Ad I’m lovin’ it (A2 č. 36/2008)
S velkým zájmem jsem dnes rozečetl článek Michala Rydvala o problematice probíhajícího bienále grafického designu, ale čím déle jsem se mu věnoval, tím více mne nadzvedával ze židle. Nic proti tomu, že autor volí silně konfrontační tón, dopouští se ale řady dezinterpretačních výroků, polopravd a vágních tvrzení, která vydává za objektivní stanoviska. Podezírám jej, že letošní bienále vůbec nenavštívil, protože výstavám grafického designu vytýká věci, které si právě tentokrát výtky nezaslouží. Pro účast na přehlídce totiž není potřeba „určit obecné téma, na které se grafici snaží našroubovat své práce”, protože ona přehlídka je letos vymezena jen okruhem designérských disciplín: grafický design, písmo a ilustrace v knihách, časopisech, novinách a digitálních médiích. Bez jakéhokoliv dalšího omezení. Stejně tak se až na několik výjimek nevyskytují „publikace, kterými nelze listovat”, ba právě naopak. Stovky knih a časopisů jsou rozprostřeny ve výstavním prostoru, bezvýhradně přístupné všem zájemcům o důkladné prozkoumání.
Vážněji než věcné nedostatky Rydvalova textu však vnímám jeho naříkání nad úrovní českého designu obecně. Vždyť přece nejen ten náš zlatý český design je „pragmatický, efektní, přizpůsobivý” – toto všechno jsou symptomy doby, nezbytné průvodní jevy současného světa, v němž vládne blahobyt a ve kterém pro hlubší sdělení nezbývá místo zkrátka proto, že naše životy jsou o mnoho snadnější a pohodlnější než kdykoliv předtím. Rydval vnímá negativně „vytrácení textu” z designu, absenci interpretace. Jenže užitá grafika není a nikdy nebyla volné umělecké dílo, neživotný výstavní exponát z muzea, opatřený názvem, vročením a vysvětlujícím komentářem či dokonce katalogem. Veškerý současný design je (měl by být) determinovám svým účelem; a bez účelu přirozeně ztrácí veškerý smysl. Každý jeden plakát, kniha nebo obal musí obstát sám o sobě, protože ten, komu je produkt grafického designéra určen, jej bude prohlížet, číst, používat. Musí to být smutné zjištění, narušující romantické ideály o uspořádání světa, ale užitá grafika je a i nadále bude závislá na zadavatelích a jejich osobních cílech. Umělecké pojetí grafiky tak má předem vymezeno jen úzký manévrovací prostor, přesah do konceptuálního umění je spíše kratochvílí, nikoliv nezbytností. Výstava Práce z Marsu na minulém brněnském bienále představila experimentů a prací nezávislých na osobě zadavatele zvenčí celou řadu.
Autor si v textu klade spoustu řečnických otázek, ale s odpověďmi si evidentně neví rady, sám ani žádná řešení nenabízí. „Vzniká u nás opravdu tak málo autorských a odvážných realizací?” ptá se naoko dětinsky. Vzniká u nás přesně tolik odvážných realizací, kolik jich naši klienti unesou, na které oni sami mají odvahu. Stejně jako autor se domnívám, že grafický design u nás je nedospělý. Důvodem ale nejsou nedospělí designéři – ti mají výborných nápadů nepřeberné množství –, nýbrž české klientské prostředí, které ještě neuzrálo k tomu, aby tvůrčí experiment považovalo za nutnou součást svého fungování. Protože je to především odvaha klientů a jejich osobní a finanční risk, který alespoň čas od času umožňuje realizovat neotřelé myšlenky.
Martin Pecina, typograf, publicista
Dvojznačný pomník Rolling Stones (A2 č. 34/2008)
Musím se přiznat, že film mě poněkud zklamal. Čekal jsem něco, co by mi alespoň vzdáleně připomnělo dokument No Direction Home: Bob Dylan (2005). Scorsese však tentokrát natočil jen „obyčejný” záznam koncertního vystoupení; o historii kapely jsme se dozvěděli jen něco málo v krátkých retrospektivních prostřizích. Ani v rámci režisérova záměru si nestojí film tak dobře, jak by nejspíš mohl. Jsou v něm i velice silná místa, ale rozhodně k nim nepatří vystoupení Jacka Whitea, který Jaggerovi prostě nestačil: píseň Loving Cup z alba Exile on Main Street (1972, právem považováného za nejlepší album Stounů) mu jednoduše nesedla a některé partie nevyzpíval. Právě u tohoto duetu jsem si uvědomil, jakou sílu Jaggerův zpěv stále má. Jedním z hlavních poučení filmu bylo: celé show držel pohromadě právě Jagger. Ostatní spíše připomínali partu chlastem a drogami otřískaných chlápků, kteří dělají, co je baví. Keith Richards možná působil směšně či nepřítomně, ale jeho poznámky měly šťávu a příjemně překvapil i jeho zpěv. Vrcholem filmu bylo pro mě vystoupení fenomenálního Buddy Guye. Kdyby pro nic jiného, tak právě pro tenhle okamžik stojí film za zhlédnutí. Je to opravdu silná káva.
Jan Klamm