Transformers
Režie Michael Bay, 2007, 144 min.
MagicBox 2007
Styl režiséra Michaela Baye se utápí v samoúčelné vyumělkovanosti, barevném kýči, střihové kakofonii a desítkách nesmyslných explozí, což v kontaktu se snahou o vážnější obsah v podobě etických úvah o genetice vedlo ke katastrofálnímu propadáku Ostrov (2005). Transformeři se skládají správným směrem, neboť Bay alespoň opustil své snahy o hlubší myšlenky a poselství. Jedná se totiž o neuvěřitelně hloupý film: ohraná krychlovitá zápletka a stupidní postavy rodičů i armádních důstojníků. Od letní oddychovky nikdo nečeká metafyzické esence složitosti, ale i blockbuster musí mít zajímavé postavy. Šanci zaujmout mají pouze digitální transformeři svými brilantně propracovanými transformacemi. Od Jurského parku blockbustery vábí diváky především na speciální efekty. Pouze tato součástka Transformerů stojí za pozitivní zmínku. Ostatní byly složeny nešťastným způsobem. Kamera neopomine jediný vizuální kýč, včetně Bayových trademarků zpomalené helikoptéry proti zapadajícímu slunci a vystupování amerických patriotů z dopravních prostředků zpomaleně a v podhledu. Frenetický střih jinak slušné akční sekvence mate a zpomaleného pohybu je často užito na nesprávných místech. Hudební podkres nezapře majestánost a patos, obojí důležité pro transformace diváckých peněženek. Jednodisková edice obsahuje pouze samolibý režisérův komentář o tom, jak těžké a zábavné je vyhazovat věci (a peníze) do vzduchu.
Milan Klíma
Želvy ninja
TMNT
Režie Kevin Munroe, 2007, 87 min.
Palace Pictures 2007
Vlna retra se právě prohání světovými kiny. Rocky, Rambo, Želvy ninja. Zlatá doba akčního filmu, tedy konec 80. a počátek 90. let stvořil hrdiny, kteří v srdcích mnoha diváků zůstali nostalgicky zabořeni. Z tehdy mladé generace se stala vydělávající střední třída, která si nová dobrodružství starých hrdinů nenechá ujít. Na tomto ekonomickém vzorci stavějí i polidštěné želvy, pojmenované po renesančních malířích. Podle prvních ukázek mělo jít o velkolepou podívanou, výsledek je však ubohý. Člověk z toho má chvílemi pocit, že hraje nějakou pitomou počítačovou hru. Vedle animace selhává především příběh. Z bonusových rozhovorů nám autoři potvrdí, že jim šlo především o rodinu. Leonardo je vyslán na výcvik kamsi do džungle a zbytek želv se válí v podzemní skrýši a čeká, až se Leo vrátí. Tedy kromě Raffaela, který se v masce tajně toulá ulicemi a hraje si na Nočního strážce. Ohrožení osudu světa dá ale želváky dohromady! Druhou rodinou jsou čtyři generálové, jakési mytologické postavy, které je třeba oživit shromážděním třinácti příšer, aby mohlo být zlo odfiltrováno ze Země. Rádoby epický příběh pak mají oživovat hlášky jednotlivých želváků, ani ty však ve většině případů nefungují. Comeback ve velkém stylu se tedy nekoná, snad se to zanedlouho povede Johnymu Rambovi.
Jiří G. Růžička
Návrat ztraceného syna
Režie Evald Schorm, 1966, 98 min.
Bontonfilm 2007
Smutné oči režiséra Evalda Schorma, známé z dobových fotografií, jako by se promítly do jeho veledíla Návrat ztraceného syna. Studie člověka, který si v určité chvíli začal uvědomovat falešnost a nepravdivost svého dosavadního žití podle „společenských norem“, který si přestal nalhávat, že je šťastný a spokojený v bezstarostnosti a zajištěnosti, patří k nejpůsobivějším dílům české nové vlny, za jejíhož „filosofa“ je Schorm někdy považován. Symbolický význam Návratu ztraceného syna je nesporný, dílo proto není svázáno s dobou svého vzniku tak, jak by se mohlo na první pohled zdát. Generační výpověď zde dostala nadčasový charakter a díky sugestivnímu filmařskému i hereckému ztvárnění je jedním z největších poválečných českých filmů, který zdrcuje nejen proslulou závěrečnou scénou. DVD obsahuje film ve slušném přepisu s dobrým zvukem, doplněným pro vydavatele tradiční sestavou bonusového materiálu (filmografie, fotogalerie, rozhovory).
Petr Gajdošík
Závodnička 5
Vyhrobováno (1985–1991)
Guerilla records 2007
Závodnička pětka porazila dědka, praví říkanka mého mládí. Tenhle jihlavský vůz své dědky ale neporazil; slušně jim přitakal. Jako většina skupin druhé generace undergroundu se zuby nehty držel plastického mustru basových ostinát a zběsilého dutí na saxofony. Inu, tenhle odvozený zvuk o adeptech undergroundu ihned prozradil, na které straně barikády politicky stojí. Archivní CD vydavatelství Guerilla records přináší rozsáhlé ukázky ze tří kazetových alb, která skupina připravila (debut není zastoupen). Kvalitní texty ke zhudebnění si hudebníci vybírali především z díla Milana Nápravníka, Václava Havla a Zbyňka Hejdy. Na nápravníkovské kazetě Krajkokraj znějí nejplastikovštěji (Plastici autorovy záznamy tápavého hledání ostatně také několikrát zhudebnili), s Havlem se potýkají dosti toporně. Odmyslíme-li žánrová klišé, může nás potěšit použití přednatočených pásků a – v pozdějším období skupiny – chytlavé bigbítové nasazení, zejména na poslední kazetě Pavor Nocturnus s „hity“ Ohavné město a V takových nocích. Tady už skupina z žánrového klonu vyrostla v jednotku s vlastním názorem, nepopírající však své kořeny a vzory. Archivářům undergroundu přibyl další pěkný kousek, i když celou diskografii Závodničky 5 by pokrylo teprve 2CD. Kakofonické počátky kapely s improvizací nad přednatočenými zvuky mohly být půvabné.
Petr Ferenc
Jiří Bílý
Na tělech ryb
Indies Happy Trails 2007
Jiří Bílý patří k těm mnoha mladým mužům s kytarou, co se snaží vzkřísit polomrtvého ducha českého folkového písničkářství. S „duchovními“ a „existenciálními“ tématy, poněkud mělce uchopenými v jednoduchých textech, s chytlavými popěvkovými melodiemi by přitom měl šanci uchytit se vedle mnoha jiných, „popovějších“ zpěváků. Když posloucháte jeho album Na tělech ryb, po chvíli si začnete refrény pobrukovat. Tato jednoduchá, neurážející a přitom ne-li upřímná, tak alespoň autorská hudba je srovnatelná třeba s písněmi Glena Hansarda. Mnohokrát slyšené obraty typu „tak se tu rozhlížím/ čekám, až přijde čas“, „mám pocit bláznivej/ to podzim už je tu“ nebo „já už se nikdy nebudu bát toho času mezi vlkem a psem“ však vzbuzují na tvářích spíše úsměv; podbarvené možná až trochu podbízivou melodií jsou ideální k táboráku – anebo do komerčních rádií. Neboť Jiří Bílý je – navzdory tomu, že je právě v téhle oblasti neúspěšný – komerční zpěvák. Možná ovšem, že jeho snesitelnost je dána právě onou neznámostí – slyšet jeho písně třikrát denně a vídat jeho obličej každou chvíli v televizi, díval bych se na jeho album méně shovívavě.
Vojtěch Varyš
Yakuza
Transmutations
Prosthetic 2007
Chicagský kvartet Yakuza je již léta osobitým tělesem, které se může pochlubit poměrně eklektickým přístupem k hudební tvorbě vycházející z hardcoreového žánru a spoluprací s řadou pozoruhodných osobností (např. se saxofonistou Kenem Vandermarkem) i entuziastickými příměry k Johnu Coltraneovi a King Crimson. Zatímco druhá deska Way Of The Dead zachytila seskupení v hledání formy kdesi na hranicích indie rocku či freejazzové improvizace, Transmutations pokračuje v možná až překvapivém trendu nastoleném na předchozí řadovce Samsara – totiž ve výrazném příklonu k podstatně tvrdšímu a syrovějšímu výrazu, kombinujícímu hutné sludgeové plochy či thrashové prvky, který však jako celek působí soudržně. Na aktuální desce jsou Yakuza ještě frenetičtější a agresivnější, berouce za své až takřka tradicionalistické metalové prvky, které by v jiném pojetí mohly určitou archaičností vyvolávat nostalgický úsměv. V kontextu alba však působí funkčně a hudebníci s nimi dokážou zajímavě pracovat, křivit jejich přímočaré rysy a integrovat je do bohatého hudebního výrazu, který je i nadále zpestřen dnes již charakteristicky rozjímavými náladami, rámovanými tklivým saxofonem nebo cinkajícími perkusemi. Kapela opět o něco vyzrála a hudební koláž načrtnutá na aktuální desce rozhodně není černobílá.
Pavel Škopík