Ad Došlo (A2 č. 19/2007)
Poznámka Magdaleny Platzové ve mně oživila dávnou otázku nad literárními cenami. – Řekněme, že atlet získá v Melbourne první místo. O nějakou dobu později je první v Praze, ale nedostane cenu, protože už vyhrál v Melbourne. Je to totéž, jako kdyby Zlatého slavíka nedali už nikdy Gottovi, když ho jednou měl. – Je to otázka stanov jednotlivých soutěží. Ty neznám, a mám někdy dojem, že se rozhoduje podle toho, „kdo ještě nedostal“, „kdo může umřít“… Odpověď, kterou dostala Magdalena na otázku, proč ze soutěže vypadlo moje Loučení k panně, mne překvapila: že Snář byl lepší. Myslím si, a soudím tak i podle ohlasu čtenářů, že ty dvě knížky „závodí“ každá na jiné trati. A za Snář jsem žádnou cenu nedostal. Seifertova cena i Čapkova byly za fejetony, jestli se nepletu. Jediná cena za prózu byla cena Hostovského: usnesení o ní mi došlo po převratu a peníze jsme s Ivanem Klímou omylem dali někomu, kdo byl v nouzi, protože došly bez jmenného určení, což se tehdy stávalo.
Myslím si, že literární soutěže mohou, mají být různé. V určité kategorii ať je rok za rokem první třeba Viewegh. V jiné soutěži ať se hledá nejlepší první kniha, autor z toho roku, nejlepší milostný román… Napadlo mi, že jsem trvale pomíjen, a vysvětlil jsem si to právě tím, že nesplňuju jakési měřítko.
Nevím, jak se sestavuje porota pro takové soutěže. Myslím, že autoři by tam neměli být: vždyť jsou stále v soutěži. A když je tak slabý, že nesoutěží, může… žárlit, závidět?
Ludvík Vaculík
Petice na podporu prof. Václava Riedlbaucha
A tempo Revue reaguje na petici členů České filharmonie, ve které požaduje odstoupení generálního ředitele ČF Václava Riedlbaucha. Protože se z našeho pohledu jedná o unáhlený krok, obracíme se v souladu se zákonem č. 85/1990 Sb. o právu petičním na ministra kultury Václava Jehličku s výzvou podpořit ve funkci generálního ředitele ČF i nadále Václava Riedlbaucha. Důvodem naší podpory jsou nezpochybnitelné zásluhy prof. Riedlbaucha o rozvoj současné české kultury. Česká filharmonie se díky svému řediteli stala po dlouhé době nezakonzervovanou institucí, již pátým rokem soustavně reflektující novou naši i světovou tvorbu, čímž plní svou veřejnoprávní funkci jako jedna z mála hudebních institucí u nás. Tento stav není samozřejmostí a stojí za to jej podpořit. Petice je k podpisu na atemporevue.cz.
Lukáš Sommer, šéfredaktor A tempo Revue
Ad Ovšem – glosa P. Červeňákové (A2 č. 20/2008)
Rád bych se dověděl podstatná fakta, která jaksi zmateně naznačujete. Píšete stylem jako: my všichni to víme. Nuže já nevím nic a kupuju A2, aby mi něco řekla. V tomto případě bych rád věděl pořád to staré: co, kdo, kdy, kde, jak a možná i proč. Z toho zmatku vybírám: Guma guar je asi nějaká skupina – výtvarná? Reagovali svou výstavou na zrušení mladých komunistů – ale jak? Byli pro, nebo proti? Jiná skupina – výtvarná jim postříkala exponáty? Co to bylo za exponáty? Byly vystaveny v Galerii hlavního města Prahy? Byly pojištěny?
Výstava nebyla hlídaná? Ta druhá skupina je proti zákazu mladých komunistů, nebo pro? Milá slečno, Praha není pupek světa, výtvarné skupiny chodící a stříkající, případně kadící bůhvíkde opravdu nejsou všeobecně známé. Prosím vás, informujte mě věcně, abych měl po přečtení zhruba nějakou představu. A ještě: proč ten plurál? Dozvěděli jsme se... kdo? Já ne. Ale doufám, že...
Martin Patřičný
Ad Rádio Jerevan Milana Richtera (A2 20/2008, pouze na tydenikA2.cz)
„V Praze je přes 100 divadel, z nichž víc než 60 dostává dotace města.“ Zdá se mi to až příliš, rozumím tomu, že řada z nich má odlišnou formu, úroveň, repertoár a herce, pro které nemusí být divadelní činnost žádným finančním příjmem. Nepolemizuji s přístupem radních, jejichž podpora komerčních projektů je jasným lobby a podporou starých známých Janečků, Landů a podobných kreatur. Jen mi přijde divné, proč by město mělo podporovat všechna divadla, která tu jsou a která nevznikla na komerční bázi. To už by při samotném vzniku a žádosti o grant-dotaci mělo jakýmsi sítem město rozhodnout, kdo má šanci na existenci a kdo nikoli. Ale podle jakých kritérií? Je to složité, ale přijde mi, že tolik divadel jako u nás nemají ani v Londýně nebo New Yorku. Správně uvedla Libuše Bělunková ve svém textu (Vyhlašují se kulturní dny neklidu, A2 č. 20/2008), že se ale nejedná jen a pouze o divadla a jejich nejistou budoucnost. Bydlím v Horních Počernicích, kde starosta (také ODS) podpořil jen a pouze rekonstrukci a přestavbu divadla, když pominu, že nechal za přispění francouzského Mions zrekonstruovat starou tvrz. Nemám nic proti divadlům, ale je tu řada dalšího kulturního vyžití, jež je pro nemalou část spoluobčanů přístupnější, inspirativnější nežli divadlo.
Lukáš Král
Ad Za církev chudou (A2 č. 20/2008)
Rád bych přispěl do diskuse otázkou. Ptal se někdo ostatních restituentů, jak se chovají ke svému majetku, jakou mají minulost a jestli s majetkem naložili tak, jak dříve prohlašovali? Otázky, zda má být vrácen, a jak s ním církev naloží a jestli to souhlasí s křesťanstvím, je podle mě třeba oddělit.
Jan Dobrota