P. I. Čajkovskij / Eugen Oněgin
Decca Classics 2007
Záznam přináší na dvou DVD představení Čajkovského nejslavnějšího díla z Metropolitní opery v New Yorku z února 2007, které dirigoval Rus Valerij Gergijev. Obsazení hlavních rolí bylo z říše snů: ruský barytonista Dmitrij Hvorostovskij, americká sopranistka Renée Flemingová, mexický tenorista Ramón Vargas a ruská altistka Jelena Zaremba. Všichni předvedli skvělé výkony pěvecké i herecké, neruské pěvce je potřeba pochválit i za jejich dobrou ruštinu. Orchestr MET snad není špatný nikdy, a má-li před sebou osobnost formátu Gergijeva, pak už vůbec ne. Gergijev provedl dílo se správnou dávkou intenzivní lyričnosti a naléhavé dramatičnosti. Inscenace v MET jsou víceméně tradiční, na experimenty a režisérské exhibice si tam nepotrpí. Inscenaci Oněgina režíroval uměřeně Robert Carsen. Na téměř prázdné scéně si vystačí se světlem, s podzimním listím, se stolem, křeslem či židlemi. Kostýmy jsou však bohaté a dobové a zpěvákům nadmíru sluší. Ústřední postavou je Oněgin. Vidíme ho již při předehře, sedí v křesle a čte dopis a pak se na něj v nádherném obraze snese padající listí. Mezi 2. a 3. dějstvím není žádná pauza; po souboji s Lenským zůstane na scéně a za zvuků polonézy se převléká, za ním odnášejí mrtvého Lenského a scéna se zaplňuje židlemi a hosty. Bonusy obsahují krátký rozhovor s R. Flemingovou a D. Hvorostovským a záběry ze zkoušek orchestru a pěvců s dirigentem.
Milan Valden
Krásná hašteřilka / La Belle noiseuse
Režie Jacques Rivette, 1991, 240 min.
Zóna, Aerofilms 20088
Téměř čtyřhodinové dílo Jacquese Rivetta nabízí nevšední zážitek. Umožňuje divákovi být svědkem zrodu jednoho uměleckého díla, prožít téměř v reálném čase okamžiky, kdy se z nejasné inspirace rodí v malířově mysli první obrysy a linie, náčrty a posléze i velké obrazové plochy. Fascinace procesem tvorby může být místy natolik silná, že dá zapomenout i na vlastní děj, na sice poněkud skryté, ale důležité vztahy a motivace jednotlivých postav. Jejich rozbor, ať už skrze jejich vlastní jednání nebo ve vztahu k obrazovým motivům z Frenhoferova ateliéru, poskytuje mnoho dalších úvahových rovin a pohledů na film. Krásnou hašteřilku lze vnímat jako snímek o malířství nebo v univerzálnějším pojetí o zachycování procesu vzniku uměleckého díla, také ovšem jako autoportrét Jacquese Rivetta nebo dílo, v němž povstala trojjediná bytost malíře Frenhofera, tvořená režisérem Rivettem, hercem Michelem Piccolim a malířem Bernardem Dufourem, skutečným autorem obrazových kompozic. Dvoudiskové vydání nabízí plnou autorskou verzi s originálním francouzským zvukem a českými titulky. Obrazový transfer má přirozené barevné podání a kontrast. Jak ve volbě titulu, tak v jeho zpracování jde o precizní vydavatelský počin.
Petr Gajdošík
Saw 4
Režie Darren Lynn Bousman, 2007, 95 min.
Hollywood Classic Entartainment 2008
V roce 2004 režisér James Wan uřízl nohu americkému hororovému žánru hnijícímu v propasti plné vřískajících blondýnek, vyšeptaných klišé a jejich nápaditých (Vřískot) či nechutných (Scary Movie) parodií. Saw přinesl novátorský střih, morbidní pasti a originální pointu. A jelikož si mnoho diváků chtělo „zahrát hru“, kutil Skládačka se pod vedením nového režiséra D. L. Bousmana pustil do dalších napravujících, smrtiplných pastí, a dalších a dalších. Snímek začne naturalistickou pitvou samotného Skládačky. Scenáristé diváka pozdraví nahrávkou, jež se vyvalí z vrahova žaludku: „Jestli jste si mysleli, že všechno skončilo jenom proto, že jsem umřel, tak jste na omylu…“ Na celém snímku jsou nejzajímavější flashbacky, které ukazují, jak a proč se Skládačka vydal na svoji pouť, včetně jeho první oběti. Bousman otevře pro současný americký horor nebývalé hluboké morální otázky související s identifikací s „vraždícím“ Skládačkou, jež pramení z jeho neustálého ospravedlňování a odhalení jeho motivace. I divák je prostřednictvím verbovaného hlavního hrdiny nabádán, aby „See what I see“ viděl věci ze Skládačkova úhlu pohledu. Nejzajímavější sequel ale úplně potopí závěrečná pointa. Nesrozumitelnost, překombinovanost, efekt pouze pro efekt, zmatení různých časových rovin příběhu. Závěr nechtěně připomíná dílo Davida Lynche, pozbývá však záměru a promyšlení. Jeho jediným cílem jsou nabroušené pily pro pátý díl.
Milan Klíma
Xuefei Yang
Forty Degrees North
EMI Classics 2008
Nahrávka je pátým titulem čínské kytaristky Xuefei Yang. Na 40. stupni severní zeměpisné šířky leží – více méně – hlavní města Španělska i Číny, takže názvem disku je symbolicky propojena evropská kytarová klasika, zastoupená díly Španělů I. Albénize, F. Tárregy a E. Granadose, a čínská hudba. V té neexistuje původní kytarová literatura, čínské skladby na nahrávce jsou transkripcemi. Jejich autorkou je v několika případech sama Xuefei Yang. Čínská část nahrávky je zajímavější, protože nabízí rozšíření obzoru poznání – jsou to lidové písně a v jednom případě známá koncertní skladba He Zhanhaa, původně dvojkoncert pro housle a violoncello Butterfly Lovers – Xuefei Yang si z ní pro kytaru upravila první větu. Evropské položky na disku jsou z větší části populární kytarové skladby, v případě Xuefei Yang se ovšem jedná do značné míry o misi směrem do Číny a impuls pro čínské skladatele, aby pro kytaru začali psát. Zatím to je spíš tak, že západní skladatelé píší původní skladby pro Xuefei Yang a snaží se v nich zohledňovat čínskou hudební idiomatiku – jako velšský skladatel a kytarista Stephen Goss v třívěté Čínské zahradě. Disk se do světa dostal rychle, nahrávalo se v lednu a v dubnu už byl v prodeji. Mimochodem, je to takzvaný opendisc, což znamená, že přehráván v počítači nabízí automaticky cestu na speciální stránky interpretky, v čemž vidím osobně spíše vlezlost nežli vstřícnost výrobce.
Wanda Dobrovská
Souvenir’s Young America
An Ocean without Water
Crucial Blast 2007
Katalog americké značky Crucial Blast nabízí řadu titulů, které se vymykají běžnému chápání „jiné“ hudby a jsou příliš divoké a neortodoxní i pro ty, kteří nevšednost vyhledávají. Druhé album Souvenir’s Young America může působit stejným dojmem; jako nevyzrálé a nesoudržné. Na vině je netradiční výklad pravidel žánru. Do dnes populárního shoegaze/drone proudu vnáší čtveřice leccos svého. Zvukem, který ji v akustických pasážích přibližuje až třeba k Labradford, nebo inspiracemi, které hudbou rezonují (např. Molly Hatchet nebo tzv. jižanské kapely). A především: ryze instrumentální album je dobře zahrané, což se v žánru stává výjimkou. SYA vrství olbřímí plochy rozpitých a rozpíjejících se kytar (viz Earth), masy zvuku se přelévají a jakoby náhodou z nich vyrůstají proto-melodie. Zatěžkané pasáže pak prokládají nápaditými akustickými (viz Isis). Zazní nejen „tribal“ bicí (v místech, kdy kytary krouhají okurky na čtyři doby), aniž by připomněly Neurosis, ale i decentní skladby podbarvené elektronikou a dokonce harmonika! V klidných zákoutích nad jakoby nazdařbůh rozházenými tóny akustické kytary vám před očima ihned vyskočí obraz liduprázdné skalnaté krajiny z obalu. SYA zatím patří spíše k příslibům, písně jsou si až příliš podobné a některé pasáže vyznívají naprázdno. Ale pro posluchače, kteří jsou čím dál stejnějšími deskami Neurosis nebo Isis unavení, budou možná oživením.
Petr Frinta
KLIMT 1918
Just In Case We’ll Never Meet Again
Prophecy Productions 2008
Italský kvartet KLIMT 1918 už svými předchozími nahrávkami potvrdil svébytnost v rámci gothic rockové scény, nicméně posledním albem nasazuje své dosavadní pouti pomyslnou korunu. Just In Case We’ll Never Meet Again pokračuje ve šlépějích obou předchozích řadovek, alespoň co se vyznění týče, nicméně uchyluje se k citelné žánrové proměně. Čitelnou a přehlednou strukturu písní obohatili Italové subtilními kytarovými motivy a bouřlivější rytmikou, kteréžto elementy jasně odkazují ke stylům jako shoegaze či postrock. Jejich nová produkce staví na kontrastu hutných aranží a subtilních a chytlavých vokálních linek. Napětí mezi plačtivým vokálem a instrumentálními vrstvami jedinečným způsobem podtrhuje nahrávku, která ani na vteřinu neztrácí vnitřní napětí, emoce, gradaci a vynikající nápady. Je pravda, že KLIMT 1918 nepřinášejí nic zas tak závratně nového, ale navzdory částečné stylové proměně si uchovali to, co je vždy zdobilo. Zasněnou a lehce melancholickou atmosféru, výborně vystavěné kompozice a pověst kytarovky, která dokáže předat sladkokyselé pocity bez uvzdychaných manýr a póz. Rocková secese v plné parádě.
Vítek Schmarc