Režie Sylvester Stallone, 2008, 93 min.
MagicBox 2008
Málokdo asi od čtvrtého pokračování série čekal něco jiného než akci, přesto si myslím, že jde zároveň o jeden z výrazně protibushovských hollywoodských filmů z poslední doby. Stallone zasadil jeho děj do Barmy, kde vojenská junta už mnoho let terorizuje obyvatelstvo. Koho to ale v USA zajímá? Podle filmu maximálně pár bojechtivých veteránů, kteří si nechají za své služby zaplatit. Na rozdíl od jiných akčních snímků můžeme Ramba navíc označit za film až existencialistický: John Rambo je postavou, která už od života nic nečeká, a zatímco ostatní akční superhrdinové cítí, že musí ostatním pomáhat, aby byl svět lepší, Rambo dávno pochopil, že sám nezmůže nic. Když ho pak jakási křesťanská skupina poprosí, zda by jí pomohl dovézt místním obyvatelům léky, jen se pousměje a prohlásí, že bez zbraní je jakákoliv pomoc zbytečná. V dalších záběrech pak je vesnice, v níž se humanitární pracovníci usadí, rozmetána na kusy ozbrojenci, kteří vyvražďování berou jako zábavnou hru. Ve čtvrtém díle Stallone často využívá ruční kameru, která obrazu dodává na autentičnosti, a dynamický střih chvílemi připomíná třeba Bourneovo ultimátum. Kritici filmu vyčítají, že je příliš krvavý, v tomto případě však účel světí prostředky. Jak jinak ukázat zoufalou situaci na druhém konci světa? Rambo 4 není jen primitivní akční film, ale snímek, který se nebojí poukázat na to, že netrpí jen lidé v zemích ropou oplývajících.
Jiří G. Růžička
Březový háj / Brzezina
Režie Andrzej Wajda, 1970, 92 min.
Levné knihy 2008
Ve vydavatelském víru tzv. artových titulů se pod značkou LK objevilo poprvé i jméno Andrzeje Wajdy. Jednu z vůdčích osobností Kina morálního neklidu představují Levné knihy jeho méně „anarchistickým“ přístupem ke světu, o to více zkoumajícím utrápenou lidskou duši. Na venkově, v blízkosti rozsáhlého březového háje se Stanislaw rozhodl zemřít. Zatímco v něm neutuchá entuziasmus a neskonalá touha žít, v jeho bratrovi po smrti manželky dávno vše zahynulo. Od samého začátku je zřejmé, že právě smrt nemocného Stanislawa vzkřísí život v posmutnělém Boleslawově domě. Wajdovo plynutí času kopíruje snící les, jehož pomalý dech občas a jen nakrátko zrychlí nakumulované emoce (radost, vztek, vášeň). Postavy toho ale ve výsledku mnoho nenamluví, obklopují je zámlky. Především však za ně hovoří hudba – propůjčené piano, za které oba bratři usedají. Film vznikal pro televizi, čemuž odpovídá i obrazová střídmost. Herectví a líčení působí zase příliš divadelně, na což je třeba si od počátku navyknout. DVD s průměrnou obrazovou kvalitou neobsahuje žádný bonusový materiál.
Lukáš Gregor
Příběh Marie a Juliena / Histoire de Marie et Julien
Režie Jacques Rivette, 2003, 150 min.
Zóna a Aerofilms 2008
I z klubových představení známý Rivettův snímek z roku 2003 je příběhem vcelku všedního osamělého muže, hodináře, do jehož života vstupují dvě záhadné ženy: tajemná madam X a posléze Marie, která se Julienovi projektuje ve dvou odlišných podobách – vášnivé a lásce oddané partnerky nebo chladné a odtažité bytosti stojící mimo reálný čas. A právě čas je tou veličinou, která je sice až v druhém plánu díla, ale hraje zásadní roli. Je více než symbolické, že právě Rivette natočil film o čase a že jeho hrdinou učinil hodináře. Autorovy filmy jsou proslulé svou často extrémní délkou, která je dána využíváním času jako svébytné estetické hodnoty. V Příběhu Marie a Juliena se ale objevují i hitchcockovské inspirace nebo duchařské motivy, a nabourávají tak určitou vžitou představu o tvorbě tohoto režiséra. Obraz je příjemný a přirozený, čistý, zachovává si charakter obrazu z filmového pásu, není dodatečně prosvětlován. Barevnost se nese v tlumených odstínech. Disk vyšel pouze jako bonus (zdarma) k prvním 333 prodaným DVD s Krásnou hašteřilkou a do volného prodeje se po vyprodání tohoto limitovaného nákladu již nikdy nedostane.
Petr Gajdošík
The Bad Luck Charms
The Bad Luck Charms
I Screams Record 2008
Kerry Martinez je známý především jako kytarista US Bombs, ti však jsou momentálně nefunkční. Martinez se tak může více věnovat hraní s Back Luck Charms, kteří hrají punk‘n‘roll. Spojují punkovou energii s odkazem přímočarého rocku šedesátých let, vycházejícího z rock‘n‘rollu, i s protopunkem Stooges. Podobné spojení není ničím novým, Bad Luck Charms ani neskrývají své vzory, mezi nimiž jsou Rolling Stones i Ramones – ve One Track Mind dokonce zazní ramoneovské zvolání Hey Ho. Kapela ale podává výslednou výbušnou vysokooktanovou směs s patřičným nasazením a tahem, jaký tento druh hudby potřebuje, takže absence výraznější stylové originality ani nevadí. A Klerry Martines může ukázat, že umí nejen zahrát pistolovský punk rock, ale také pub rock i s nezbytnými kratičkými sóly a vyhrávkami, které do klasického punku nepatří. V duchu pojetí převažují rychlé, přímočaré skladby, tempo ale přece jen nedosahuje punkových obrátek a zařazena je i uvolněnější Superstition a docela pomalá I Dind´t Mean To Kill You, byť i v ní zůstává Martinezova kytara patřičně nabroušená a stylový je i jeho uječený vokál. Po pětadvaceti minutách až zamrzí, že punk‘n‘rollová jízda, začínající vypalovačkou Break My Heart, skončila, ale je to lepší, než kdyby deska byla uměle natahovaná. Douška pro návštěvníky strahovského koncertu: nahrávka působí rozhodně přesvědčivěji než živé vystoupení. Má drive a nenudí.
Alex Švamberk
Haino Keiji and Yoshida Tatsuya
Uhrfasudhasdd
Tzadik/RéR CZ 2008
Třetí společná deska průkopníka japonské improvizované hudby, multiinstrumentalisty Keiji Haina a bubeníka s rozpětím od art rocku k hardcore Tatsuyi Yoshidy znamená od předchozí nahrávky New Rap (A2 č. 49/2006) příjemný úkrok směrem k volnější formě, temnějšímu vyznění a divočejšímu, proměnlivějšímu hudebnímu projevu. To je dáno především tím, že už tolik nedominuje excesivní, avšak poněkud jednotvárný styl společné improvizace a tvůrčí přínos je vyrovnaně rozprostřen mezi oba hudebníky. Autorský rukopis jednotlivých pasáží je přitom dobře čitelný: Yoshida více využívá schopnosti hrát zároveň s bicími na baskytaru či klávesy a ještě k tomu zpívat svým charakteristickým zaumným jazykem; Haino tyto hektické pasáže spíše zklidňuje nervózní, primitivisticky vybrnkávanou akustickou kytarou nebo je rozvolňuje dlouhými kytarovými kily. Samozřejmě nechybí ani jeho vzteklý zalykavý jekot či tiché pohroužené odříkávání a nadto zde hraje také na flétnu, s níž nejvíce překvapí ve freejazzové pasáži skladby Eeyddllvioss. Pestrost nahrávky je zapříčiněna také využitím elektroniky, prostřednictvím níž jsou tvořeny podkladové smyčky, ohraničující ucelenější části skladeb. Kombinací dvou jedinečných přístupů vzniklo paradoxně původnější a především zábavnější dílo než na předchozí spolupráci obou hudebníků, která byla definována spíše jejich konfrontací a snahou navzájem si porozumět.
Karel Kouba
Jeff Buckley
So Real – Songs from Jeff Buckley
Sony/ BMG 2007
Zbytečný výběr plní svůj účel: seznamuje novou posluchačskou generaci s výjimečnou osobností písničkáře, jehož tvorbou prorůstaly výhonky mnoha hudebních světů, a který i deset let po svém tragickém úmrtí zůstává inspirací. Buckleyho debut Grace zařadila Sony do edice Legacy, určené zásadním nahrávkám (nejen) rockové historie. Grace skutečně patří k tomu nejdůležitějšímu, co v devadesátých letech vzniklo. Různé podoby rocku s blues, odkazem písničkářů i folkových solitérů, i s ozvěnami psychedelie šedesátých let křížil kdekdo, jen málokomu se však dařilo s takovou lehkostí a přesvědčivostí jako Buckleymu. Grace naneštěstí zůstalo i jeho řadovým albem jediným. Po zpěvákově úmrtí vyšlo vynikající 2 CD Sketches for My Sweetheart the Drunk (pracovní nahrávky pro nedokončené druhé album), několik živých záznamů a několik, s prominutím, výškrabů. A to So Real jistě není poslední! Vábničky, kterými album láká, jsou živá – akustická – verze titulní skladby a ve studiu živě nahraná předělávka I know It´s Over od The Smiths. Věrní fanoušci obě dávno mají, a tak přínosem výběru je, že tiskem proběhne několik článků, které předčasně zesnulého génia vzpomenou. A pokud se na jejich základě nadechnete ke koupi, jistě uděláte lépe, když si za stejné peníze pořídíte obě zmiňovaná alba – Grace i Sketches – namísto tohoto chudokrevného výběru.
Petr Frinta