Spálené vzpomínky
Things We Lost in the Fire
Režie Susanne Bierová, 2007, 113 min.
MagicBox 2008
Téměř padesátiletá Susanne Bierová bezpochyby náleží k soudobým hvězdám dánské kinematografie, zvláště s novým tisíciletím dostala její tvorba ráz precizně uchopeného díla. Na Bierové je sympatické, že ví, co chce říct. I proto jí lze odpustit věsměs chmurnou atmosféru a tklivé scény, s nimiž rozhodně nešetří. Zatímco ve snímku Po svatbě, právě distribuovaném v kinech, zachází s proléváním slz ještě s rozmyslem, ve Spálených vzpomínkách už na hranici divákovy trpělivosti. Naštěstí i zde režisérka opírá svůj talent o důvěryhodný scénář (situace, dialogy, motivace postav) a nadprůměrné herecké uchopení (Halle Berryová, Benicio Del Toro). Její zatím poslední snímek citlivě nahlíží na tragédií postižené manželství a rodinu, která chce nabrat novou naději, k níž ale vede trnitá (drogová) cesta. Ovdovělá Audrey po ztrátě manžela totiž dá šanci jeho příteli, na heroinu závislém Jerrym. Pomůže mu zbavit se závislosti a přijme ho do své rodiny. Jenže boj nemusí mít pouze jeden (a jen vítězný) konec. Tentokrát se Bierová ještě více odstřihla od svých kořenů (Dogma 95), neprotlačuje tolik ruční kameru a realistické vyznění opírá více o uvěřitelné postavy než o syrový styl. DVD vyšlo doplněné o vynechané záběry a diskusi o filmu.
Lukáš Gregor
21/87
Režie Arthur Lipsett, 1964, 9 min.
nfb.ca/animation/objanim/en/films/
Svěží snímek, jenž má zlomek vepsaný už ve svém názvu, vzdává hold fragmentu, útržku, pohledu. Jedná se o patrně nejznámější film kanadského experimentátora Arthura Harolda Lipsetta, který ovlivnil George Lucase i Stanleyho Kubricka. Lipsettova expresivní obrazově-zvuková báseň je skicou Ameriky 60. let minulého století. Jedinečná je na tomto snímku zejména intuitivní práce s rytmem a střihem filmu, v němž se zvuky a ruchy mísí s obrazy ve zvláštním kontrapunktu, který jim však dodává nové souvislosti. Zároveň však nepostrádá hudebnost a lehkost. Inspirací byla režisérovi zjevně hudba, jíž byl přímo posedlý. Lipsett kombinuje archivní materiál s částmi natočenými ruční kamerou a vytváří svéráznou hudební a zvukovou impresi z newyorských a montrealských ulic. Na první pohled spolu nesouvisející obrazy a útržky se stávají metaforou postupné mechanizace těla, líčí pocit stále se zrychlujících gest i pohybů, které však nemají žádný hlubší smysl, stávají se marností. Lipsettovi se podařilo zachytit čistě filmovými prostředky pocit plynutí času. Přestože tento rodák z Montrealu, jenž v nedožitých 50 letech spáchal sebevraždu, nenatočil ani deset filmů, zapsal se díky své expresivní práci s nalezeným materiálem (tzv. found footage) do dějin světového filmového experimentu.
Kamila Boháčková
Foolk
Red Pills For Daddy
Dreadred/Starcastic 2008
Dušan Vančo alias Foolk, který se zaměřuje na práci se samply, vydal letos svou debutovou desku. Album, které volně poletuje na pomezí elektronické hudby, nu-jazzu a hip i trip hopu, je vyzrálé, však také jeho autor má ještě pod starým názvem Foolcut na kontě čtyři EP nabízená volně ke stáhnutí. Jednotlivé skladby nesplývají, každá má trochu jinou náladu, většinou z nich však odkapává osamělost a smutek. Nejlepší jsou skladby, které mají blíže k filmové hudbě, jakou je úvodní My Home, postavená na samplu z dílny Ennia Morriconeho. Ale stejně dobrá je i nu-jazzová Saint Michael, v níž Vančo nepotřeboval podobnou výpůjčku, a přesto zní jako z francouzského filmu sedmdesátých let. Podobnou tesknotou oplývá i hutnější přerývané Six, které na konci oživuje trubka. Vančo není elektronický purista, kombinuje smyčky, samply a kratičké elektronické motivy s akustickými nástroji, především s kytarou nebo s už výše zmiňovanou trubkou. Někdy jsou však stylová vybočení až příliš velká, což se týká zejména hybného Smack The Funk, které svou dravostí ani náladou a zvukem nezapadá do ladění desky. Za podstatnější nedostatek bych však považoval, že Vančo končí u recyklace, která je sice působivá, ale mnoho nového nepřináší. Při opakovaném poslechu také vystupuje do popředí, že často jde cestou nejmenšího odporu: použije první postup, který se mu namane, a už nehledá další, méně prvoplánové možnosti.
Alex Švamberk
DNA
Love, peňáze/láska
Sony/BMG 2008
Dlouho očekávané sólo rapera DNA z bratislavského uskupení Názov stavby (Enes) je na světě a nelze než konstatovat, že pokud někdo ještě dnes zosobňuje obsahem svých textů výše zmíněnou skupinu, je to právě on. Album se vrací ke kořenům a v rámci slovenského hip hopu by jistě sneslo označení trueschool. Nenajdete zde jediný povinný party track a naopak nahlédnete za oponu života jednoho z nejtalentovanějších slovenských raperů. DNA nepotřebuje ve svých textech komentovat válečné hry mladší generace a zaměřuje se převážně na svůj osobní život. Pomalejší frázování, než na které jsme u něj zvyklí, skvěle ladí s beaty, jež z velké většiny obstaral v poslední době neuvěřitelně produktivní G-bod. Za zmínku jistě stojí rádii ignorovaný pilotní singl se zpěvačkou Zdenkou Prednou, jenž je výborným opisem dlouhotrvajících vztahů, jimž dochází dech. Při poslechu skladby Diamanty navždy, kde se sešlo všech pět původních hudebníků z Enes, je člověku až líto, že namísto tohoto uskupení už máme jen dvě skupiny, a sice Drvivou menšinu a Lůzu. Právě pro fanoušky vytříbené slovenštiny a osobitých textů je tu DNA se svou deskou jako náplastí. Dojem z podařené práce kazí jen obal, na němž se DNA ukazuje do půl těla a tak trochu následuje hiphopové klišé, jež říká, že svaly a tetování je třeba ukazovat při každé příležitosti.
Lukáš Rychetský