Režie Matt Reeves, 2008, 84 min.
MagicBox 2008
Dopřát si dílko, které se urodilo pod křídly producenta J. J. Abramse (Ztraceni), bývá pro fanoušky filmového adrenalinu vždy potěšením. Letos se Abrams blýskl nekonvečním monstr-hororem, spojujícím střízlivost amatérského dokumentu s nadýchaným šatem blockbusteru. Po stopách Záhady Blair Witch (pseudodokumentárnost, pečlivý a dlouhodobý marketing) se vydal snímek o tom, kterak New York navštíví prehistorická či možná spíše kosmická zrůda ve stylu Godzily, s minimem pochopení pro urbanistickou architekturu a hodnotu lidského života. Vše je natáčeno ruční digitální kamerou z pohledu prchajícího obyvatele města, amatérismus se ale nenese ve znamení permanentního rozostření a chaosu. Těkavost je naopak dobře promyšlená, když divákovi postupně servíruje jednotlivé střípky z celé události a stupňuje tak napětí. To platí i o střihové skladbě (řešené především přerušením záznamu a prostřihy se záznamu přemazávaného). Podívaná naštěstí neztratila nic na kouzlu s přechodem z plátna na obrazovky, DVD má brilantní zvuk i prokreslení sebemenších detailů. Pomineme-li mdlé alternativní konce a vystřižené záběry, nabízejí bonusy jen to dobré, a to ještě ve velkém.
Lukáš Gregor
Prezident Truman / Truman
Režie Frank Pierson, 1995, 135 min.
MagicBox 2008
Americký prezident Harry S. Truman se do historie zapsal jako ten, kdo rozhodl o použití atomové bomby v Japonsku, tedy jako jeden z představitelů vítězných mocností druhé světové války, ale také jako jeden ze strůjců následující války studené. V televizním snímku Franka Piersona je Truman především poctivec ze střední vrstvy, který teprve po třicítce vstupuje do politiky a postupně se vypracovává až na místo nejvyšší. To mu však připadne spíše náhodou, když je v tíživém válečném období nejprve jmenován viceprezidentem a po smrti Franklina D. Roosevelta pak i prezidentem. Snímek se velmi civilně snaží zachytit především bouřlivé válečné období a končí Trumanovým návratem do běžného života, po uplynutí jeho prezidentského období. Bohužel je však film příliš zdlouhavý, až na průběh volební kampaně nenabízí žádné dramatičtější okamžiky, a ukazuje tak život politika spíše jako zdlouhavou nudnou cestu k moci, která se nabaluje vlastně sama na sebe. Truman tu pak figuruje jako naivní balík (což možná opravdu byl, když se nechal ukecat i do Ku-Klux-Klanu), který sice spolupracuje s nejrůznějšími mafiány, ale jen pro „obecné dobro“. V této bezkrevné roli tak mohl stěží vyniknout Gary Sinise, který však patří k tomu nejlepšímu na celém snímku. Opět se musím podivit, že u filmu natočeného podle života historické osobnosti chybí nějaký ten dokument.
Jiří G. Růžička
Stíny horkého léta
Režie František Vláčil, 1977, 100 min.
Bontonfilm 2008
Vítězný film karlovarského festivalu z roku 1977 je první Vláčilovou čistě režijní prací, zahajující období, v němž se stal klasickým adaptátorem cizích předloh. Námět a scénář Jiřího Křižana o vpádu tlupy bezohledných banderovců na osamělou horskou usedlost v Beskydech připomíná ze všeho nejvíc westernové schéma, v němž osamělý hrdina musí čelit v téměř bezvýchodné situaci několikanásobné přesile. Situační zápletka, rozvržení postav a jejich vzájemné vazby jsou tak do jisté míry dané a předvídatelné, o to víc se ale ve filmu lze ponořit do podoby, kterou mu Vláčil dal. I přes žánrová omezení se dokázal vyhnout schematismu a natočil působivé drama, na jehož účinku se podstatným způsobem podepsaly výborné herecké výkony Juraje Kukury, Marty Vančurové a především Gustava Valacha. Znepokojivá hudba Zdeňka Lišky dotváří dusnou atmosféru, v níž osudy všech hrdinů neúprosně spějí k tragickému konci. Bontonský disk lze pochválit za dobrou reprodukci barev a slušně převedenou zvukovou stopu. Bohužel se ale i u tohoto titulu setkáme s mechanickými vadami v obraze. V bonusové části najdeme tradičně filmografie, fotogalerii a tři krátké vzpomínkové rozhovory.
Petr Gajdošík
Ufomammut
Idolum
Supernatural Cat 2008
Taliani Ufomammut sú virtuálnym článkom medzi mohutnými beztvarými riffami Sunn O))) a ich pôvodnými inšpiračnými zdrojmi, vychádzajúcimi z amerického pohľadu na post-sabbathovský stoner metal. Po grafickej stránke, odkazujúci na obaly dosiek z psychedelického prelomu dekád 60’s a 70’s, prinášajú na svojej piatej nahrávke pomerne nový pohľad na hypnotickú, zdanlivo oparom ľahkých drog zahalenú hudbu. Rovnako ako kultoví (a po formálnej stránke v mnohom podobní) Briti Electric Wizard či nemenej renomovaní Isis, vychádzajúci z hardcore, aj Ufomammut dokážu z extrémnych výrazových prostriedkov vytesať v podstate hitové, „piesňové“ skladby. Stopáž jednotlivých kompozícií – s výnimkou ambientnej Void, v úvode a závere nečakane gradujúcej – sa drží pod desaťminútovou hranicou, napriek tomu Idolum pôsobí viac ako kompaktná, jednoliata doska, než ako zbierka samostatných skladieb. Jej vrchol prichádza takmer presne v strede, keď sa v Ammonia spoza hradieb riffov extrémne podladených gitár ozve hlas Rose Kemp. Je na prvý pohľad paradoxné, že cestu podobným spolkom vydláždil ten najmenej stráviteľný z nich, Sunn O))). Na pohľad druhý je to však len ďalšie potvrdenie nepísaného zákona, že prakticky každý extrémny a menšinový žáner sa časom vykryštalizuje do formy, ktorú znesie aj menej otrlý poslucháč. Ufomammut sú dnes kdesi na polceste, ale už dávno je počuť, ako ľady praskajú a pomaly sa hýbu.
Juro Olejník
Sawako
Bitter Sweet
12k 2008
Hudba jako terapie, únik z každodenní reality nekonečné betonové džungle. Japonka Sawako žije už pár let v New Yorku, ale v její hudbě bychom velkoměstský shon našli stěží. Ambientní črty plné přírodních zvuků opravdu nenapovídají, že autorka těchto impresí studuje uprostřed Big Apple. Její druhé album pro prestižní label 12k představuje lovkyni niterných nálad zase o krok dále. Pryč jsou naivně sentimentální výlety do dětství. Na uvolněné místo se sune dospělejší tvorba, obalující zadumané sonické příběhy akustickými instrumenty. Mezi hosty se tak zjeví podobně postižený „polní lapač“ Jacob Kirkegaard, jemně se dotýkající violoncella, spoluhráč Joanny Newsomové, excelentní jemný kytarista Ryan Francesconi, či dvojice Radiosonde, která se mihla už na loňské desce Madoromi. Přestože autorka zahušťuje prostor svými akustickými přihrávkami, máme co do činění s nahrávkou takřka meditativního rázu. V hutnějších okamžicích se Japonka blíží k tvorbě horského muže Alio Die, zatímco v chladnější až technologičtější poloze evokuje noční minimalismus spící megalopolis v duchu Tetsu Inoue. V obou elektro-akustických polohách je mladá hudebnice atmosférou přesvědčivá a osobitá. Ten druhý přívlastek se v ambientní branži cení dvojnásob.
Pavel Zelinka
Soil
Looking Back
soil.cz 2008
Kapelu Soil tvoří bezchybní jazzmani s citem pro minimalismus a zpěvačka Zuzana Kropáčová se snad nejpůvodnějším hlasem v Česku. To není žádná novinka, na to už posluchač přišel u jejich debutového alba In Fields. Na začátku letošního května pověsila kapela svou novou desku Looking Back na web. Nejde o žádný nedodělek nebo polotovar, jak bývá u takovýchto lokálních webových vydání zvykem, ale naprosto perfekcionisticky odvedenou práci. Postačí fakt, že album produkoval Jan P. Muchow. Možná i proto není Looking Back na rozdíl od debutu natolik dogmatickou deskou, jež by uznávala jen postupy jazzového komba. Zapojuje do sebe kytarové riffy metalové muziky, doplňkové elektronické efekty a ruchy, které jsou však dost silné na to, aby Soil uspěli i v nu-jazzovém kolbišti, a přesto si zachovali tradiční přístup k věci. Looking Back je nabito momenty, v nichž je živá muzika a především hluboký vokál Kropáčové zespoda nadouván hutnou, avšak tichou elektronikou. Díky tomu jako by celé album plulo na vzduchovém polštáři, bez spojitosti s ostatní muzikou. To je důvod, proč Looking Back nelze porovnávat s jinými současnými domácími hudebními počiny. Soil se už natolik naučili promlouvat vlastní řečí, že je vlastně jedno, jestli přidají elektronický nebo rockový akcent. Kapela svým aktuálním počinem potvrdila pozici svébytné jednotky české muziky.
Ondřej Stratilík