových žácích. Pan Novotný se vypořádává na několika řádcích a velmi lehkým perem jak s odbornou kariérou Jiřího Brabce, který podle pana Novotného „nic většího iks let nevydává“, tak s jeho žáky, jejichž existence je „bohapustá smyšlenka anebo notně duchaprázdná myšlenka“.
Je trapné, že musím (vzhledem k adoračnímu charakteru následujícího a tedy natruc Jiřímu Brabcovi) panu Novotnému, který nemůže najít Brabcovy žáky dosahující formátu Trávníčka, Bílka, Fice, Malury, Glika, Nejedlého ad. (proč tato jména?), alespoň naznačit, jak se věci mají. Jsem si vědom, že tak přistupuji jak na předstírání nevědomosti ze strany pana Novotného, tak i na nechutnou hru jemu vlastní, protože jeho text vedle odporné likvidační rétoriky potvrzuje, jak je „výkon“ na poli dnešní literární vědy posuzován širším publikem, tj. kdo toho kolik udělá, kdo má jaké zásluhy! Aby bylo jasno a s omluvou, že se uchyluji ke konfesi: pro mne byla v polovině devadesátých let podstatnější jedna přednáška Jiřího Brabce než stohy hlušiny produkované panem Novotným.
Telegraficky: Jiří Brabec – vedle působení pedagogického v letech 1990–2002 – řídí a zásadně formuje Spisy T. G. Masaryka (mj. jeden z největších současných edičních podniků), dále Dílo Jaroslava Seiferta a Dílo Karla Šiktance. V posledních sedmnácti letech Jiří Brabec publikoval desítky zásadních literárně historických studií, napsal množství kritik, přednesl nespočet veřejných přednášek, předmluvou či doslovem uvedl řadu klíčových děl české literatury, významně se podílí na literárním provozu (členství v komisích, radách apod.). Podstatné však je, že Brabec jako jeden z mála ze své generace představuje v této době osobnost, která je pevně svázána s tradicí našeho literárního dějepisu. Je pokračovatelem Felixe Vodičky, který měl na Brabce vliv bezprostřední, kráčí ve stopách Šaldových, nese dědictví Vlčkovy školy, na jejíž základní premise, tj. dokonalé, hluboké znalosti předmětu Brabec svá studia staví. Je jedním z mála intelektuálů, kteří po prozření z 50. let získávají nedůvěru ke všemu, co je ideologické, a dokáže si tuto ostražitost uchovat i ve svých pozdních letech. Nejcennější však na Brabcovi je jeho schopnost uchopit literární dílo v jeho celistvosti a plasticitě a představit ho čtenáři, posluchači, žáku jako něco, co má schopnost utvářet integritu osobnosti, s čím je nutné, pokud tomu chceme porozumět, svést poctivý vnitřní zápas.
Nemůže-li si pan Novotný s jedinou výjimkou Michala Bauera ve své sprostotě vzpomenout na jediné jméno střední generace z těch, kdož se k Brabcovi hlásí, nelze než říci, že došel ve své blamáži za samou hranu. Heczková, Glanc, Merhaut, Papoušek, Špirit, Vojtěch, Wiendl. Slyšel jste, pane Novotný? A co nejmladší? Ti (a lovím jména jen z okruhu mně nejbližších), kteří se k Brabcovi (bez fanfár, na které asi pan Novotný jedině bude ochoten reagovat) přihlásili publikací Docela i sborník v roce Brabcových pětasedmdesátin? Dětáková-Jürgens, Kostrbová, Pospíšil, Topor, Boháč ad. Co editoři Kosák a Tomáš? V neposlední řadě nelze nezmínit Brabcovy žáky Karla Jana Čapka, Víta Kremličku a Jaromíra Typlta, jejichž básnickou tvorbu Jiří Brabec v 90. letech bezprostředně ovlivnil. Co více by si mohl univerzitní docent přát?
Na konec výzva-doporučení: nechť pan Novotný na okraj svých dalších stylistických cvičení jednoduše a prostě veřejně prosí Jiřího Brabce za odpuštění.
Jiří Flaišman, Brabcův žák; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.