Dopis Martina Peciny (A2 č. 37/2008)
Můj článek I’m lovin’ it o grafickém designu (A2 č. 36/2008) měl v minulém čísle důležitý ohlas. Nemyslím si, že se reakce na reakce mají otiskovat – málokdo si v těchto případech vlastně vzpomíná, o čem je řeč, věcná podstata mizí pod vrstvou ukřivděnosti a malicherností –, ale nestává se mi často, abych se v tak zhuštěné formě dočetl, že se dopouštím řady polopravd, dezinterpretuji, vrším vágní tvrzení, která vydávám za objektivní stanoviska, vnímám negativně vytrácení textu z designu (?!), řečnicky se ptám a s odpověďmi si evidentně nevím rady nebo se dokonce ptám prý naoko dětinsky, ať už to znamená cokoliv. Odpověď na text Martina Peciny je ve stručném porovnání dvou příkladů designování.
Připomeňme si designové a image produkty Applu. Počítačová a dnes především multimediální a obchodní firma Apple provozuje nejrozšířenější obchod s mp3 hudbou iTunes (to je jedna z prestižních a nejoblíbenějších značek kreativních uživatelů). Apple představuje inovativní design, definuje uživatelsky přátelské rozhraní, intuitivní ovládání, stabilní a rychlé prostředí, ovšem také za cenu razantně redukované škály možností, voleb a přednastavených funkcí. To s sebou nese nebývale monopolní produkci a distribuci hard- a softwaru, zákazy, perzekuce za užívání jejich operačního systému na jiných platformách a také totálně řízenou komunikaci, jejímž vrcholem jsou Keynote, kde CEO (ředitel společnosti) Steve Jobs prezentuje novinky za obdivných výkřiků a potlesku publika při ohlašování prodejních cen. Žádné otázky, jen minimalistické vizualizace, hesla a tlumená konfekce. Totální design, totální komunikace a žádní nespokojení uživatelé, nulová participace.
A pak je tu pro profesionály grafického designu v mnohém paradoxní a asi nepochopitelný projekt Sdílený prostor. Sem patří akce od odstraňování dopravního značení až po úplné rozpouštění uspořádání městského veřejného prostoru, u nás známějšího jako vozovka a chodník. Iniciátorem je prý nizozemský dopravní specialista Hans Monderman a projekt dorazil z Nizozemí, Švédska a Německa i k nám, konkrétně do části Slaného a aktuálně i do Říčan, s proklamovaným cílem vrátit ulicím jejich rovnováhu. „Profesionálové jsou skeptici, říká místostarosta Slaného, bojí se třeba, že řidiči budou město žalovat, když nabourají v místě bez dopravního značení, ale to bychom potom museli dát značku ke každému výjezdu od garáže.“
Proč tu připomínám Apple, hypnotizující designem své uživatele, a odstraňování značek a obrubníků? Dosud jsme věřili, že víc designu bezvýhradně představuje kvalitnější prostor, snazší orientaci, uživatelsky přátelské rozhraní. Jak je vůbec možné, že se můžeme pohybovat a žít i bez šipek a výbrusů, pruhů a vykřičníků na asfaltu, a nejsme ztraceni? Naopak, opět vnímáme své okolí, které design v dobré víře důsledně strukturoval. Skutečně zajímavé a klíčové otázky (grafického) designu se dnes točí právě kolem vztahu k veřejném prostoru, k totálnímu designu firem a institucí, ke strukturování komunikace, sdílení informací a otázce autorských práv a open source, kterých se dotýká i Michal Nanoru ve výborném rozhovoru s Abbottem Millerem (A2 č. 36/2008). Nanoru vtipně cituje Ricka Poynora, že kritická teorie nechává grafickému designérovi pouze dvě možnosti: cítit se špatně nebo změnit zaměstnání. Věcnou odpověď naleznete přímo na blogu Martina Peciny typomil.com/typofilos.
Michal Rydval
Ad Společnost strachu (A2 č. 37/2008)
Vůbec mě nepřekvapuje, že naše lidská společnost takhle funguje, jen bych to neuměla tak dokonale analyzovat jako autor. Naprosto s ním souhlasím. Co jiného můžeme od moci čekat než neustálé obavy a strach z nebezpečí, která možná vůbec neexistují, když už jsme se nechali z postavení lidí (člověka) vmanipulovat do postavení lidských zdrojů či v lepším případě lidského faktoru, který občas způsobí nějakou chybu a tím pádem výkyv v zaběhnutém soukolí. Vždyť k čemu slouží zdroje? K naprostému vyčerpání a pak odhození. Nic víc. A ještě k tomu máme vysokoškolský obor, jehož cílem je se tyto zdroje naučit řídit a vyčerpávat: řízení lidských zdrojů. Nejsme lidé, ale zdroje, takže se nemůžeme ničemu divit.
Anna
Ad Válka jako kulturní projekt (A2 č. 35/2008)
Je dosti těžko uvěřitelné, že vysokoškolský učitel se nenamáhá ani nahlédnout do slovníku, aby našel vhodné slovo. Chce-li Radan Haluzník použít za každou cenu slovo muzeum, aby vyjádřil (asi) jistou překonanost činění a konání srbských intelektuálů, pak by měl použít spíše slovo „muzeální“ a ne urážet (a to těžce) muzejní pracovníky termínem „muzejní intelektuál“ pro označení těch, kdo podle něj napomáhají válečným projektům na Balkáně. Při troše hledání by ale našel asi slovo ještě vhodnější.
Pavel Štěpánek