Režie Tommy Lee Jones, 2005, 121 min.
Hollywood Classic Enterntaiment 2008
Tommy Lee Jones ve svém druhém režijním počinu navazuje stylem a částečně i tematicky na debut Sympaťáci z roku 1995, Tři pohřby ale vyznívají sžíravěji a dostávají se pozvolna, zato nadlouho pod kůži. Koncept filmu se nese v bezelstně prostém duchu: rančer Pete hodlá pochovat svého, nešťastnou náhodou zastřeleného mexického kamaráda do jeho domovské půdy, putuje tedy s mrtvolou (a vrahem přítele) daleko od hranic Spojených států (zápletka nápadně připomíná snímek Přineste mi hlavu Alfreda Garcii od Sama Peckinpaha). Ačkoliv se zpočátku zdá, že v centru bude stát hledání pachatele, Tommy Lee Jones ve svém příběhu „hádanku“ rychle rozluští, odhazuje prvky kriminálního dramatu a jde vstříc rozvolněnému vyprávění. Stěžejní se najednou ukážou být detaily – slova, výraz očí, které poodkrývají zpod nánosu písčité mexické krajiny povahové rysy rančera a „vraha“. S překročením texasko-mexických hranic se proměňuje (souběžně se zpomalením rytmu) forma a žánr. Zatímco zpočátku syžet skládal vedle sebe scény z minulosti a přítomnosti bez vzájemné kauzality, později volí jednoduchý způsob postavený na chronologickém vyprávění. Žánrově se film díky prostředí a dojmu z navozeného bezčasí ocitá na pomezí westernu. Tři pohřby jsou dramatické pod povrchem, ukrývají tam totiž konfrontaci zlosti a odpouštění, stejně jako chladnosti a soucitu.
Lukáš Gregor
Poslední přání / One Last Thing…
Režie Alex Steyermark, 2005, 93 min.
Blue Sky Film Distribution 2007
Obal DVD vypadá vskutku nevábně. Připomíná hromady snímků o „problémech“ puberťáků s láskou a především sexem. Ne že by Poslední přání o těchto tématech nebylo, ale je podáno trochu jinak. Především je spíše dramatem než komedií, hlavní hrdina, teenager Dylan, má totiž kvůli zhoubným nádorům jen posledních pár měsíců života. Jeho posledním přáním je strávit jeden víkend se supermodelkou Nikki. Na první pohled možná přání banální, v kontextu Dylanova života však skutečná životní meta. Režisér Alex Steyermark rozjíždí hned tři dějové linie: jednak je to ta Dylanova – přestože právě on má zemřít, je jeho život vlastně nejnormálnější, k čemuž přispívá i skupinka jeho přátel. Mnohem hůř prožívá tuto situaci Dylanova matka, která přišla již o svého manžela a Dylan je to jediné, co jí v životě zbylo. Nikki pak není schopna po smrti svého přítele navázat nový vztah a utápí se v alkoholu. Až na závěr, který režisér zahltil patosem a Dylanovu smrt proměnil v téměř mučednické spasení duší jeho matky i Nikki, je snímek vcelku silným zážitkem s několika odlehčenými místy. Herecky vyniká jak Michael Angarano v roli Dylana, tak Cynthia Nixonová, kterou známe ze seriálu Sex ve městě, v roli jeho matky. Bonusy na DVD nenajdete.
Jiří G. Růžička
Černá kočka / Il gatto nero
Režie Lucio Fulci, 1981, 88 min.
Řiťka Video 2007
V rámci podnes kontroverzně přijímaných hororů Lucia Fulciho má český divák možnost zhlédnout jeden z nekonvenčních filmů světově proslulého režiséra. Volná adaptace stejnojmenné povídky Edgara Allana Poea, jejíž děj je situován do prostředí současné Anglie, je zbavena extrémních podob násilí a důrazu na krvavé efekty, charakterizující styl téměř všech hororů tohoto filmaře. Ústřední dvojice britského detektiva a americké novinářky odhaluje sérii tajemných vražd, jejichž stopy vedou k černé kočce. Tvůrce využívá postupy jiných žánrů, zejména detektivního pátrání, kterým postupně rozkrývá záhady stojící v pozadí nevysvětlitelných zločinů. Předmětem zájmu zde tentokrát nejsou nadpřirozené bytosti zombií a monster, ale mysteriózní atmosféra prostředí, vytvořená podzimním počasím a mlhou v nočních scénách na hřbitově. Dynamické jízdy kamery s deformovaným obrazem, vytvořeným pomocí rybího oka, ze subjektivního pohledu chodící kočky zprostředkovávají divákovi přítomnost zvířete na místě činu. Do jedné z hlavních rolí – profesora Milese obsadil tvůrce Patricka Mageeho, známého především z Kubrickova Mechanického pomeranče. Jazyková stopa neobsahuje původní italské znění, ale anglickou verzi s českými titulky i dabingem. Bonusy nabízejí pouze tradiční ukázky z dalších distribuovaných titulů.
Jan Švábenický
Joseph Haydn, Isang Yun
Farewell
ECM New Series 2008
Ačkoliv Isang Yun pro svou Komorní symfonii I (1987) zvolil haydnovské obsazení – dva hoboje, dva lesní rohy a smyčce, sousedství jeho skladby a Haydnových Symfonií č. 39 g moll a č. 45 fis moll na disku působí trochu pochybně. Muzikolog Paul Griffiths v průvodním textu k nahrávce nalézá společného jmenovatele obou Haydnových symfonií v tónorodu (moll) a přes něj v tesknění, do něhož nechává vyústit i touhu po zmizelém klasicistním světě, podsunutou Yunovi. To je moc pěkný „oslí můstek“, ve skutečnosti spolu ale světy obou tvůrců tolik nekomunikují. Obě Haydnovy symfonie obsahují hudební gesta, která jsou ve své působivosti nadčasová. Náhlá zámlka po několika taktech úvodní věty Symfonie g moll znepokojuje, vychýlení z harmonie v Menuetu Symfonie fis moll dráždí – to přesně jsou symboly, jimiž je hudba geniálních mistrů minulosti stále živá, a dokud budou znepokojovat nebo dráždit, bude fungovat. Alexander Liebreich vede Mnichovský komorní orchestr k empatickému ztvárnění, zejména Haydnovu hudbu pojednává s až barokním afektem (závěrečná věta Symfonie g moll) a překvapivě tak přibližuje zejména Symfonii fis moll modernímu konceptuálnímu pojetí. Postavit symfonie č. 39 a 45 vedle sebe byl geniální dramaturgický tah, Komorní symfonie I Isanga Yuna stojí pro svou zvukovou introverzi za pozornost sama o sobě – nikoliv ve vztahu k Haydnovi.
Wanda Dobrovská
Marvargr
Likstank
205 Recordings 2007
Je to pár let, co posluchači hardcore a postrocku vytáhli ze skříní opraná metalová trika z časů puberty a začali se vézt na vlně znovuobjeveného metalového hnutí. Při pohledu na černý obal alba Likstank, na němž je muřími nohami napsaný název Marvargr, jehož součástí je kozlí hlava s třemi šestkami, nás napadne, že se jedná o další z titulů těžících z blackmetalové módy. Je tomu tak ale jen zčásti a album v lecčems překvapí – spolu se švédským hudebníkem Henrikkem Björkkem alias Nordvargrem, který je jedním z průkopníků radikálních mutací metalu, ho totiž nahrál norský hlukař Lasse Marhaug. Jeho jméno je poměrně jistou zárukou kvality a nejinak je tomu i v tomto případě. Nezbytnými satanistickými emblémy se zde sice nešetří, ale z celku čiší jasná sebeironie: název v překladu znamená „mrtvolný puch“, skladby mají názvy jako Excrement Skullfuck nebo Crucified and Raped on the Cross, album vyšlo v nákladu 666 kusů a oba hudebníci v bookletu vystupují jako lord Nordvargr a hrabě Marhaug. Extrémní mezižánrová nahrávka by se dala označit jako industriálně blackmetalový jam, který je prohnaný několika surovými efekty. Metalové dunění, v němž jsou poměrně zřetelné zbytky písňové struktury, obepínají hlukové plochy Marhaugovy elektroniky, s nimiž příjemně splývají Nordvargrovy zvířecí skřeky. Pekelně dobrá hudba!
Karel Kouba
Navigators
Skytravellin’
SubPub, 2007
Pokud se alespoň trochu připravujete na domácí festivaly, určitě vám neuniklo, že v mnoha zatím potvrzených line-upech se objevuje jméno kapely Navigators. V české hudbě se nezjevili jako přízrak, koncertují už přes dva roky, jenže uši publicistů a především posluchačů na sebe strhli až s debutovým albem Skytravellin’. Přišli s něčím, čeho se domácí hiphopoví producenti možná báli, anebo o tom nevěděli. Rhythm’n’blues a hip hop se totiž dají dělat jako živě hraná hudba a Navigators potvrzují, že v tomhle ranku nekralují jen The Roots a nově třeba i The Herbaliser. Česká kapela postavila svůj výstup na výborné vokální sekci – dvou zpěvačkách hlasově korzujících mezi hloubkou Shirley Basseyové a hranou lehkovážností Lauryn Hillové – a bezchybným MC, který svým diktátem tlačí písničky dopředu a zároveň vytváří na pusu efekty scratchujícího gramofonu. Navigators berou absenci všeho elektronického dogmaticky. Díky tomu však na klávesy a kytaru vytvářejí hitové melodie, jejichž původ je křišťálově čistý. Jednou vyvstane odpolední mexické dusno, podruhé zas funky track z nezkažené diskotéky. Ovšem to, co z alba Skytravellin’ tryská, je perfekcionalistická práce perkusí. Ty jako by odnášely hudbu Navigators na americký festival mezi ikony žánru. Občas zní breakbeat, jindy zase zrychlené tempo, ze kterého se vyvinul taneční drum’n’bass. Navigators berte jako koncertní jistotu.
Ondřej Stratilík