Ad Občanským demokratům vše dovoleno (A2 č. 38/2008)
Polemizovat se dá různými způsoby – vzít argumenty oponenta a rozebrat je na dřeň, nebo si něco vymyslet, vytrhnout pár slov a pak polemizovat s něčím, co neexistuje. Druhá varianta je častá u politiků. Jak vidno, nejen u nich. Petr Šafařík vytvořil konstrukt o týdeníku Respekt a o mně, že píšeme ve službách ODS. Vše zakončil náznakem, který lze označit slovem nechutný, totiž že jsem vyznavačem jakýchsi fašistických praktik. Kdyby to vyšlo v nějakém obskurním plátku, nebudu tomu věnovat pozornost, ale protože mu dal prostor týdeník A2, dovolím si reakci.
Pan Šafařík sugestivně píše o mém komentáři, kde jsem hodnotil Topolánkův projev ke kauze Morava, toto: „Někteří žurnalisté premiérovi přímo pochlebovali, například Erik Tabery: ,Skvělá argumentace, rozhodnost, emoce, dobrá řeč těla, pohledy. Všechno fungovalo, jak mělo...‘“ Uf, sám se nad sebou stydím, když to teď čtu. Ale něco tu nesedí, jako by tu cosi chybělo. Ano, problém je zakopaný v těch třech tečkách, které pan Šafařík uvádí. Za nimi totiž můj komentář z Respektu pokračuje: „Premiérovo volání není téměř možné nevyslyšet, ale přesto tu něco nehrálo. Je obtížné postavit se do ,boje se špínou‘ po bok vládě, která nedávno kvůli svému bezproblémovému chodu pomohla přes své pomocníky v justici zastavit vyšetřování jednoho ze svých členů – vicepremiéra Jiřího Čunka. Takže člověka nemůže nenapadnout: proč se premiér bouří až ve chvíli, kdy se špína prodrala až do jeho okolí? Takže ano, Topolánek může získat spojence na svém tažení za čistší politikou, ale musí jít příkladem. Takhle dostane jen jedničku za řečnické cvičení.“
Tak teď nevím, je tohle pochlebování? Těžko. Kritik svým čtenářům zamlčel zásadní část mého textu, čímž slušně řečeno naprosto pozměnil realitu. Ale to by se ještě dalo snést, manipulací je v médiích spousta.
Pan Šafařík kromě mě ještě stíhá kolegu z Lidových novin Zbyňka Petráčka. Nelíbí se mu mimo jiné Petráčkova teze, že Bursík a Topolánek dokázali, že umějí odolat silnému tlaku uvnitř svých stran: „Máme teď před očima muže, kteří berou vnější tlak ne jako důvod ke kapitulaci, ale jako výzvu k úspěšnému boji,“ psal Petráček. A z toho Petr Šafařík uvozuje: „Snad Topolánek nikdy nesáhne k politice a la Pinochet. Petráček a jiní obdivovatelé modrohnědé síly a ,dobré řeči těla‘ by mu k tomu asi radostně bubnovali.“
Tak za prvé – Petráčkův názor je naprosto legitimní a zajímavý. Za druhé – kolega Petráček už za minulého režimu dokázal, že vzdoruje skutečným diktátorům a nehraje si na bojovníka za svobodu až nyní. Za třetí – naznačovat o někom, že je zastáncem fašismu, je ta nejubožejší věc.
Už jsem si o sobě přečetl v médiích takové nesmysly, jako že jsem „známý Havloid“, „naturalizovaný Američan“ či že „nenávidím Václava Klause“. Tohle ale úplně překračuje hranici slušnosti.
Petr Šafařík neanalyzuje média, jak by se na první pohled mohlo zdát. Prostě jen řeší svoji antipatii k ODS a vládě, která je v něm hluboce a pevně usazená. A kdo nesdílí jeho vášeň, je protivník. Dokazují to i jeho tvrzení, která uvádí bez jediného faktu: „ODS je stranou institucionalizované korupce.“ Každá kritika ale musí být obhajitelná. Pravda, pan Šafařík není novinář, takže si zřejmě může psát, co chce. Ale já novinář jsem, a tudíž musím pracovat s realitou, ne s pocity a domněnkami. A především musím měřit všem stejně, nehledě na to, jestli jde o lidi zleva či zprava. Mimochodem, když je ODS stranou korupce, čeho stranou potom je ČSSD?
Tato vláda si od Respektu vysloužila v českých poměrech nebývalou kritiku. Viz přeběhlíci, podnikání ministra dopravy Řebíčka, vztah k Lisabonské smlouvě, absence boje s korupcí, Čunkova aféra, nevýrazná ministryně obrany atd. Ale stejně tak si zaslouží i uznání ve chvíli, kdy se jí něco podaří. Ideologická zaslepenost ničemu nepomáhá.
Pan Šafařík má za svým jménem napsáno, že je „vysokoškolský pedagog“. Ve skrytu duše doufám, že neučí budoucí žurnalisty. A jestli ano, tak mi nezbývá než věřit, že chce jít příkladem, aby mladí novináři věděli, jak se nemá psát. Porušuje totiž všechny náležitosti kvalitního textu. První novinářské pravidlo je: nechat emoce stranou. Druhé pravidlo zní: držet se faktů a nelhat. Třetí pravidlo praví: neurážet. Další už snad netřeba uvádět.
Erik Tabery, zástupce šéfredaktora Týdeníku Respekt
Státní kulturní politika 2009–2014
Ministerstvo kultury ČR zveřejnilo na svých webových stránkách (v sekci Příprava kulturní politiky) k připomínkám dlouho očekávaný návrh dokumentu Státní kulturní politika na léta 2009–2014. Ministerstvo uvítá připomínky k danému dokumentu do 30. 9. 2008, a to na adrese [email protected], aby poté mohla být vypracována konečná verze pro vládu České republiky, která by tento dokument měla schválit. Poslední vládní Kulturní politika byla přijata v roce 2001 s platností do konce roku 2005.
www.proculture.cz, red