Ad glosa (A2 č. 19/2008)
Ondřej Slačálek se rozvášnil nad mým údajným záměrem „převést akademickou autonomii na dominantní kód dnešní společnosti, na řeč peněz“. Prý mám v úmyslu předhodit poslední neohlodanou kost ve veřejném prostoru soukromým korporacím, a zrazuji tak nejen Stranu zelených, ale i svou aktivistickou minulost. A ještě se za to nechám pokrytecky chválit Hospodářskými novinami, hlásnou troubou velkého byznysu. Prostě Jidáš Liška.
Protože autora dobře znám, nezlobím se na něj. Představuji si, jak po přečtení titulku „Univerzity se mají proměnit ve firmy“ v Hospodářských novinách rozhořčeně usedl ke klávesnici a zapomněl, že ministr školství přece není autorem článku. Formulace typu „zkostnatělé univerzity se budou nuceny chovat jako firmy, rektoři jako výkonní manažeři a roli senátů nahradí správní rady“ bych – vzhledem ke svým dlouhodobým názorům a postojům – stěží dokázal vyplodit. Jedna věc jsou fráze a slogany v titulcích a druhá věc je obsahová stránka záměrů, s nimiž ministerstvo (MŠMT) v oblasti terciárního vzdělávání přichází.
Vůbec nejde o omezení akademické autonomie. Například role studentů v samosprávě vysoké školy je nezastupitelná a OECD pokládá naše zkušenosti v této oblasti za praxi hodnou následování i v dalších zemích. V akademickém senátu se však leckdy řeší provozní detaily místo strategických otázek, tu a tam dokonce senát supluje roli odborů, což mu nepřísluší. Nechceme „rušit“ akademické senáty, ale nastavit jejich pravomoci podle typu a potřeb instituce. Koneckonců předpokládáme, že konstrukce a role senátů nebude upravena zákonem, ale až vnitřním předpisem. Chceme také posílit význam reprezentace absolventů („bývalých studentů“) v univerzitních strukturách, což je v zahraničí běžné. A vliv firem na chod vysokých škol? Všechno je otázkou míry, ale v principu nevidím nic špatného na posilování oboustranně výhodné spolupráce mezi vysokými školami a podnikatelskou sférou, zvláště pokud lze očekávat, že to kromě přílivu privátních peněz do terciárního vzdělávání zprostředkovaně přispěje i ke „korekci nadvlády trhu“. Věřím, že se mi při nějakém osobním setkání podaří o tom přesvědčit i Ondřeje Slačálka.
Ondřej Liška, ministr školství
K Národní knihovně
Zdálo by se, že jako přímý iniciátor petice na záchranu projektu nové knihovny jsem přímo u zdroje informací. Zúčastnil jsem se jednání s primátorem, s ředitelem Národní knihovny, s Janem Kaplickým, s některými zastupiteli, vlivnými architekty, ale i s lidmi o architektuře píšícími a filosofujícími, navštěvuji veřejná jednání na magistrátu, podílím se na organizaci benefičních koncertů, vystupuji pravidelně v médiích atd. Přes to přese všechno je můj dojem z toho všeho mlhavý, rozpačitý a ubíjející. Politici v čele s primátorem knihovnu nechtějí, i když by veřejně s mým názorem nesouhlasili a napadli by mě, že to takto nikdy neřekli. Toto své přesvědčení však mohu opřít o svá pozorování při komunikaci s nimi anebo prostě vyplývá z mnoha jejich oficiálních výroků. Ze všeho mám dojem, jako by je celá kauza už unavovala a byli by nejraději, aby vůbec neexistovala. Bohužel pro ně v současné medializované situaci není možné zamést ji jen tak pod stůl, a tak aby se nemusel problém řešit, veškerá rozhodnutí alespoň oddalují. Proti stavbě se zatím nenašlo nic tak radikálně přesvědčivého, aby se kauza mohla zamítavým stanoviskem uzavřít. Proč musí být argument tak silný? Protože v opačném případě by došlo ke ztrátě popularity politiků, další degradaci politické scény a v důsledku toho ke ztrátě volebních preferencí, a tím i moci. Nevím, jaký zázrak by se měl stát, aby se knihovna postavila. Nová garnitura politiků v dohledné době nepřijde, celou politickou scénu vyměnit nelze a bylo by to určitě vůči některým jedincům i nespravedlivé.
Nejsou peníze, zaznělo mj. z úst primátora Pavla Béma. Chápete? Nejsou peníze na Národní knihovnu, na jednu z nejdůležitějších staveb, jakou je možné v Čechách postavit. Na stavbu typu Národního divadla. Na stavbu, která nám na staletí bude zvyšovat sebevědomí, která bude prezentací naší národní hrdosti, která bude symbolem naší vzdělanosti, která bude velmi reprezentativní a symbolická, která bude prostě krásná a my na ni budeme hrdí. Dennodenně se v Praze stavějí desítky průměrných kancelářských budov, hotelů, nesmyslných nákupních center a stát nemá v době největší prosperity (jak říkal pan prezident) peníze na Národní knihovnu. To je přece skandální! Žádný Čech by neměl zůstat zticha. Naši osvícenci se musejí obracet v hrobě. Naše drahá vládnoucí ODS, vzpamatuj se, prosím!
Většina lidí, kteří Národní knihovnu ať z těch či oněch důvodů odmítají, se odvolává na právo a spravedlnost. Neustále se snaží všemožně zpochybnit výběrové řízení. Ať už se prokáže, že soutěž byla zmanipulovaná, nebo ne (věřím že nebyla), návrh od Future Systems je prostě nejlepší. Zvítězí-li právo v tom negativním slova smyslu a Kaplického knihovna nebude stát, bude to prohra pro všechny. Nepostaví-li se tento dům, vzdáváme se Wichterleho kontaktních čoček, Dvořákovy Novosvětské, Hubáčkova Ještědu, Heyrovského polarografu, Voskovcova a Werichova Osvobozeného divadla a dalších milníků našeho národa. Důvodem bude pravděpodobně nějaká nicotná marginálie, nějaká mezírka, něco tak trochu relativního, diskutabilního, co budou muset obhájit ti nejprestižnější právníci, bude to něco, co běžný občan nebude chápat. A zbude zas jen hořká pachuť.
Jiří Černický, redakčně kráceno
Soutěž
Správná odpověď na soutěžní úkol z čísla 18 – Napište nám, jak se jmenoval první výbor z textů Jaroslava Kolára. – zní: Návraty bez konce. Knihu Jaroslava Kolára Sondy posíláme Jitce Hoglové do Holešova.
–mam–