Režie Gregory Nava, 2006, 115 min.
Palace Pictures 2008
Většina režisérů má zřejmě pocit, že by se do dějin kinematografie měla zapsat nějakou závažnou výpovědí. Gregory Nava patří mezi ně. Zaměřil se na život v továrnách na pomezí Mexika a USA. Tady roste, díky dohodě o volném obchodu v Severní Americe, jedna továrna za druhou a pracovní síla se sem samozřejmě dováží z chudšího Mexika. Většinou jde o mladé dívky (tedy alespoň v tomto filmu), které tu však nezneužívají jen lítí kapitalisté, ale i američtí zaměstnanci, kteří je pro jistotu raději rovnou zavraždí (to vše samozřejmě pod rouškou politických elit). Když však jedna dívka povstane ze svého hrobu, neunikne to ambiciózní, empatické a zejména uvědomělé novinářce z jednoho amerického deníku. Uhlazená Jennifer Lopezová tu sice působí jako pěst na oko, ale i sociálně angažované hollywoodské snímky si žádají hvězd. Režisér se snaží ruční kamerou a záběry na nelidské podmínky dělnic vytvořit dojem dokumentu, je to však trochu polopatické, na škodu jsou i novinářčiny vzpomínky z mládí (pochází zřejmě také z dělnické rodiny). Nava se snaží svou výpověď zpestřit jednak thrillerovou zápletkou, a navíc i romantickým příběhem, který tu ztělesňuje dávný vztah mezi novinářkou a nynějším majitelem pronásledovaného dělnického listu v podání Antonia Banderase. Tyto ingredience však není schopen udržet pohromadě, a tak se snímek postupně sesypává, až z něj zůstane jen prázdné gesto. Další promarněná šance…
Jiří G. Růžička
Anton Pavlovič Čechov – Ivanov
Režie Oto Ševčík, 1984, 118 min.
Reflex 2008
Dalším DVD vydaným v rámci edice časopisu Reflex X-krát divadlo je záznam inscenace Čechovova Ivanova v divadle J. K.Tyla v Plzni. Ivanov je jedním z prvních vážných dramat ruského klasika, ale už jsou zde obsažena všechna základní témata jeho nejslavnějších her: frustrace člověka z vlastního neúspěšného života, vidina budoucího štěstí, které však jedinec není schopen naplnit, buď svou leností nebo hloupostí. Takový je i Ivanov, stojící v jedné řadě s Treplevem z Racka nebo Vojnickým ze Strýčka Váni. Oto Ševčík je znám především jako představitel zlých esesáků v mnoha českých filmech, jako režisér inscenace však dokázal citlivě uchopit jemné odstíny Čechovova textu. Odvedl solidní práci s metaforou, významotvornou pauzou a procítěným herectvím. Představitel Ivanova (dnes již zesnulý) Ivo Gubel se důstojně vypořádal s náročným hereckým úkolem, i když jeho pojetí typu „váhavého člověka“ mohlo mít ještě větší míru přesvědčivosti. Inscenace Ivanova v Plzni dozajista nebude patřit do zlatého fondu českého divadla, ale je určitě kvalitním setkáním s legendárním ironickým pozorovatelem lidského mraveniště – A. P. Čechovem.
Vít Pokorný
Rodinný portrét / Gruppo di famiglia in un interno
Režie Luchino Visconti, 1974, 120 min.
Levné knihy 2008
Předposlední dílo Luchina Viscontiho vzniklo podle předlohy Enrika Medioliho. Poklidný život uzavřeného a samotářského profesora, který kmladých návštěvníků jeho rozlehlého sídla. Odlišný životní styl a generační rozdíly v pohledu na život vedou na obou stranách ke vzájemným konfliktům i nečekaným přehodnocením dosavadních hodnot. Brilantní herecký part Burta Lancastera jako by rozvíjel filmově starší postavu knížete Saliny, ztvárněnou týmž hercem, když v závěru Geparda (1963) odejde ze scény, aby jako „gepard“ vyklidil místo „šakalům a hyenám“. Rodinný portrét má nepochybné autobiografické rozměry a v kontextu celého Viscontiho díla, zaměřujícího se na nenávratné mizení starého světa ve prospěch nově nastupujících generací a společenských struktur, má výsostné postavení jako umělecká závěť. Po formální stránce vytříbené dílo je bohužel prezentováno jen v přepisu 4:3, což ubírá na kvalitě jeho obrazového pojetí.
Petr Gajdošík
Leoš Janáček
Výlety pana Broučka
Deutsche Grammophon 2008
Výlety pana Broučka, uvedené poprvé roku 1920 v Národním divadle v Praze, jsou asi nejméně populární Janáčkovou operou, zvlášť ve světě, kde se jinak jeho opery těší zasloužené pozornosti (větší než u nás!). Možná nejen pro příliš „český“ námět, ale i pro satiru na měšťácký život, která může být v operním žánru pro cizince nepochopitelná nebo příliš složitá. O to záslužnější je, že nahrávku tohoto díla vydalo prestižní hudební vydavatelství, a to ve skvělé interpretaci. Již mnohokrát se psalo, že je škoda, že náš nejlepší současný dirigent Jiří Bělohlávek, nyní na vrcholu svých sil, není šéfdirigentem České filharmonie. Jeho umění si v této funkci mohou v současnosti vychutnávat hlavně v Londýně, kde od roku 2006 řídí BBC Symphony Orchestra. Právě s tímto orchestrem a s českými sólisty provedl Bělohlávek Výlety pana Broučka v Londýně v únoru 2007 (kdy byla pořízena také tato nahrávka). Provedení se setkalo s velkým ohlasem, referovaly o něm přední britské listy a časopisy. Nemenšího ohlasu se pak zaslouženě dostalo i nahrávce, na níž zazářili Jan Vacík jako Brouček a dále Maria Haan, Peter Straka, Roman Janál, Aleš Briscein, Ivan Kusnjer, Martina Bauerová, Jaroslav Březina a další. Čeští pěvci mají samozřejmě k Janáčkovi blízko, mnozí se mu také ve své kariéře dostatečně věnují, uznání si proto zaslouží hlavně orchestr.
Milan Valden
Philip Jeck
Sand
Touch Music / Starcastic 2008
„Ten den jsem poprvé pojala podezření, že koňské hlavy jdou proti věčnosti...“ Citátem z Emily Dickinsonové je uvozeno další album liverpoolského gramofonisty, který archeologicky sestupuje do hlubin záznamů, naší paměti, šumu a tónů na odumírajících médiích. Někteří hráči na gramofon si pohrávají s povědomými hudebními citáty a žánry: Philip Jeck oproti tomu drtí zvuk úplně najemno: až na Písek, jak zní titul alba. Přesýpaný zvuk sice víří a rotuje v návratech, ale efekt přeskakující drážky Jeck už moc nepoužívá, rozostřuje hranice a s několika elektronickými dozvuky přede zvukový pás téměř beze švů. Ukrajinský skladatel Valentin Silvestrov používá termín postludium – hudba po hudbě, dohra následující po konci věcí. V Jeckových rozmazaných a vrstvených ozvěnách také lítá a usedá prach, jako když ještě těkají vzpomínky, ale událost sama už je pryč. Z proudu tu a tam konkrétně vyvstávají zvuky varhan, dechů, zvonů, laděného steel drumu – ale kdoví, zda něco z toho není jen akustický klam. Albem prochází třídílná suita, jež si ukrajuje ze zvuku fanfár a rozmývá ho: atmosféra, čas i tvar se tu od trubačské hudby pochopitelně naprosto vzdalují. Záznamy z živých improvizací, které Jeck vybral a přemíchal do spojitého alba, nejsou po titulech Surf, Stoke a 7 bůhvíjak překvapivé, připomínají ale, jak soustředěně umí ohledávat svůj terén.
Pavel Klusák
Trinacria
Travel Now Journey Infinitely
Indie Recordings 2008
Po albu projektu Marvargr, na němž se ikonická postava severského noisu Lasse Marhaug spojila s metalistou Nordvargrem (viz A2 č. 22/2008), máme nyní příležitost seznámit se s obdobnou spoluprací. Spojení půvabných norských hlukařek Maji Ratkje a Hildy Sofie Tafjordové z Fe-mail s norskými pravověrnými blackmetalisty Enslaved vzniklo původně jako jednorázová festivalová spolupráce; vydání desky bylo anoncováno s dlouhým předstihem a očekávání byla veliká. Posluchač, který před metalem dává přednost noisu, bude ale při prvním poslechu spíše zklamán. Elektronický šum a různé hlukové prvky vytvářené oběma hudebnicemi fungují spíše jako dobarvující efekty a jakési ornamentální pozadí než jako plnoprávný formující materiál – drtivou převahu zde mají temné vikinské písně stojící na výrazných kytarových kilech Ivara Bjørnsona, dominantním řevu Grutle Kjellsona a na hektické rytmice, upomínající na rané Napalm Death. Výrazněji se rukopis Fe-mail projeví až na začátku poslední skladby, a to ve své nejjemnější podobě – nezkreslený vokál kombinovaný s lesním rohem Hildy Tafjordové posléze vplyne jako podklad do výpravného metalového dunění, přičemž v závěru se konečně vzedme tolik očekávaný, nezaměnitelný ječák v podání Maji Ratkje. Mírné prvotní rozčarování se rychle vytratí, protože s každým dalším poslechem se objevují nové kvality, díky jejichž tíze do nás hudba Trinacrie klesne opravdu hluboko.
Karel Kouba