Jiří Karásek ze Lvovic
Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů – dopisy adresované Marii Kalašové z let 1903–1907
Pistorius a Olšanská, Paseka 2007, 88 s.
Jiří Karásek prožíval v prvním desetiletí nového století neveselé časy – jeho knihy se žalostně prodávaly (uvádí rozpětí jedenáct až třicet kusů, sám rozeslal čtyřicet recenzních výtisků bez jakékoli odezvy v tisku), Národní divadlo o jeho hry nestálo, citelně se ho dotýkal výsměch části české literární veřejnosti. Byl to také čas jisté krize jeho dekadentního sebepojetí a obratu k esteticky bohatě prožívanému katolicismu s jeho liturgickým Gesamtskunstwerkem (viz jeho román Gotická duše), dokonce se tehdy sblížil i s dříve odmítaným Jaroslavem Vrchlickým. Korespondence s Marií Kalašovou, překladatelkou mj. Maeterlincka a kultivovanou znalkyní umění, věrně dokumentuje autorovu momentální situaci i jeho celoživotní založení. Několik ukázek, které znějí pravdivě a bolestně: „je to jakási zbraň člověka, který si není příliš jist sám sebou“ (o ironii), „je mi tak často nutností říci prosté slovo, bez afektace“, „zmnohonásobňoval jsem sebe až do rafinovanosti, dnes cítím, že všechno podivuhodné je v prostotě“, „kolik duševních stavů jsem si konstruoval a nyní, nyní je žiji!“. Kniha vychází ve studentské literárněhistorické řadě Scholares, edici připravil Karel Kolařík a doprovodil jí poučeným doslovem s důrazem na Karáskův konkrétní inspirační prostor.
Jiří Zizler
Kate Chopin
Probuzení
Přeložila Jana Kunová
Knižní klub 2008, 192 s.
Americká spisovatelka žijící v letech 1850-1904 je u nás téměř neznámá, ale pozapomenutí se jí dostalo i v USA. Až v 70. letech byl znovu oživen zájem o její dílo a byl jí přiznán význam, který v americké literatuře má. Její druhý a poslední román z roku 1899, vycházející poprvé česky, vyvolal v době svého prvního vydání až skandální ohlas, po němž už Chopinová psala pouze povídky. Symbolický název románu evokuje probuzení hlavní hrdinky Edny Pontellierové, která žije ve zdánlivě spokojeném manželství a vlastně jí nic nemůže chybět. Jenomže Edna si připadá spoutaná, ačkoli zpočátku neví přesně, čím a jak by se z těch pout vlastně měla dostat. Při letním pobytu u moře je okouzlena mladším mužem a nechá se unést romantickými pocity, touhou po volnosti a úniku z manželství, který začne i realizovat. Na konci je však stejně nejistá jako na začátku: „Chci mít klid. Nikdo nemá právo… snad kromě dětí… ale přijde mi, že ani ony… tedy připadalo mi…“ Konvence tehdejší doby jsou silnější a Edna ještě nemá dost odvahy úplně je překonat a vymanit se z nich. Román není psychologicky tak propracovaný jako např. díla jejího současníka Henryho Jamese, o to je však přístupnější a čtivější. Škoda jen, že české vydání má obálku evokující spíše současné lehké čtení „pro ženy“; v několika knihkupectvích jsem román našel zařazený v regálu s touto četbou – jenže s ní nemá Probuzení opravdu nic společného.
Milan Valden
Moderata Fonte
Zásluhy žen
Přeložila Alice Flemrová
Prostor 2008, 264 s.
Kniha benátské renesanční básnířky a prozaičky Moderaty Fonte (1555–1592), napsaná nedlouho před jejím skonem, je pozoruhodnou oslavnou apologií ženství, vystavěnou na jeho konfrontaci s mužským světem. Autorka koncipovala svou obranu jako dialog několika přítelkyň, různých věkem i životními zkušenostmi, v inspirujících kulisách krásné zahrady. Vzhledem k tomu, že od samého počátku se jejich hovor svažuje ke kritice mužů, volí si coby společnou zábavu inscenování soudu nad mužským plemenem a přijímají role žalobkyň i obhájkyň. Vybraného tématu se důsledně drží celý první den. Duchaplné odsudky, pečlivě vyargumentované a nejednou podkládané historickými a mytologickými exemply, jsou druhý den vystřídány poučnou i zábavnou pansofickou debatou, k níž ženy svedla zákeřná asociativnost a v níž vládne svými znalostmi kultivovaná Corinna, autorčino alter ego. Hovory o přírodě, společnosti, umění či rétorice ovšem nadále prostupuje leitmotiv mužského a ženského antagonismu, s lehce komickou neodbytností připomínaný jednou z dam a obvykle v krátkosti opět přehlušený živelnou debatou, jež shrnuje nejrůznější dosavadní poznatky o vlastnostech pozemského světa. Sama učená rozprava ovšem nepostrádá humor, který radikálnost výrazu částečně relativizuje. Rétoricky dokonalou prózu debat oživují početné recitace básní (mj. také Corinniných, resp. Moderatiných) a zpěvy dobových madrigalů.
Karel Kolařík
Marina Moskvina
Duch neopětované lásky
Přeložila Veronika Sysalová
Mezera 2007, 259 s.
Vzít si do rukou román ruské novinářky a spisovatelky pro děti Mariny Moskvinové znamená vydat se na cestu, u které sotva můžeme předvídat směr, natož cíl, do něhož s autorkou (resp. hlavní hrdinkou) dospějeme. Ačkoliv již samotný úvod předznamenává konec, s nímž má k hrdince přijít smrt, následující vyprávění připomíná více fantaskní kolotoč, kterému ani lidský skon nemůže přikázat, aby se přestal točit. Moskvinová se odhodlá napsat román, ten se rodí souběžně s tím, jak hrdinka v něm román píše. Jde o fikci uvnitř fikce, nebo se zde střetává naopak dvojmo viděná autobiografie? Tak či onak, ruská autorka nedbá na vyznačování hranic mezi snem a skutečností, stejně jako si neláme hlavu nad kauzalitou při sestavování syžetu. Příběh se na první pohled před čtenářem tříští na desítky drobných epizod s desítkami postav. Ty procházejí mnohdy neuvěřitelnými a groteskními příhodami, míjejí se nebo potkávají. Ale také vystupují z knihy a vstupují do autorčina skutečného světa. Vzít si do rukou román Duch neopětované lásky je jako padat z nebe neznámým prostorem. Očekávat lze tvrdý pád, ale při magickém entuziasmu Moskvinové by nás nemělo překvapit ani dopadnutí zpátky na oblohu.
Lukáš Gregor
Petra Braunová, Leny Payerová
Pozorovatelka
Albatros 2007, 278 s.
V devadesátých letech se s postupným uvolněním společenského klimatu rozšířila funkčně zaměřená próza s handicapovanými hrdiny, zejména v oblasti tvorby pro mládež. Petra Braunová, autorka sociálně laděných děl pro děti a mládež, se při psaní románu spojila s Leny Payerovou, jejíž zkušenosti s životem po mozkové obrně se staly zásadní výpovědí díla. Hrdinka románu, šestnáctiletá Natálie, si uchovává vůči svému okolí a členům své rodiny vstřícný, mírně ironický nadhled. Příběh začíná v momentě, kdy se její rodina stěhuje do nového města kvůli bezbariérovému gymnáziu, které začíná Natálie navštěvovat. Hrdinka vnímá vztahy ve školním kolektivu s odstupem, přičemž se často stává vševědoucí pozorovatelkou, velké možnosti jí v tomto smyslu nabízí internetová komunikace. Udržuje takto i kontakt s otcem, který rodinu záhy po jejím narození opustil. Vyprávěcí struktura románu je polyfonní, prolínají se jí hlasy členů rodiny včetně matky, která se vyrovnává s komplikovanými partnerskými vztahy. Hlasy jednotlivých protagonistů ale nepřesahují banalitu každodenních promluv a zůstávají pouze v jedné tónině, která rezonuje spíše s populární literaturou. Přílišná kumulace vztahů postrádá napětí a vytrácí se smysl jejich „konců“. Nakonec však zbývá působivé svědectví dívky s handicapem, jejíž často nečekaný pohled na život mohl být pozoruhodným deníkovým románem.
Jana Čeňková
Petr Stančík
Pérák
Druhé město 2008, 118 s.
Na komiksové zpracování Pérákových dobrodružství čeká naše komiksová scéna jako na smilování. Vždyť jakého jiného superhrdinu český národ kdy měl?! Pokus Ondřeje Neffa z konce 80. let měl zastínit Pérák kreslíře Adolfa Lachmana; toho po několika letech nahradil Jan Bažant, ale Pérák stále ne a ne doskočit. Situace tak využil Petr Stančík a napsal rovnou scénář k filmu. Na film se však musí sehnat peníze, a tak se Stančík rozhodl nejprve si jméno Pérák zaregistrovat, aby mu ho nikdo nevyfoukl, a teď trochu ukvapeně přišel s beletrizovaným scénářem. To možná, aby se základní legenda o Pérákovi odvíjela právě od jeho knihy. Stančíkův Pérák patří do škatulky alternativní historie, protože si zahrává s atentátem na Heydricha, a zároveň i do škatulky superhrdinské, když hlavní hrdina nápadně připomíná Mignolova Hellboye. K tomu autor přimíchal něco z Ludlumova agenta Bournea, jedlý nábytek nebo tibetskými mnichy poháněný létající talíř a výsledná směs měla zřejmě odhalit jeho cit pro parodii. Možná to může fungovat ve velkorozpočtovém filmu, v knize však sotva. Znuděný čtenář se těžko prokousává špatně maskovaným, nezáživným scénářem, kterému chybí jakékoliv napětí nebo moment překvapení. Pobaví snad jen některé poznámky nebo dobové reklamy, které skromný text doplňují (a možná i trochu účelově nafukují).
Jiří G. Růžička
Psí víno 43
Současná poezie – co to jako je? To, že dřív nebyla, nebo se teď ztratila? M. Š. napsal noticku jak stvořenou pro micku; J. H. básně smyslné jsou víc než obmyslné; V. B. básně pijácké mnohdy jsou i štramácké; I. H. něčím upomíná na Františka Hrubína; J. S. přidal skromně – ať už není po mně!; V. P. múzický, až prozaický; T. Ř. skládá hovorově na svatbě i na hřbitově; H. T. skládá ve spěchu Poezii Útěchu; R. B. zo Slovači skládá – nech sa páči!; S. O. skládá pásma nevšedního krásna; P. Č. klasický, čtivě estetický; řečeno emfaticky: mnoho toho je a nádherného, vnitřního smyslu však nedostává se; K. T. zase jak v Zimohrádku zhlédl by se; J. S. makrokosmos lidsky měří; A. M. přeložil od W. W. básnické pápěří; L. D. P. Sz., F. K., F. N., G. J.-F. překlady zveřejněny, též A. K. s I. S.a Z. P. zahanbit se nedal, i L. B. překlad M. B. dodal; fotky psů celý sešit zdobí: recenzenti J. N. S., I. H., P. V.,V. N. se jako vždycky zlobí! K tomu všemu příloha: Marka Šobáně básnický sešitek Místopisy aspiruje na tlustospisy a v expresionistické úsečnosti dělí obětiny na maso a kosti – takový malý poetický oběžníček pro svěžest dívčích líček a radost našich budulínků, pro beznaděj i pro vzpomínku. Fotografické podobenky, akty a psí skupinky pocházejí od A. M., pro nějž psi jsou výtvarnými objekty, tedy zajásá i psí milovník – kynolog. Skvělé!
Vít Kremlička
Čína
Čína v obrazech 5/2008
Květnové číslo časopisu přináší podrobné informace o výstavě V záři zlatého věku – tunchuangské umění, kterou uspořádala Národní galerie ČLR v Pekingu. Město Tun-chuang je encyklopedií čínského středověku: s rozvojem obchodních styků mezi Východem a Západem se v době od 4. do 14. století stalo nejvýznamnějším střediskem severozápadní Číny na tzv. hedvábné stezce. Jeho význam vzrostl především příchodem buddhistických mnichů, takže zde v dobách jeho vrcholné slávy mezi 7. a 10. stoletím docházelo i k významné kulturní výměně mezi čínskou, indickou, byzantskou a islámskou kulturou. K nejvýznamnějším památkám tohoto období patří především rozsáhlá knihovna a jeskynní komplexy zdobené nástěnnými malbami a sochami. S rozvojem námořní dopravy začal význam Tun-chuangu upadat, teprve ve 20. století sem přišli archeologové, kteří v místních jeskyních znovuobjevili významné skvosty především z oblasti architektury, malířství, sochařství, kaligrafie a hudby. Výstava byla jednou z nejrozsáhlejších akcí, která kdy byla na toto téma uspořádána, a vidělo ji přes 600 tisíc návštěvníků. Její organizátoři představili veřejnosti bezmála 120 nástěnných obrazů, 13 kopií, 9 originálů barevných soch a celou řadu archeologických nálezů. Většina exponátů byla takto prezentována vůbec poprvé. Vidět tuto výstavu bude mít veřejnost možnost opět v srpnu, v Tiencinu, při příležitosti konání olympijských her.
David Uher
Piotr Sztompka
Vizuální sociologie – fotografie jako výzkumná metoda
Přeložil Jiří Ogrocký
Sociologické nakladatelství 2008, 168 s.
To, že Sociologické nakladatelství při uvedení vizuální sociologie do českého kontextu sáhlo po překladu, ukazuje naše zpoždění za světem, neboť srovnatelná (vlastně žádná) původní práce v češtině neexistuje. V protikladu k deficitu české sociologické obce u nás existují vynikající příklady fotografů, jimž je sociologický či přinejmenším sociologizující pohled vlastní: zejména Dana Kyndrová (genderový projekt o ženách), Jiří Hanke (vizuální průzkum mezigeneračních předělů), nedávno zesnulý Pavel Štecha, který přímo spolupracoval se Sociologickým ústavem AV ČR, a řada dalších. Nejslabším článkem Sztompkova úvodu do mladé sociologické disciplíny je asymetrie mezi jeho znalostí sociologických metod a významově vizuálního jazyka fotografie (zde jeho znalost silně pokulhává). Autor fotografii příliš instrumentalizuje ve vztahu k tomu, čemu má sloužit. Ve chvíli, kdy je fotografie degradována do role služky vědy, ztrácí svoji vypovídací hodnotu. A co je ještě problematičtější: ani střední pozice Sztompkova „kritického realismu“ mezi pojetím fotografie jako zachycením reality a jejím zobrazením a fotografie jako autonomního systému (samo)znaků nemá zejména sociologa zbavovat skepse vůči kognitivní funkci tohoto média. Tu je totiž možné přisoudit fotografii pouze tehdy, nerezignuje-li na svou základní funkci – estetickou hodnotu.
Michal Janata
Marek Petrů
Fyziologie mysli – úvod do kognitivní vědy
Triton 2008, 392 s.
Po knize K. Pstružiny Svět poznávání a Thagardově Úvodu do kognitivní vědy se v podobě Fyziologie mysli nabízí už třetí kniha, která uvádí do této relativně nové vědní disciplíny. Ta podle Ivana M. Havla představuje nejmodernější intelektuální odpověď na klasickou výzvu Poznej sebe sama. Kniha Marka Petrů je z uvedených titulů nejdelší, ale obsahově nejméně vyvážená. Každopádně je však tematicky bohatá a stojí za přečtení: dají se v ní najít mnohé podrobnosti o nejrůznějších experimentech zkoumajících fungování pravé a levé hemisféry či principů rozhodování, o vytváření reálných kyborgů či o pokusech popsat mozek analogicky ke kolonii mravenců, která se skládá z individuí, nemá organizační centrum, ale chová se, jako by ho měla. Autor se zastává „vědy v první osobě“, která by dokázala integrovat fenomenologickou analýzu (vnitřní pocity subjektu) s experimentální vědou, a hájí myšlenku panpsychismu, podle níž každá z posledních jednotek fyzikálního světa má vědomí. Naopak na rozdíl od obou výše zmíněných publikací chybějí v této knize informace o modelu mysli založeném na analogii a metafoře, i když třeba anglická Wikipedie uvádí mezi deseti nejznámějšími vědci z oboru kognitivní vědy – vedle Chomského – nyní i u nás vydávaného George Lakoffa, autora knihy Metafory, kterými žijeme.
Jan Lukavec
V. V. Tomek
Ze života českých poustevníků
Volvox Globator 2007, 64 s.
Václav Vladivoj Tomek (1818–1905) byl nejen politik, první rektor české univerzity v Praze, historik a autor Dějepisu města Prahy, ale také poctivý sběratel a vypravěč. Jeho kniha brousí ve vodách zázraků, kouzel, čar a podivných úkazů. Čtenář se dozví, koho lze označit jako prvního českého poustevníka – ostatně Svatý Jan pod Skalou není neznámý ani současníkům. Tomek věnuje značnou pozornost také sv. Prokopovi, biskupu Vojtěchovi, poustevníku Antonínovi z pomezí Čech a Moravy v kraji Českomoravského Švýcarska. Poté se putování za českými poustevníky stočí k léčivým pramenům a Vintířovi, do hlubokých lesů za mnichem Břevnovského kláštera a zručným léčitelem Vitališem, dále do lesů křivoklátských za bosým poustevníkem Radislavem, odtamtud k Litoměřicím za fráterem Václavem v šedém plášti a s holí, který se usadil pod hradem Pirkštejnem, či na Sloup. A pak spolu s čertem na hrad Sokolov. Poustevníka údajně po léta hostilo také skalní město poblíž Hrubé Skály, hrad Třemšín či lesní hvozdy v okolí Hořovic – v posledním případě však šlo spíše o jízlivce a šprýmaře, kterého bylo třeba vysvobodit. Ve výčtu nechybějí ani poustevníci 18. století, jako František Cupertin nebo Kristian Sommer. A před nimi se čerti vždycky raději „obrátili, jen se jim pod kopejtky zakouřilo, a ohon jim zespod šosů vylétl“. Ideální příručka pro zájemce o netradiční putování po vlastech českých.
Magdalena Wagnerová
W. Kirk MacNulty
Svobodné zednářství – symboly, tajemství, význam
Přeložila Rosana Murcott
Universum 2008, 320 s.
Autor je podle záložky sám svobodný zednář. Bohatě ilustrovaná kniha je rozdělena na sedm témat – základy a původ svobodného zednářství, jeho vývoj, vnitřní uspořádání řádu, vztah k veřejnosti a otázka žen v lóžích, tajemství a záhady (kupříkladu vysvětlení znaku na americké dolarové bankovce nebo uspořádání Washingtonu D. C.) a vyjmenování vybraných nejznámějších osobností řádu. Knižní počin neobsahuje žádné šokující odhalení, ale je otevřeným představením zednářů především laické veřejnosti. Provádí historií tohoto řádu a jeho vývojem i rozšířením po celém světě během staletí. Ukazuje symboly a stručně vysvětluje jejich význam i to, jak je tento řád chápe. Prozrazuje mnoho i o stupních a rituálech, včetně rozdílů a interpretací v jednotlivých zednářských směrech. Nevyhýbá se ani historickým omylům či tragédiím, kterým svobodní zednáři museli čelit, jako např. pronásledování za druhé světové války. Sympatické na knize je, že se zmiňuje i o lóžích amerických černochů, jež jsou v podobných publikacích většinou ignorovány, a poměrně dost se věnuje i lóžím vojenským. Kniha bohužel obsahuje jen málo nových informací, a působí tak spíše ilustračně než faktograficky. Vážní zájemci o toto téma tu však najdou seznam lóží v jednotlivých státech, Českou republiku nevyjímaje, a další doporučené internetové odkazy.
Pavel Tymeš