Režie Rod Hardy 2007, 105 min.
MagicBox 2008
První velkou filmovou „nepotterovskou“ roli můžeme od Daniela Radcliffa vnímat jako snahu o otevření vrátek, obrýlený kouzelník má totiž před sebou už jen dva díly. Vrátka to jsou šťastně vybraná, nevržou a pouštějí do (přece jen zakonzervovaného) pokoje svěží vzduch. I když u Radcliffova herectví byste marně hledali nějaké „hmatatelnější“ projevy, gesta i mimika jsou téměř konstantně nehybné, emocionální rozpoložení jeho postavy dospívajícího sirotka už tolik nenápadné není. Výtečný casting se jak v Radcliffově případě, tak i u ostatních dětských rolí podepsal na důvěryhodnosti prožitků. Obzvlášť citelné to je při „ztrátě nevinnosti“ Radcliffovy postavy. Milostné vzplanutí mezi ním a ženským protějškem bez jakékoliv snahy explicitně ukazovat vyvrcholí v okamžiku, kdy se láme dospívání do dospělosti. Film ale příliš nevyniká ve svých vyjadřovacích prostředcích, kompozice záběrů i střihová skladba nevybočují z průměru televizní tvorby. Však je také Rod Hardy podepsán výhradně pod televizními snímky a seriály. Jeho film, zakotvený v mezích sociálního dramatu, zachycuje jednu krátkou etapu života čtyř chlapců. Nostalgická cesta zpět do chvil, kdy se vzájemné vztahy v touze poznat, dospět a nalézt místo uvnitř společnosti ocitají v ohrožení, vyústí v předvídatelný happy end, ale to nijak nevadí. O překvapení tomuto filmu nejde.
Lukáš Gregor
Stopař / The Hitchker
Režie Dave Meyers, 2007, 93 min.
Blue Sky Film Distribution 2007
Další horor, který se u nás pokoutně distribuoval začátkem devadesátých let se simultánním překladem v x-tých kopiích na videokazetách, se dočkal svého remaku. Film nikdy příliš neděsil bůhvíjak hororovými scénami, ale situací, na níž je postaven. Stopař, kterému chcete pomoci, se promění ve vaši noční můru. Když vám takový člověk nařizuje, abyste po něm zopakovali větu „já chci zemřít“ a k tomu drží nůž u vašeho oka, není to nejpříjemnější pocit a možná si po zhlédnutí snímku rozmyslíte, jestli někdy nějakého stopaře vezmete. Z předělaného snímku ale hrůza už trochu vyčpěla. Psychopapaticky vyhlížejícího Rutgera Hauera nahradil příliš civilní Sean Bean, vypadla mnohokrát citovaná scéna s lidským prstem přimíchaným v rybích prstech a film se příliš podřídil diktátu hororů pro teenagery. Přibyla tedy pop-punková hudba a mladíka na cestě přes USA doprovází už od počátku jeho spolužačka. Opakují se naopak málo uvěřitelná náhodná setkání na podivných, pustých místech a trochu nelogické jednání postav. Zkrátka z docela slušného béčkového hororu zůstal jen céčkový odvar, který navíc až příliš kopíruje originál. Na DVD najdete několik bonusových dokumentů, z nichž se například dozvíte, jak si tvůrci užili scénu, v níž je tělo dobrosrdečného mladíka roztrženo vejpůl poté, co ho stopař přiváže ke kamionu a pak šlápne na plyn.
Jiří G. Růžička
Bitva u El Alameinu / La battaglia di El Alamein
Režie Giorgio Ferroni, 1968, 109 min.
Řitka Video 2007
Film byl u nás distribuován již na videu pod názvem Válka v poušti. Od většiny italských válečných produkcí, na jejichž vydávání se společnost Řitka zaměřuje, se odlišuje žánrovou koncepcí i pohledem na historické události. Nejde o akční variaci na téma nebezpečné operace vycvičeného komanda na nepřátelském poli, ale o epicky pojatý snímek s impozantně realizovanými bitevními scénami. Režisér Giorgio Ferroni věnuje pozornost roli italské armády během pouštních bitev v severní Africe za druhé světové války. Důraz na psychologickou i typologickou profilaci jednotlivých vojáků obnažuje chování jednotlivců v extrémních podmínkách ohrožení ze strany nepřítele. Konflikt vojáka s velícím důstojníkem zde slouží k rozehrání jedné z několika dramatických epizod v každodenní válečné realitě. V rámci specifického žánru guerra tu velkolepá výprava a scenerie typická pro válečné velkoprodukce spoluvytvářejí epickou šíři filmu. Bitevní scény se ekvivalentně střídají s individuálními pohledy filmaře na jednotlivé bojující armády i psychologickou drobnokresbou postav. DVD opět nepostrádá dvojjazyčnou verzi původního znění s českými titulky a dabingem. Bonusy obsahují pouze fotogalerii pořízenou přímo z distribuované verze filmu.
Jan Švábenický
Paramount Styles
Failure American Style
Cycle/Konkurrent 2008
Washingtonská úderka Girls Against Boys už je zřejmě navždy pryč, i když se občas zjeví na pódiu nějakého festivalu nebo v klubu v jižní Evropě. Z hudební scény žádný člen kapely nezmizel; nezahálel zvláště kytarista a zpěvák Scott McCloud. Po projektech New Wet Kojak nebo Operator se vrací s novým, „semisólovým“ projektem Paramount Styles. McCloud se snaží zdůraznit, že není jen zpěvák a autor textů, a že zvuk vychází z existence vícečlenného souboru. V první inkarnaci to byli Alexis Fleisig (GAB) na bicí, Richard Fortus (Guns N’ Roses, Psychedelic Furs) na kytaru, zpěvačka Angela McClusky, Paul Cantalon na piano, Geoff Sanoff (Edsel, Skinflip) na kytary a klávesy a Marlan Barry na cello. Na holanském labelu Konkurrent právě vyšla debutová deska Failure American Style. Devět skladeb uvozuje Alleyesareonyounowmypet, v níž se promítají charakteristické prvky a zvuk celé desky. Úsporné bicí, akustická kytara, jednoduchá rytmika a snadno zapamatovatelná, úplně obyčejná, a přece tak originální melodie. Jen občas přijde řada i na piano nebo jemné smyčce, ale nejvýraznější a nejtypičtější prvek celé tvorby Paramount Styles je ukrytý v charismatickém vokálu Scotta McClouda. Ten hbitě kombinuje rockové polohy s jemností a křehkostí, a právě tahle polarita je příčinou silné, intimní a zároveň naléhavé atmosféry, kterou je Failure American Style naplněná po okraj.
Karel Kočka
SuperNova Records 2008
SuperNova Records 2008
Firemní samplery působí v době Myspace jako anachronismus. Vždyť na síti lze najít vše, a ještě je to zadarmo. Přesto by byla chyba je a priori zavrhovat. Labely s výraznou dramaturgií vždy formovaly podobu žánrů stojících mimo hlavní proud a fanoušci se stále rozhodují podle vydavatele. Po bok Dischordu a Biafrových Alternative Tentacles se řadí i Supernova, za níž stojí obtížně zařaditelní Today Is The Day, kteří v druhé polovině devadesátých let snad nejvíce posunuli podobu hard core a zabránili tomu, aby styl upadl do klišé. Zachovali mu údernost, ale už tolik neakcentují rytmus a v přerývaných skladbách plných změn obohacují styl o nezvyklé, disonantně znějící akordy, prvky noisu a samply nebo předtočené pásky, aniž by to otupilo ostří. Sampler přibližuje i jejich vývoj, protože kromě dvou skladeb z poslední desky Today Is The Day jsou na závěr kompilace zařazeny i tři písně z předchozích alb. Ale za pozornost stojí i další kapely, které čerpají z těch nesyrovějších a nejživotnějších odnoží rocku včetně iggypopského protopunku nebo raného grunge. A zajímavější než známější Complete Failure, nabízející deathcore, jsou divocí Hope And Suicide, spojující brutální hard core s kingcrisonovskými kytarami i sabbatovskými ostináty nebo valivý Trampskirt, čerpající z bluesových či hardrockových tradic, a dokonce i hiphopoví GERMZ.
Alex Švamberk
Gaia Mesiah
Thank You Dr. Beat
Universal Music 2008
Ještě předtím, než se pražská skorodívčí čtyřčlenná rocková úderka Gaia Mesiah pro nepřekonatelné neshody rozešla, stihla v prosinci loňského roku nahrát materiál na koncertní album. Potřebovala k tomu dva večery v Lucerna Music Baru v Praze. Kdo ví – možná je tato deska její labutí písní, neboť zpěvačku Marku Rybin, obdivuhodný diamant sestavy, se v prvním konkursním kole nahradit nepodařilo. Div to není, vždyť drive, který ve svém projevu měla a jejž kapele dávala s takovou dikcí, jakou měly zbylé hudební nástroje, nemá na tuzemské scéně každý. Pakliže na studiových albech Gaia Mesiah svou hutnost ztrácela, na koncertní počin se ji dostat podařilo. Navíc je k ní přimknuta i syrovost, která coby element instrumentální složky plnohodnotně sekundovala zpěvaččinu hlasu. Skupina vytvářela poměrně složité kompozice. Nebyly to silné melodické skladby, vždy v nich šlo především o atmosféru. Kapela současně věděla, jak silnou zbraní je dynamika, a tak ji šikovně a zhusta využívala. Možná měla koncertní alba točit od začátku, neboť zásahy producenta či studiového technika směřující k uhlazení zvuku jí neprospěly. Paradoxně to tedy bude toto koncertní album, které zůstane po „klasické“ sestavě Gaia Mesiah nejpovedenější. Obě předcházející studiové desky jsou jím překonané.
Jaroslav Špulák