Režie James Gray, 2007, 117 min.
Palace Pictures 2008
Teprve třetí film čtyřicátníka Jamese Graye v mnohém vypovídá o tom, proč si jeho jméno zatím nepamatujeme. Thriller o tom, jak těžké to má člověk hrající svoji roli na dvou opačných frontách (zákon vs. zločin), zaslouženě upozadila tematicky podobná (ale oscarová) Skrytá identita. Byla by škoda si ho však nechat ujít. Gray se sympaticky drží staré školy policejních filmů 70. a 80. let, upřednostňuje pečlivější drobnokresbu prostředí před adrenalinem napěchovanými akčními scénami. Jako by přesto zůstal v půli cesty, vzhledem k tomu, jak nedostatečný prostor poskytl dvěma důležitým postavám (s výborným Robertem Duvallem a Markem Wahlbergem) a zvláště v poslední třetině stlačil psychologii do šestákově protřepané touhy po odplatě. A právě v této části přichází nečekaně s bravurní akcí: automobilovou honičkou v hustém dešti, která se bezpochyby zařadí mezi ty nejlepší v daném žánru za poslední roky. Zásadním nedostatkem se ale ukázalo být, že James Gray až přespříliš spoléhá na Joaquina Phoenixe. Ten nelehký úděl své postavy sice přesvědčivě snáší, citelně mu ale schází spoluhráč/protihráč. Noc patří nám tak představuje dílo, jež naznačuje, jak by mohlo být vynikající, kdyby se nepotýkalo s chybami průměrnosti. O opaku vás nepřesvědčí ani rozhovory obsažené v bonusovém materiálu DVD.
Lukáš Gregor
Císařův pekař / Pekařův císař
Režie Martin Frič, 1952, 80 + 64 min.
Bontonfilm 2008
Co psát o filmu, který je u nás možné každý rok vidět v televizi a jehož celé sekvence znají generace diváků zpaměti? Ač je u díla často kritizován jeho budovatelský nádech, mistrné dialogy, skeče a vynikající herecké výkony tuto ideologickou slupku i po desetiletích překrývají. Nově vydaný dvojdisk musí nadchnout každého fanouška. Přináší pietně zrestaurovaný přepis filmu, jehož obraz je zbavený většiny nečistot, je projasněný a barevně vyvážený. Druhý disk obsahuje slovo filmového historika o bouřlivé historii vzniku filmu, několik rozhovorů s pamětníky, sedm samostatně natočených rozhovorů k tématu (Rudolf II. a Praha za jeho vlády, legenda o Golemovi, historie divadelní hry Golem a restaurování filmových materiálů), bohatou fotogalerii, textové biografie a několik desítek stránek soudobé dokumentace (promo materiály, ukázky z tisku, překlady zahraničních recenzí). Příznivý dojem doplňuje i krásně vyvedený papírový digipack. Bezesporu jedna z nejpečlivějších edic českého filmu na DVD vůbec.
Petr Gajdošík
Černé ovce / Black Sheep
Režie Jonathan King, 2006, 87 min.
Hollywood Classic Entertainment 2008
Nový Zéland dal světu Petera Jacksona a ten kromě trilogie Pán prstenů především hororové komedie, jako je Braindead nebo Bad Taste – Vesmírní kanibalové. A právě na ty se snaží navázat Jacksonův krajan Jonathan King s filmem Černé ovce. Povedlo se mu to však jen trochu bizarním výběrem vraždícího monstra. Masožravé zmutované ovce tu začnou napadat lidi a ti se, podobně jako po kousnutí vlkodlakem, proměňují v krvelačné mutanty v ovčím hávu. Režisér vsadil na primitivní scénář a podprůměrné herecké výkony, což by nevadilo. Natočit ale cíleně béčkový film, aby působil vtipně, není jen tak. Je potřeba mít alespoň částečný smysl pro humor a ne jen kopírovat své vzory. Těžko tu najdeme cokoliv, co bychom neviděli předtím. K tomu nejlepšímu nakonec patří až švankmajerovsky zanimovaná krvechtivá jehňata, která se tu však jen mihnou. Černé ovce si svou premiéru u nás odbyly jako půlnoční projekce na karlovarském filmovém festivalu a ani specifické publikum, které tyto projekce navštěvuje a je otevřené čemukoliv jen trochu podivnému, novozélandský snímek neocenilo. O to méně se to může povést DVD promítanému v komorním domácím prostředí. Černé ovce totiž ve výsledku nejsou ani komedií, ani hororem, jen jakýmsi amatérským pokusem o pobavení přátel ve velmi pokročilém stavu nudného večírku.
Jiří G. Růžička
Don Caballero
Punkgasm
Relapse 2008
Math-rocková formace z Pennsylvánie, fungující s krátkými přestávkami od počátku 90. let, se fanouškům hlásí s novým albem. Dnes tříčlenná kapela, jejímž jediným původním členem zůstává bubeník Damon Che Fitzgerald, funguje v současné sestavě (s kytaristou Genem Doylem a baskytaristou Jasonem Jouverem) od roku 2003. Jedinečný rukopis neztrácí Don Cab ani bez originální kytary Iana Williamse (ten později založil kapelu Battles). Většina skladeb zůstává instrumentální (zaměnit se škatulkou postrock, jak ji známe od Mogwai nebo Explosions in the Sky, by ovšem byla chyba), nicméně zpěvu se občas neubrání a stará se o něj především Jouver, mj. bývalý zpěvák Teddy Duchamp’s Army. Čtrnáctku skladeb otevírá typicky hudebně “zmatený” epos Loudest Shop Vac in the World. Mohl se objevit stejně tak na debutu For Respect (1993) jako na oblíbené American Don (2000) – roztěkaná, “nervní” nálada kompozice a téměř hmatatelná roztržitost jsou jejich nejtypičtější znaky, zde navíc koncentrované do bezmála deseti minut. Vokály disponují mimořádně povedená Celestial Dusty Groove, kratičká Dirty Looks nebo závěrečná instantní rokenrolová vypalovačka Punkgasm. Nic dlužna nezůstává kapela ani názvům svých písniček: Shit Kids Galore, Slaughbaugh’s Ought Not Own Dog Data nebo Lord Krepelka, což je mimochodem odkaz na českého řidiče, který s ní před lety odjel evropskou šňůru.
Karel Kočka
TRG
Missed Calls EP
Subway Records 2008
Dubstep už dlouho promlouvá nejen k návštěvníkům londýnských klubů, ale i k dalším středoevropským enklávám. U nás zatím jen v Praze. Posluchače klasické taneční hudby ještě nedokázal pořádně zaujmout. Kritikové mu vyčítají, že není tak energický a nedá se na něj pořádně tančit. To ovšem dubstep vynahrazuje svou masivností. I tady se ale objevují taneční trháky. Sice poskrovnu, ale o to větší zážitek bývá objevit je. Jedním z nich je vinylové dvojalbum Cosmina Nicolaeho, známějšího jako TRG. Podařilo se mu vystavět dubstepové taneční konstrukce koketující s kořeny britského stylu garage, do nichž vkládá jednoduché melodie a dívčí vokály nebo útržkovité výkřiky. Možná jej za to skalní příznivci dubstepu odsoudí, TRG však dokázal tímto popovým přístupem otevřít styl ostatním. Jistě, dubstepu vévodí jména jako Skream, Boxcutter nebo Milanese. Jenže TRG vedle nich působí natolik skromně až vesnicky, že ho musíte obdivovat. Jeho tvorba zní totiž mnohem jednodušeji než to, co předvádějí výše zmínění ekvilibristé, ale ve výsledku je v některých případech funkčnější a především líbivější. A o tohle jde i v tak špinavém stylu, jakým sídlištní dubstep je.
Ondřej Stratilík
Čokovoko / Best of!
Písně dívčího rapového dua Čokovoko pičo! brázdí internet již pár let, ovšem do povědomí širší veřejnosti se dostaly až s letošním spuštěním povedených webových stránek, na nichž už se kapela představuje pod jednoslovným názvem. Na webu je kromě blogu, v němž se dozvíme všední postřehy ze života hiphopové divy (spinning, zbavování vší nebo křečové žíly), také možné stáhnout si debutové album, fatálně nazvané Best of!. Třináct písní, které stvořily „havajská najáda Áda“ alias Temná mamba a „Zuzka, která vylezla z moře a je kluzká“ za pomocí několika univerzálních podkladových melodií a beatů, okamžitě uštknou svým bezprostředním šarmem. Texty ze života jsou podobně lo-fi jako hudba, do níž jsou pronášeny: suverénní (a chce se napsat až konceptuální) trapnost, kterou si děvčata opravdu užívají, plyne z bizarních veršů, vznikajících pouze kvůli rýmům (kapavku/ Kafku, jazz/ dřez, syflíka/ mlíka). Vyznění této mnohdy až bondyovské trapnosti písní o Evě Pilarové nebo AIDS (AIDS AIDS dítě/ na písku neohrozí tě) je k dokonalosti dovedeno použitím brněnského dialektu a životními moudry typu „s lézema ani kuře nehrabe“. Vrchol alba tvoří lyrickoepická Čundrácká, v níž kotlíkářka Lesní mamba popisuje milostné strasti během víkendového úniku z všednodenní reality tam, „kde končí beton“ a „začíná křoví“. Čokovoko je krutá metla ortodoxních hiphoperů a balzám na duši milovníka poezie.
Karel Kouba