Sedm let po teroristických útocích z 11. září není jasné, jestli se západní státy stále dají označit termínem otevřená společnost. Nezměnily se spíš na fešácký kriminál?
To, že změna atmosféry v západních liberálních společnostech po 11. září 2001 nepřinesla jen konec tradiční americké otevřenosti či omezení svobody vzít si do letadla něco k pití, je banální informace. Již méně se však ví o tom, jak široký záběr mají nejrůznější nově zaváděná bezpečnostní opatření. Téma by vydalo na seriál; následující text se tedy nepokouší o nic více než o shrnutí hlavních trendů při uplatňování stále širší kontroly nad občany západních zemí – a podává několik ilustrativních příkladů.
Útok na Světové obchodní centrum signalizoval, že v éře globalizace došlo k výraznému posunu tradičního chápání politiky. Přesněji řečeno, v jistém smyslu éra, v níž žijeme, přinesla návrat – od politiky jako rozšiřujícího se prostoru pro participaci, uplatňování lidských, občanských a konzumerských práv k politice v hobbesovském smyslu, tj. primárně k zajišťování bezpečnosti. Avšak členění jednotlivých oblastí, které jsme znali z klasických dob suverénních států – totiž zahraniční politika navenek, policie uvnitř a politesse coby oblast dvorských (později parlamentních) formalit –, bylo vnitřně-zahraniční taktikou al-Kájdy při útoku zpochybněno. Americké technologické a bezpečnostní projekty jako Network-centric Warfare (NCW) nebo Homeland Security Programme v reakci na teroristické útoky dříve oddělené oblasti propojily. Vnější obrana a vnitřní bezpečnost, vojenský a civilní sektor, zbrojní průmysl a informační technologie – to vše se nyní slilo v jeden eintopf, kterým nás vlády krmí.
Příprava institucionálních změn
Americký Projekt reformy národní bezpečnosti (Project on National Security Reform, PNSR) je soukromo-veřejnou institucionální reformou, která směřuje k dalekosáhlému propojování kdysi rozdělených bezpečnostních institucí. Jeho proponenti argumentují, že USA dnes dávno nevedou studenou válku proti jednomu konkrétnímu nepříteli jako v roce 1947, kdy stávající systém národní bezpečnosti vznikal. Současné prostředí je prý mnohem dynamičtější a nebezpečnější, a vyžaduje proto daleko pružnější přístup, který umožní prezidentovi, aby mohl lépe ovládat celé bezpečnostní instrumentárium.
Co se skrývá za jazykem modernizace a zefektivňování, který je znám již z tolika jiných oblastí sociálna, poněkud poodhalil James R. Locher III. V květnovém vydání dvouměsíčníku Military Review totiž poznamenal, že autoři národně-bezpečnostní legislativy z roku 1947 chtěli „zabránit příliš velké koncentraci moci, ať už zamýšleli chránit zájmy své vlastní jednotlivé organizace nebo vytvořit bezpečnostní mechanismus proti tyranii“.
V současném projektu zůstává míra zefektivnění systému národní bezpečnosti stále otevřenou otázkou. Nutnou podmínkou uskutečnění tohoto experimentu je však zrušení dosavadního systému dělby moci. Jenže to zřejmě Center for Study of the Presidency a dalším organizacím sponzorujícím PNSR dokonale vyhovuje.
Hodí se proti teroristům – i ostatním
Možná, že k tomu, aby nás úřady chránily před teroristy, opravdu potřebují miniaturizované bezpilotní letouny vybavené kamerami. Je však jisté, že jakmile je takové zařízení jednou k dispozici, lze jej využít i jinak. V některých městech se tak již zavádějí k sledování veřejného pořádku a boji s drobnou kriminalitou. Možná, že se díky rutinnímu skenování elektronické pošty a získávání dat z pevných disků opravdu podaří čas od času předejít zločinu (i když dosavadní výsledky jsou přinejmenším sporné). Je však jisté, že lze touto cestou mimo jiné získat i množství kompromitujícího materiálu různého druhu. Nelze zcela vyloučit, že projekty jako Deep Packet Inspection, monitorující návštěvy webových stránek, termíny zadávané do vyhledávačů aj., občas přispějí k identifikaci psychopata, který skrze on-line připojení hledá třeba návod na výrobu bomby. Otázkou ovšem zůstává, kam povede plošné monitorování webových aktivit celé populace, které mají provádět internetoví provideři. A koneckonců kdo ví, možná že je občas účelné znát i etnickou nebo rasovou příslušnost podezřelého; ale těžko říci, zda taková „podezřelá příslušnost“ sama o sobě již zakládá dostatečný důvod k zahájení vyšetřování, které mohou spustit automatické vyhledávací systémy.
Na vlně problematických opatření, rozvolňující tradiční standardy ochrany individuálních práv, se vezou už i opatření, která slouží konkrétním komerčním hráčům. Nově zřízené právní instituty, jako například obvinění typu „cyberSLAPP“, přinášejí na nátlak soukromých korporací zrušení anonymity internetové komunikace a slouží k umlčení nepohodlné kritiky. Při uplatňování těchto prostředků pro kontrolu elektronického prostoru pak už není odkaz na „národní bezpečnost“ nutný.
Nebezpečná věda?
Studie American Civil Liberty Union z roku 2005 nazvaná Science Under Siege sleduje negativní dopady Bushovy bezpečnostní politiky na vědecké bádání. Ty obecně spadají do tří kategorií: omezení svobodného přístupu k informacím, omezení pohybu osob a omezení pohybu materiálu.
Bushova administrativa postupně likviduje Clintonův program odtajňování a zavádí naopak s odkazem na potřeby národní bezpečnosti další typy omezení přístupu k informacím. Například jde o označení „kontrolovaná neklasifikovaná informace“, kam spadají třeba tolik diskutované výkonové parametry plánovaného radaru v Brdech. Celé oblasti výzkumu byly paušálně označeny jako „senzitivní“, což v praxi znamená, že chcete-li se dostat k jejich výsledkům, musíte se nejdřív nechat „proklepnout“ od slídilů.
Zatajovány jsou také politicky nevhodné studie týkající se ochrany přírody nebo změn klimatu. Například americká Environmental Protection Agency (EPA) odmítla zveřejnit studii o nových pesticidech, u nichž existuje vážné podezření, že jejich používání souvisí s masovým vymíráním včelstev (Colony Collapse Disorder, CCD). Postupuje tak v rozporu s platným zákonem o svobodném přístupu k informacím (Freedom Information Act). Jiným poměrně čerstvým příkladem je svědectví bývalého zaměstnance EPA Jasona Burnetta o cenzurování materiálů úřadu týkajících se globálního oteplování ze strany viceprezidenta Cheneyho.
ACLU navíc upozorňuje, že v důsledku ponižujících vízových a dalších lustračních procedur prudce poklesl počet zahraničních studentů, kteří se kdysi hrnuli na americké univerzity. A ti, kdo přesto přijedou, jsou ještě dále prověřováni, pokud mají tu smůlu a musejí pracovat s „kontrolovanými“ technologiemi. V zásadě jim to brání v účasti na špičkovém vědeckém výzkumu – a univerzity jsou nuceny hledat fondy na monitorování přístupu ke „kontrolovanému vybavení“ v jejich laboratořích.
Prošpiclovaná Evropa
Hlavní dopady proměn v bezpečnostní politice lze však sledovat v posledních letech na snižující se úrovni ochrany osobních údajů. Podle rankingu za rok 2007, zveřejněného organizací Privacy International, se dnes v Evropě může adekvátní ochranou soukromí pochlubit už jen Řecko. Relativně nízká je ještě úroveň špiclování v Německu nebo Belgii, situace se však proti roku 2006 výrazně zhoršila – takže zmíněné země se dnes nacházejí zhruba na úrovni Itálie, Portugalska, Maďarska, Rumunska nebo Estonska. Systematickým selháním ochrany soukromí se podle PI vyznačují skandinávské země, Irsko, Španělsko, Nizozemí, Polsko, Slovensko nebo Česká republika. Horší už je to jen v Litvě, Bulharsku, Dánsku a Francii – evropský žebříček ovšem „vede“ Británie, která za Blairovy éry extenzivně spolupracovala na řadě amerických zpravodajských programů. Spojené státy, ovšem, v hodnocení dopadly prakticky stejně jako Putinovo Rusko.
Autor je filosof a sociolog.