Vetřelci vs Predátor 2 / Aliens vs. Predator: Requiem
Režie Colin Strause, Greg Strause, 2007, 86 min.
Bontonfilm 2008
Vetřelec (1979, Scott), Vetřelci (1986, Cameron), Vetřelec3 (1992, Fincher), Vetřelec: Vzkříšení (1997, Jeunet). Predátor (1987, McTiernan), Predátor 2 (1990, Hopkins). Dvě vesmírné (ne)stvůry plnily pokladny kin tak dlouho, až se studio Fox rozhodlo zfilmovat komiksový cross-over Alien vs. Predátor. V roce 2004 béčkový režisér P. W. Anderson kvůli mělkým lidským postavám a nedostatečným akčním scénám promarnil šanci, rozčílil diváky a neuspěl. O tři roky později přicházejí bratři Strausové se sequelem. Pro další souboj vesmírných vraždících hrdinů volí totálně odlišnou strategii. Prostředí se změnilo z arktické pustiny na americké maloměsto zalidněné tisícovkami potenciálních kořistí. Antagonistou se stává kříženec vetřelce a predátora. Tvůrci přitvrdili v oblasti násilí. Ignorují mnohá tabu hollywoodského mainstreamu. Na plátně nechají zemřít chlapce či těhotné ženy. Sázejí na hutnou atmosféru, všudypřítomné napětí a zběsilé tempo. Tentokrát o něco hlubší lidské postavy jsou rovnou napsány jako vedlejší. Jako blockbuster však snímek zklame. Akční souboje monster jsou stříhány v takové rychlosti a chaosu, že si je divák nestačí pořádně prohlédnout. V úvodu jmenované filmy těžily buď z mistrně budovaného napětí z neviděného, nebo naopak z propracovaných akčních scén. Rovněž druhý cross-over nedosahuje ani zlomku kvality svých předobrazů, ale už se alespoň netopí v arktických hlubinách propadáku.
Milan Klíma
Dobrák a zlí lidé / Le Bon et les méchants
Režie Claude Lelouch, 1976, 120 min.
Levné knihy 2008
V žánru kriminální retrokomedie se postupně vyprofiloval určitý typ hrdinů, kteří, ač na dráze zločinu, mají obvykle výrazné sympatie publika. Ani Claude Lelouch toto schéma ve svém snímku z roku 1976 neporušil, dodržel dokonce i obvyklé rozvržení postav hlavních hrdinů, v němž dominují dva muži a jedna žena (Marlène Jobertová), ozvláštnil film ale několika neobvyklými prvky. Tím hlavním je zasazení děje do okupované Francie 40. let, kde tříčlenná banda, vedená zkrachovalým boxerem Jacquesem, svádí souboj s policejním inspektorem Brunem (skvělý Bruno Cremer). „Nevýhodou“ této postavy před publikem je nejen to, že jde o policistu, ale v dobových souvislostech současně i o kolaboranta s německými okupanty. Vyústění zápletky tak je o něco předvídatelnější, včetně poválečného ocenění „zločinců“ za zásluhy v odboji. Lelouch naplnil zvolené téma solidním zpracováním, dobrým vedením herců a v obrazové složce zvláštním, sépiově tónovaným zabarvením. K přepisu obrazu, zvukové stopě i českým titulkům nelze mít vážnějších výhrad.
Petr Gajdošík
Ten prokletý obrněný vlak / Quel maledetto treno blindato
Režie Enzo G. Castellari, 1977, 95 min.
Řitka Video 2007
Tvorba některých italských žánrových režisérů je našim divákům známá z kin, televize nebo videodistribuce. Patří mezi ně i tvůrce především spaghetti-westernů a akčních policejních thrillerů Enzo G. Castellari, z jehož tvorby běžela řada filmů také u nás (Orlové nad Londýnem, Vůně cibule, Keoma, Cesta rajské smrti). Společnost Řitka video vydala v rámci válečné kolekce jeho proslulou akční variaci na Aldrichův Tucet špinavců. Skupina vojenských trestanců a dezertérů je vybrána pro nebezpečnou misi v týlu nepřítele. Historické pozadí druhé světové války zde opět nehraje důležitou roli. Tvůrce se zaměřuje především na tři základní aspekty: typologickou profilaci antihrdinů, časoprostorovou organizaci akčních scén a humorné prvky, kterými občas odlehčuje dramatickou akci, rozbíjí napětí a vytváří komický pohled na jednotlivé postavy. Za pozornost stojí několik scén se zpomalenými záběry, jimiž zdůrazňuje efektnost akčních momentů a zároveň se odkazuje k často používané technice Sama Peckinpaha. Film, o jehož novém zpracování již dlouho uvažuje Quentin Tarantino, je nyní přístupný českému divákovi. DVD obsahuje původní italské znění s českými titulky i český dabing. Bonusy nabízejí pouze fotogalerii, pořízenou přímo z distribuované filmové kopie.
Jan Švábenický
Thee Silver Mt. Zion
13 Blues for Thirteen Moons
Constellation 2008
Kanadská partička, celým svým podivným jménem Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra & Tra-La-La Band, se po třech letech vrací s novinkou – svou pátou deskou. Tu nahráli za účasti sedmi muzikantů – tři z nich jsou rovněž členové postrockových Godspeed You! Black Emperor – a dvou hostů, a vytvořili tak značně originální mix “arty” rocku a zdánlivě nenáročných hudebních experimentů. Navzdory neobvyklé koncepci alba, která napoprvé trochu vyděsí (prvních dvanáct ultrakrátkých tracků tvoří instrumentální intro, následují čtyři bezmála čtvrthodinové kompozice), je jejich produkce dobře uchopitelná a čitelná. První skladbou 1,000,000 Died to Make This Sound prostupuje košilatý vokál Efrima Menucka, který na rozdíl od své domovské kapely zpívá – a ne špatně –, lehké sbory v pozadí a zvuk smyčců; housle i cello jsou pro tvorbu Thee Silver Mt. Zion typické. Kapela úchvatně pracuje s dynamikou (poměrně snadno by tak uspěla i jako instrumentální), aniž by někde zbytečně tlačila na pilu nebo manévrovala někam, kde to neumí. Spojení muzikantů působí přirozeně, aranže nejsou překombinované, naopak občas znějí poměrně prostě. Ačkoliv nejde o žádné trylkování, rytmus celé desky má tendenci spíš bavit, a i když finální BlindBlindBlind působí drahnou dobu baladicky, postupně vygraduje. 13 Blues for Thirteen Moons není sice přelomová deska, ale rozhodně potěší svou čerstvostí a originalitou.
Karel Kočka
R/S
One (Snow Mud Rain)
Erstwhile 2008
Pod zkratkou R/S se skrývají první písmena příjmení dvou průkopníků současné elektronické hudby: Rakušana Petera Rehberga alias Pity a Němce Marcuse Schmicklera. Oba stáli na začátku devadesátých let u vzniku vlny digitální improvizace a svou tvorbou významně přispěli k rozvoji redukcionistické a hlukové elektroniky. Rehberg tak činil nejen jako tvůrce, ale také jako vydavatel – v roce 1994 založil vlivné vydavatelství Mego. Album One (Snow Mud Rain), na němž oba hudebníci obsluhují laptopy a Schmickler navíc digitální syntezátor, je jejich první spolupráce a je opravdu mimořádně zdařilá. Nahrávka se vymyká z omezených mantinelů klasického hluku a svou expresivní proměnlivostí a barvitostí značně přesahuje žánrový rámec. Temný dunivý šum na počátku alba postupně houstne a začíná být rušen výraznějšími řezavými tóny, které nabývají na intenzitě. Tyto nepravidelné silové nápory zadrhávajících zvuků upomínají na hroutící se mechanismus, ale zaseknuté soukolí digitálních lupanců vždy zase znovu naskočí do relativně rovnovážného stavu. V některých pasážích se hudebníci předhánějí v manické hektičnosti svého projevu, jako by se navzájem přebíjeli, jindy se společně zklidní a nechají masu zvuku přelévat v tichu plném napětí. V hlukové elektronice je poměrně těžké přijít s něčím dosud neslyšeným, ovšem reaktivní spolupráci Rehberga a Schmicklera se to podařilo poutavě, kompaktně a tvrdě.
Karel Kouba
Puressence
Don’t Forget To Remember
Reaction rec./X Production 2007
Vzpomínáte s láskou na ostrovní rockový mainstream 80. a 90. let? Nedokážou výpravné či rozšířené reedice zásadních alb té doby utišit váš hlad po nové muzice? Pak vás musím upozornit na loňské album čtveřice Puressence, která se po menší odmlce dala znovu dohromady. Parta okolo charismatického zpěváka Jamese Mudriczkého sbírala na britských ostrovech vavříny v polovině minulé dekády, aby se po neúspěchu desky Planet Helpless a následném standardním rozchodu s velkou firmou opět zformovala s mnohem skromnějšími cíli. Novinkové album vyšlo u jejich vlastního vydavatelství a spíš než o dobytí hitparádových vrcholků jde kvartetu o čistou zábavu a seberealizaci. Desítka novinek se hrdě hlásí k vlně kapel, jež do své tvorby absorbovaly melodickou rozmáchlost kombinovanou se snesitelnou mírou romantického odéru. Vyklenuté melodie a vysoko posazený Jamesův vokál připomenou Simple Minds, jemné atmosférické klávesy v pozadí zase nálady, které Brian Eno propašoval do milníku The Joshua Tree irských U2. Na několika místech se přece jen přitvrdí, čistý obzor se mírně zkalí a zatáhne postpunkovou bouřkovou hradbou. Překvapivě první kapelou, jež se mi v ten moment dere na mysl, jsou domácí The Prostitutes. Podzimní rockový střední proud Puressence z Manchesteru rozhodně dějiny moderní muziky nepřepisuje, nicméně uvěřitelně pronáší prapor rockového rytířství do nového milénia.
Pavel Zelinka