ženské kolektivy
#11/2017

Druhý život německých fabrik

Místa pro developery i přestárlé squattery

Nezávislá kulturní centra zřizovaná v bývalých průmyslových stavbách v Evropě už dávno nejsou pouze baštou squatterů. Stala se oblíbenou investicí i pro bohaté jednotlivce či developerské firmy.

V posledních dvaceti letech zažila nezávislá kulturní centra v Evropě obrovský boom. A již v roce 1983 vznikla mezinárodní organizace Trans Europe Halles (TEH), která má podobná místa, jež vdechla druhý život někdejším průmyslovým stavbám, sdružovat do jedné mezinárodní sítě. Mezi její členy patří například helsinská Kaapeli, bývalá továrna firmy Nokia (z doby, kdy Nokia ještě vyráběla místo telefonů gumové kabely), nebo budapešťské centrum A38, které sídlí na Dunaji v rekonstruovaném prostoru staré ukrajinské lodi. TEH má nyní 42 členů v 24 evropských zemích. K síti kulturních center TEH se přihlásily i subjekty v Polsku nebo na Slovensku (Stanica v prostoru zrušené železniční stanice na předměstí Žiliny). Česká republika však v Trans Europe Halles svého zástupce nemá.

Síť Trans Europe Halles tvoří jakýsi střední proud toho, co je dnes považováno za nezávislé kulturní centrum. Nepřijímá mezi své členy subjekty přímo založené státním nebo městským kapitálem, na druhé straně se ale původní alternativní centra, která vznikla hlavně z původních squatů, k evropské síti nehlásí, je pro ně příliš oficiální.

Made in squat

Mezi původní squaty patří i nejstarší berlínská centra Köpi a Tacheles, která vznikla po pádu berlínské zdi. Ačkoliv tyto prostory neustále sužuje nejistota, zda přežijí další rok, není jejich situace už tak dramatická jako v polovině devadesátých let. Tehdy byla tato místa terčem útoku představitelů města, docházelo k brutálním policejním zákrokům. Levicoví intelektuálové a mladí umělci však v jejich obraně drželi při sobě, a tak si nakonec squatterská komunita dokázala v Berlíně své prostory uchránit. Ovšem není jasné, na jak dlouho.

Dnes působí velice bizarně pohled na polorozbořený squat Tacheles, který sousedí s nově vybudovaným pětihvězdičkovým hotelem. Je přitom pravděpodobné, že stavební a developerské lobby dostanou i na stavby, v nichž centra dosud působí, brzy zálusk. V Berlíně se neustále konají demonstrace a akční dny na podporu autonomních svobodných prostorů, naposledy za záchranu squatu Köpi, ale squatteři postupně začínají polevovat a zařazují se do berlínské popkultury. Tacheles už naleznete v každém berlínském průvodci a uvnitř se to hemží turisty s blikajícími fotoaparáty. Umělci se turistům snaží v průchozích ateliérech prodat všemožné produkty s puncem „squatterské originality“. Na dvoře návštěvníci najdou prodejní výstavu železných soch.

Kulturní fabrika developerů

Berlínská čtvrť Prenzlauer Berg se v posledních deseti letech stala módní lokalitou. Přispěla k tomu jistě i renovace bývalého areálu pivovaru Schultheiss, který se proměnil na moderní komplex KulturBrauerei (kulturní pivovar). Areál na ploše 55 tisíc metrů čtverečních nabízí opravdu hodně: několik koncertních a divadelních sálů, trendy kluby, prodejny hudebních nástrojů i multikino. Nechybí ani fitness centrum, taneční sály, literární centra či půjčovna kol. KulturBrauerei je fabrika. Továrna na peníze, chcete-li. Ein Kessel Buntes kulturních center, jehož vznik město Berlín podpořilo částkou přes 50 milionů eur. Má dokonale propracované PR, vlastní informační centrum. A vlastníkem je TLG IMMOBILIEN – největší developer ve východním Německu. Ohlásím se na informačním centru, kde mi jeho vedoucí říká: „Nabízíme mnoho alternativních projektů, například zde sídlí divadlo Ramba Zamba, které pracuje s postiženými lidmi a je velmi slavné i v zahraničí.“ Ve velkém sále, kde má za dva dny vystoupit Chumbawamba, v tu chvíli pár dělníků stlouká železné pódium. Na co se připravuje? „Bude to ring na fight club, to víte, na něčem musíme vydělávat,“ vysvětluje vedoucí trochu s uzarděním.

Bio dřív než ostatní

Tak trochu mimo střed zájmu a mimo střed města leží v Berlíně Ufa-Fabrik. Jde o bývalé filmové ateliéry, kam kdysi zajížděl dohlížet na výrobu nacistických propagandistických filmů Joseph Goebbels. Rozsáhlé zatravněné plochy nyní dávají prostoru charakter vesnice ve městě. V roce 1979 se skupině 45 lidí podařilo uchránit Ufa-Fabrik před demolicí. Vznikl tu první bioobchod v Berlíně. Lidé z místní komunity byli a jsou do jisté míry soběstační, mají vlastní pekárnu, chovají zvířata. Pro svoji potřebu vyrábějí elektřinu z obnovitelných zdrojů. Pořádají tu nejrůznější kulturní aktivity, funguje tu i škola waldorfského typu. Komunita kolem Ufa-Fabrik se na rozdíl od Tacheles snažila s místní samosprávou vždy dohodnout, a tak hned od počátku platí za prostor městu nájem. Členové komunity navíc nechtějí od města žádné finanční výhody, aby byli co nejsvobodnější a co nejméně „vydíratelní“. Kulturní význam tohoto místa a veřejné aktivity katapultovaly některé z bývalých squatterů z této komunity do významných postů místních samospráv.

Squat v osobním vlastnictví

Podobně jako lidé z Ufa-Fabrik se k vlastnictví objektu staví i Julius Skowroniek, který provozuje Projekt Theater v Drážďanech. Kapacitou malé divadlo skýtá pro místní, ale i zahraniční umělce další možnosti seberealizace. Nabízí totiž i dvě prostorné zkušebny a bydlení zdarma. Vzniklo díky Skowroniekovy prozíravosti již na začátku devadesátých let. „Poté, co jsme budovu obsadili jako squatteři a udělali z ní divadlo, vládla pár měsíců euforie. Když ale začalo přituhovat a v Německu začali podobné squaty násilně vyklízet policisté, rozhodl jsem se celý dům koupit,“ uvádí. Od původních majitelů dům pořídil na hypotéku a v současnosti je majitelem a dramaturgem divadla v jedné osobě. Poskytuje přístřeší zahraničním umělcům pro nazkoušení nejrůznějších projektů, pořádá festivaly zaměřené na současné pohybové divadlo. Sám ale aktivně divadlo neprovozuje, což pokládá za výhodu. Divadlo vede velice direktivně, podle vlastních slov, pokud se mu něco nelíbí, je ochoten zastavit představení klidně dva dny před premiérou. Samozřejmě i Skowroniek potřebuje pro financování prostoru finanční prostředky. „Od města a kraje dostanu ročně kolem 90 000 eur, to je ale pro ně tak zanedbatelná částka, že mě nikdo neomezuje. Další zdroje jsou ze vstupného a z nájmu bytů v objektu. Až v roce 2015 doplatím hypotéku, budu nejsvobodnější na světě,“ prohlašuje Julius Skowroniek.