Ad Krize české literatury (A2 č. 13/2008)
„Zaplať Pánbůh, že to někdo vyslovil!“ říkali jsme si s přáteli, když k nám dolehla zpráva o článku Štefana Švece Krize české literatury. Po jeho přečtení musím přiznat, že je štěpně napsaný, ale přece jen trochu připomíná „nadávání na všechny a na všechno“, které je v Čechách velmi populární. Ale téma bylo nastoleno – a dobře tak.
Jak píše Štefan Švec, některé smutné rysy postihují jak literární kritiku, tak autory – neběží asi o nedostatek témat, ale rozhodně o nejasnost v hierarchii, o otázku smyslu literatury samé a o základní kritéria jejího hodnocení. V širším kontextu možná o samu kulturu a její kritéria.
Jak známo, za minulého režimu byla literatura rozdělena na dvě základní větve – literaturu režimní a literaturu samizdatovou (literatura exilová bohužel pozdější vývoj moc neovlivnila). Kritéria literatury režimní asi netřeba rozebírat, samizdatová literatura si vystačila s kamarády kamarádů (někdy to bylo i nutné, publikovat kritiku někoho, kdo zrovna seděl ve vězení nebo mu to akutně hrozilo, se prostě nedělá, pozdější léta však ukázala, že tento základní postoj vynucené solidarity zrušil diskusi a kritický přístup na další dvě desetiletí). Po pádu „komunistického“ režimu začala sháňka po autorech do čítanek, po „literátech“, kteří zaštítí českou literaturu. Tím se do popředí dostala díla, která snad měla průměrnou kvalitu, ale rozhodně nebyla připravena pro mezinárodní scénu (Jáchym Topol, Jan Pelc…). Za nejdůležitější kvalitu literatury byla považována jakási „autentičnost“, která se ukázala být spíš pseudoautentičností, výpověď o životě protirežimních vrstev, snaha o narušení image fungujícího státu.
Vzniklo několik literárních časopisů, které čerpaly z podstatné míry opět z „kamarádů kamarádů“, většina se však vyhnula teoretické diskusi o kritériích či smyslu literárních děl. Pochopitelným důvodem této absence byla pravděpodobně nechuť k teorii jako takové, nedůvěra a vystupňování zdánlivého konfliktu „slovo kontra čin“, pocit, že teorie ruší autentičnost a zbytečně problematizuje jasné a dané základy věcí (tato zvláštní kontraverze se dodnes objevuje v české kultuře jako celku, a to od politiky až k jejím jednotlivým odvětvím; co nenabízí okamžité řešení, je jaksi podezřelé a považováno automaticky za nicotné).
I když geniální spisovatel, který rázem překročí všechna úskalí, se může zrodit v jakémkoliv prostředí, literární zázemí se vytváří léta, vyžaduje spoustu drobné práce lidí ve stínu a fungující mechanismus vztahů. To vše bylo narušeno a obnovení si vyžádá opět práci mnoha lidí, tím i peníze (téma, které pohotově vytáhnou redaktoři literárních časopisů). Jak píše Štefan Švec, chybí však také rozhled a já dodávám – z nějakého důvodu i vůle.
Česká uzavřenost (kterou Švec velmi trefně popisuje) zůstává stále živá. Původní nedostatek informací a uzavřenost diktovaná zvnějšku přerostla v uzavírání vnitřní. Kritik, který si odmítá vystačit s docela zábavným textem spojeným s povrchní kritikou prostředí oficiálně prohlášených za asociální (drogy, kriminalita) je ihned v podezření ze „zločinu“ levičáctví a toto podezírání nabralo velmi rychle z minulého režimu dobře známou podobu autocenzury. Svět fantazie, kultivace a soucítění, který je jednou z hlavních domén literatury, je jakýmsi „nadbytečným“ světem zábavy. Literáti mají veliké potíže s tím, aby brali sebe a své poslání vážně. V minulosti jim tuto vážnost dodával společný nepřítel. Tato přehlednost rolí zmizela a nebyla nahrazena hlubším či širším kontextem.
Světové literatuře nyní z veliké většiny vévodí díla, která se různými způsoby vypořádávají s tématem odcizenosti člověka v současném světě, se změnami v prožívání náboženských témat, s tématy odlidštěnosti a hledání alternativ sociálního uspořádání světa. Svět se globalizuje i v tomto ohledu, domovem literáta dnes často není konkrétní země, ale svět a člověk a jeho vztah k vesmíru. To jsou všechno témata, která zdejší komunita ještě není schopna příliš vnímat, natož zpracovávat, neboť stále ještě, trochu povinně pod tlakem médií, „tvrdneme“ v nadšení nad tím, co jsme vydobyli.
Veliké ideje a veliká díla nevznikají jen zášlehem bezčasovosti, ale vyrůstají též z inspirativní atmosféry a společné víry, z kritického přístupu a nadšené důvěry v budoucnost. Renesance těchto hodnot má poněkud dlouhodobější charakter než jakás takás obnova průmyslu či vybudování „chrámů konzumu“ a vyžaduje si hlubokou sebereflexi, společné vize (nebo touhu po nich) a diskusi, která třeba nikam nesměřuje, ale inspiruje různorodost myšlení a cítění. To všechno jako by v Čechách odumřelo. Český básník či prozaik má být v první řadě „bavičem“ a v druhé řadě tak trochu moralistou nebo naopak s moralismem bojujícím ikonoklastem, hlubinná témata se nenosí. To zasahuje i náš vztah k jazyku. Vše, co dosahuje hlubinné reflexe, nám zavání „klišé“, hrozí, že podtrhne nohy naší hrdosti na sebe samé.
Stejná atmosféra vládne i v literárních periodikách a v akademickém prostředí. Literární kritika je jakýmsi podivným odvětvím, které je vlastně zbytečné (ostatně i Švec pro jistotu za svůj článek doplnil větu „Autor všechno zná, všude byl a všemu rozumí“ – obranu proti předpokládanému útoku), rozjímání či nezacílené uvažování upadají automaticky do podezření z pouhého nic neřešícího exhibicionismu.
Markéta Hrbková, redakčně kráceno
Opravy
V A2 č. 34/2008 jsme otiskli u fotografie Ladislava Klímy na s. 16 chybné datum. Fotografie od Miloše Srba vznikla v roce 1923 nebo 1924, jak nás upozornila Erika Abrams.
V článku Potýkání vlajek (A2 č. 35/2008) je špatně uveden rok zahájení operace Oluja jako 1992 a doba kulminace vyhánění Srbů z Krajiny jako léta 1994–1995. Správně má být operace datována rokem 1995, vyhánění kulminovalo v následujících dnech. Omlouváme se.
–red–