Dvě královny, dvě šavle (A2 č. 38/2008)
Protože jsem režíroval audioknihu Královnina šavle a vše jsem připravoval ještě ve chvíli, kdy teprve vznikal překlad, musel jsem přečíst i polský originál. Naštěstí vládnu polštinou, neboť čas od času režíruji v Polsku. Musím říct, že jsem se v životě nesetkal s takovým textem, jakým je Královnina šavle. Po bitvě je každý generál. Myslím, že překlad této knihy se vymyká jakémukoliv srovnání. O to víc srovnání, jak by se „mělo“ překládat! Nechť si to paní Bořilová zkusí přeložit sama a pak si popovídáme o detailech. Čímž chci říct, že se v jejím článku projevilo to nejryzejší čecháčkovství! Místo toho, abychom někomu pogratulovali, že je dobrý ve svém oboru, a to Bára Gregorová, přihlédnuto k jejímu mládí, bezpochyby je, nimráme se v úplných pitomostech. Neboli, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde!
Lukáš Trpišovský
AD: Jakub Řehák: Přistižený svět (A2 č. 39/2008)
Milý Jakube Řeháku, rád jsem se prostřednictvím Vaší recenze podíval trochu jinýma očima na sbírku Čekali Petra Hrbáče. Výklad verše, jejž citujete v souvislosti s mou hrbáčovskou recenzí, je pozoruhodný. Souhlasím. Je to ovšem také jen část „pravdy“, jíž se snažíme v básních dobrat. Povím Vám, co mi v citované pasáži podstatně chybělo a kvůli čemu jsem nakonec zůstal k sbírce chladný. V těch temných verších mi totiž scházel moment otřesení, citového záchvěvu, jež by vizi v nějaké rovině provázely. Jistě nemyslím okaté vzdychání. Ale aspoň kosý úhel otevřenosti, jehož prostřednictvím by autor, aťsi postranními cestičkami, v sobě našel i něco dalšího nad (hýčkanou?) netečnost diváka. Nejen svět vidět, ale také na něj reagovat. Připustit si své vlastní vize víc k tělu, přiznat jim větší váhu, nechat z toho vyvstat důsledky.
Vidím větší životní, a tím i básnickou investici v tom, když třeba Hruška, Halmay, Kolmačka píší o svých dětech. Oni si nemohou dovolit odtažitost. Takový vklad hledám a podle něj pak poezii i soudím. Není to měřítko absolutní, pro mě je ale relevantní. O verších Čekali říkáte: „Dotekem básně-šému dosud lhostejný okolní vesmír promlouvá.“ Já jsem měl z knihy často spíš pocit, že básník jako by lhostejnému vesmíru oplácel nemilosrdně odtažitým pohledem. Cítil jsem v tom zvláštní nepotěšenou potěchu, připomenout hned světu promaštěnost, záchody, opruzenost… Bez ohledu na to, jak je závěrečný obraz (opruzená nástupiště ložnic) silný. Postoj tu ale, pravda, už svého druhu je. Já se však v poezii snažím zaslechnout i jakousi milost, která nechce vracet rány. Proto je mi blízký Hermor Lilia, který je schopen ukázat lhostejnost kosmu v její bezpříznakové nahotě, jako něco, čemu nelze dát „promaštěný“ lidský cejch, co promlouvá – a nás definuje – tím, že mlčí.
Statistiku nevedu, ale zdá se mi, že poezie u nás leckdy bývá spatřována právě jen v neotřelosti, nezaměnitelnosti pohledu. Sveřepost sama už značí svébytnost vize. Po lopatě řečeno: Stačí jen něco divně říct, a hned to má být osobité vidění. Nic proti sveřepému vidění, má svou cenu. Pak si ale přečtu básně trochu odjinud (třeba zrovna Hermora Liliu či Charlese Reznikoffa a podobné) a zas mě to trkne. Krom neotřelého vidění na světě existuje i myšlenka, osobní zpověď, potřeba zformulovat životní názor, zachytit niternou epifanii, a to ne pouze obrazným zhnětením obsahu, ale zejména vyjevením jejího autentického tvaru a náboje.
Jan Štolba
Ad Akademická jatka (A2 č. 39/2008)
Děkuji za naprosto výstižný článek. Situace v oddělení skandinavistiky FF UK, kde se vyučují obory dánština, norština a švédština, je navlas stejná. Byť bychom se rozhodli přijmout víc uchazečů, neměli bychom je kam posadit. Scházejí nám učebny, a tak výuka probíhá od rána do večera i v naší jediné pracovně, o kterou se dělí 6 interních vyučujících, kteří se zase dělí o 2 letité počítače. (Samozřejmě nedělí, každý pracuje doma.) Ale i kdybychom prostory měli, více studentů bychom nepřijímali. Zástupu 150 studentů bychom se nemohli pořádně věnovat a navíc se nám nejeví účelné vzdělávat takový počet skandinavistů. Stejně neúčelné je vzdělávat jednooborové skandinavisty (máme za to, že se s dvěma obory naši absolventi uživí lépe), a tak si na sebe pleteme další bič: na každého studenta nám z ministerstva plyne jen polovina dotace. Summa summarum. Nemáme místnosti, nemáme pracovny. Čistý plat odborného asistenta u nás dělá něco málo přes 14 000 korun, přitom přímá výuka, příprava na ni, administrativa, vedení diplomek etc. zabere rozhodně víc než 40 hodin týdně. Má tato země zájem udržet humanitní obory? Zjevně ne.
Helena Březinová
Ad Lekce z Wall Streetu (A2 č. 41/2008)
Skvělý článek. Celé to začalo jako reakce na Johnsonovu Velkou společnost, tedy velkorysé (a někdy asi opravdu neefektivní) pojetí sociálního státu, na které Reagan slavně zaútočil myslím v roce 1964, když lobboval za Barryho Goldwatera. Tehdy se rozjel rétorický kolovrátek, jehož dvě klíčová slova zněla a dodnes zní: deregulace a privatizace… Snad se konečně dotočí.
Martin Škabraha
Soutěž
Správná odpověď na úkol z č. 40 – Co je brvuška? – zní: Maličká cizopasná vosička; přísluší k nejmenším formám hmyzu. Knihu Na velikosti záleží posíláme Martínkovým do Plzně.
–mam–