Režie Kenneth Branagh, 2007, 86 min.
Hollywood Classic Entertainment 2008
Americký remake snímku Slídil z roku 1972 je dalším příkladem toho, že když se při tvorbě díla sejdou velké osobnosti, nemusí to mnohdy stačit. V hlavních rolích vystoupil Michael Caine (tentokrát hraje stárnoucího spisovatele, v původním snímku se objevil v roli mladíka), jemuž zdatně sekunduje Jude Law jako mladý milenec jeho ženy. Autorem renovovaného scénáře je nositel Nobelovy ceny za literaturu, oceněný dramatik Harold Pinter a režie se ujal Kenneth Branagh, který ztvárnil několik filmových adaptací Shakespearových her. Divadelnost je ve snímku patrná. Téměř vše se odehrává v interiéru a oba představitelé vystupují s divadlem zavánějícími monology. Příběh je postaven na hře kočky s myší, přičemž kočkou i myší je každou chvíli někdo jiný. Dobře ve snímku působí využití průmyslových kamer, jejichž prostřednictvím sledujeme události odehrávající se v budově i mimo ni. A proč celek nefunguje? Jednak film působí až příliš divadelně, ale především jen těžko dokážeme pochopit motivaci obou postav. Když spisovatel nabídne mladíkovi, aby ho vykradl, tušíme, že jde jen o málo nápaditou past, přesto se myš nechá ulovit. Přicházíme tak o napětí i moment překvapení a bez toho se snímek označovaný jako thriller stává jen podprůměrnou podívanou. Na disku najdeme film o filmu, kde Branagh vtipně předává myšlenku, kterou nabyl v mládí a řídí se jí dodnes: „Když můžeš, tak si sedni, a když to jde, tak si lehni.“
Jiří G. Růžička
Jumper / Jumper
Režie Doug Liman, 2008, 88 minut
Bontonfilm 2008
Americkou sci-fi Jumper lze označit za jednoznačné zklamání. Více než plnohodnotný celovečerní film připomíná relativně slušně odvedený pilot k televiznímu seriálu. Příběh je řídký, hlavní motivy tu nejsou významněji rozvíjeny, jsou pouze řečeny nebo v horším případě jen naznačeny. Nevyužitý je například motiv vztahu hlavního hrdiny, tzv. skokana (Hayden Christensen), obdařeného schopností teleportace, k jeho matce. Ta ho kdysi byla nucena opustit, neboť je dlouholetou členkou organizace, jejímž cílem je skokany zabíjet. Potenciálně zajímavý – a opět nedotažený – je také morální problém, jak účelně zacházet s nadpřirozenou silou, jak jí využívat k okolnímu prospěchu. Překvapivě nevýrazná je také režie Douga Limana, jenž se svými předchozími projekty profiloval jako slušný řemeslník (Go, Agent bez minulosti, Pan a paní Smithovi). Akce je tu pramálo, nabízeného efektního potenciálu je využito jen minimálně. Chybí výraznější dramatické finále a samotný konec je hluchým vyústěním do nikam, přímým vstupem do dalšího dílu série. Svým způsobem je počínání tvůrců sebevědomé. Nejsem si totiž vůbec jist, zdali tento projekt bude i nadále někoho zajímat.
Tomáš Zabilanský
Celý jeden život / Toute une vie
Režie Claude Lelouch, 1974, 145 min.
Levné knihy 2008
Do kolekce Lelouchových snímků přibyl další, a to jeden z jeho nejlepších. Opět jím prostupují silně autobiografické prvky a opět v něm reflektuje tragédii Židů za druhé světové války, stejně jako filmové médium a jeho prolínání se skutečným životem. Lelouch si libuje v intimně rozehraných partiích mezi mužem a ženou, mnohdy (stejně jako v tomto filmu) je ale zasazuje do kolosu 20. století. Při sledování tak můžeme nabýt dojmu jisté přehlcenosti myšlenek, varování (ekologické, politické), neboť režisér má potřebu trojgeneračním milostným příběhem komentovat zásadní, většinou neveselé události tohoto století. Ačkoliv Lelouch ve srovnání s jinými „předáky“ francouzské nové vlny inklinoval spíše k melodramatickým žánrům a solidnímu řemeslu, zde podává nadprůměrný výkon – mozaika několika osudů drží při sobě, i přes své stáří vykazuje nemalou aktuálnost (hrozby) a celkově jeho opus plyne jako symfonie. Adagio střídá forte a naopak. Často si vystačí bez dialogů, kamera se nebojí dynamičnosti ani pečlivě vedených dlouhých jízd a narativ se nespokojí s pouhou kauzalitou mezi scénami. Lelouch sice končí film morálním a ekologickým apelem, v jeho průběhu ale dokáže být i nečekaně vtipný.
Lukáš Gregor
Magdalena Kožená
Songs My Mother Taught Me
Deutsche Grammophon 2008
Na své sólové nahrávce se mezzosopranistka Magdalena Kožená tentokrát představuje jako propagátorka české písňové tvorby. Takové výrazně nekomerční album si dnes ve světě může pravděpodobně dovolit jen málokdo. Sedmdesátiminutová deska obsahuje 34 písní Dvořáka, Ebena, Janáčka, Martinů, Nováka, Schulhoffa a Jana Josefa Röslera (píseň An die Entfernte na německý text) a na úvod bez doprovodu zpívanou lidovou píseň Kebych bola jahodú. Kožená má nesmírný cit pro lidovost písní, pro jejich prostotu i hlubší podtóny, jakými jsou některé z nich obdařené. Album je dramaturgicky dobře koncipováno, jak už se u Kožené stalo pravidlem, takže je pestré a vedle známých písní (např. ukázky z Dvořákových Cigánských melodií, Večerních písní či Moravských dvojzpěvů) přináší i ty méně známé. Navíc je výtečná nejen Kožená, ale i její spolupracovníci: pianista Malcolm Martineau, který se už mnohokrát osvědčil jako citlivý spoluinterpret písňové tvorby, Michael Freimuth, který ji doprovází při Ebenových Písních k loutně, i sopranistka Dorothea Röschmannová ve dvou ukázkách z Moravských dvojzpěvů (při jejich poslechu lze jen doufat, že se jednou dočkáme i kompletní nahrávky v podání obou pěvkyň, které je spolu ostatně koncertně již provedly).
Milan Valden
Bon Iver
For Emma, Forever Ago
Jagjaguwar 2008
Nejdříve existovali wisconsinští DeYarmond Edison, kteří začátkem roku 2006 vydali na vlastní značce album Silent Signs. Když se pak část kapely začala vyvíjet jiným směrem a zároveň vyjádřila touhu přestěhovat se do Severní Karolíny, zatímco zpěvák Justin Vernon chtěl zůstat ve Wisconsinu, rozštěpili se DeYarmond Edison na dva svébytné projekty. Odešedší trio letos debutovalo s deskou Bury the Square coby uskupení Megafaun. Mezitím se osiřelý Vernon schoval zároveň na chatu v lesích i za pseudonym Bon Iver a téměř o samotě tam natočil neuvěřitelně krásné album For Emma, Forever Ago. Je otázkou, co je na legendě o tříměsíčním poustevničení pravdy, ale při poslechu desky Bon Iver si lze snadno představit talentovaného písničkáře, kterak při úplné absenci publika odhazuje veškeré zbytky studu (či umělecké autocenzury) a vyplňuje prostor své chatrče hudbou. Občas se pro Vernona stává i svého druhu chrámem, to když jeho rezonující vícehlasy rozkvetou do spirituálních harmonií. Začíná ale ostýchavě, odměří si tempo pár údery do utlumených strun své akustické kytary, která je ústředním nástrojem. Po pár taktech začne přidávat zvuky, které v lese obvykle nenajdete; především svůj naléhavý falzetový vokál. Rozhodně se nejedná o maskování nezáživného hlasu – když dá Vernon v písni Skinny Love zaznít své přirozené barvě, je zjevné, že onen kastrátský zpěv užívá s určitým záměrem.
Jakub Pech
Elend
The Umbersun
Orphika/Noevdia 2008
Konečne! Desať rokov trvalo, kým sa jedno z najosobitejších diel, ktoré kedy vzišli z metalovej scény, dočkalo reedície. Dlho stratený vrchol „veľkonočnej trilógie“ francúzsko-švajčiarskeho spolku Elend vyšiel v roku 1998 pod značkou (metalového) vydavateľského kolosu Music For Nations, po ktorého krachu doslova zmizol, spolu s jeho autormi. Elend sa síce o päť rokov neskôr pripomenuli trilógiou Winds Cycle, na ktorej definitívne úspešne prekročili hranice modernej klasickej hudby, no na The Umbersun ešte pracovali so syntezátormi a záhrobnými škrekmi, tvoriacimi dusivý kontrast k hlasom školeného speváckeho ansámblu. Akokoľvek pseudoklasicky, naivne a možno aj gýčovo môže dnes The Umbersun znieť, z hľadiska atmosféry ide o dielo, ktoré patrí do učebníc extrémnej hudby. Bez gitár a žánrových barličiek (aj obsahová náplň je zvláštne príťažlivá, točiaca sa okolo Officum Tenebrarum, série troch omší, podľa zvyklostí držaných v naprostej tme v dňoch predchádzajúcich Veľkonočnej nedeli) sa Elend podarilo nájsť svätý grál celej vlny blackmetalových kapiel zo starého kontinentu. Teda niečo, o čo sa za použitia nie nepodobných estetických prvkov snažia napríklad Sunn O))) – Dømkirke, ich čerstvý živý album nahratý v monumentálnej bergenskej katedrále, je takisto mixom liturgických odkazov a presahov do extrémnej metalovej hudby, i keď viac tušených a načrtnutých, než formalizovaných.
Juro Olejník